Článek
Je to pro mě paradox. Smrt je něco, čeho se až na výjimky všichni podvědomě bojíme. Strach z ní vytěsňujeme z hlavy, aby se nám lépe žilo. Na druhou stranu se na smrt někdy téměř v přímém přenosu díváme. A to tak rádi.
Skok do Macochy, žralok nebo ruští vojáci
Nabídnu jen několik málo příkladů.
Před nedávnem ke mně běžela v práci kolegyně, jestli už jsem viděl video, jak v Egyptě žralok zabil toho ruského kluka, jak plaval v moři. Že to nějaká paní přímo natočila na mobil, koluje to po internetu prý. Svítily ji oči vzrušením, když mi to říkala.
Několik přátel fandících Ukrajině v posledních měsících se mi zase snaží pravidelně ukazovat videa, jak například Ukrajinci dronem pouští granáty na ruské vojáky ležící někde v zákopech. V jednom videu granát ruského nic netušícího vojáka zranil. Ten se pak pro jistotu do hlavy střelil sám.
Docela vrchol už byl, když se mě někdo začátkem července ptal, jestli už existuje někde zveřejněné video, jak ta paní s dětmi skočila do propasti Macocha, a jestli se na to taky těším.
Úcta k zemřelým až na posledním místě
Musí být těžké být tátou toho ruského vojáka, kterého zabil granát. Nebo být přítelkyní zmíněného muže, kterému vzal život žralok. Umíte si ale představit, že video o jejich smrti koluje po internetu a vy máte kdykoliv možnost si ho pustit? Smrt si připomenout? Třeba i za 40 let? Pro mě je to něco absurdního, nepředstavitelného a odsouzeníhodného.
Tenká hranice mezi filmem a realitou
Nějaké pochopení mám ještě pro filmy. Ve spoustě z nich zaujímá smrt hlavní téma. Třeba ve filmové sérii Hunger Games. Mezi diváky velmi oblíbené. Z mého pohledu tu nejde o nic jiného než zábavu při sledování boje v aréně, kde může přežít jen jeden. Jenže to jsou herci. Kolem je filmový štáb. Dopředu napsaný scénář. Realita života je ale o dost syrovější.
Proč tedy videa se smrtí tak milujeme
Přesně na toto jsem se ptal těch všech lidí kolem sebe, kteří jsou fascinováni pohledem na smrt. Víte, jaké byly odpovědi? U velké části v podstatě žádné. Moc nevěděli, jen je to zkrátka lákalo vidět. Samozřejmě všichni se tak nějak cítí být přitahováni extrémními situacemi s touhou po adrenalinu, který taková videa mohou vyvolat.
Osobně se domnívám, že tu může jít i o zvědavost nebo touhu poznat svět kolem sebe, včetně temných stránek lidského života. Byť existuje asi spoustu vhodnějších forem, jak se o tématu smrti dozvědět více než sledováním drastických videí.
Čeho se ale obávám nejvíc je, že zkrátka z pohodlí obýváku a s mobilem v ruce se pochopitelně cítíme v bezpečí, neohrožení smrtí, takže vidět umírat někoho jiného je pro nás zábava. I když život stále považujeme za to nejcennější, co máme. Ale jen ten náš. Ne toho druhého.
Drastická videa ano, ale jen s edukativním významem
To, že smrt máme tak rádi, potvrzuje také fakt, že podcastem roku se znovu staly Opravdové zločiny. Poukazuji tím na smrt jako ústřední téma zločinů. Tedy něco, co lidi skutečně zajímá. Tomu se, zdá se, nevyhneme.
U drastických videí je to ale především otázka osobního vkusu, kde se ta „správná“ hranice nachází. Osobně jsem si ji nastavil v souvislosti s výchovou a vzděláváním tak, jak mimochodem radí i někteří odborníci. Tedy pokud je video edukační a přiměje nás například zamyslet se nad riziky rychlé jízdy ve vozidle (viz např. zajímavá kampaň Zpomal, dokud není skutečně pozdě), souhlasím s jeho šířením. Pokud by však video mělo sloužit jen pro pobavení se nebo nějakou senzaci, určitě nebudu jeho divákem.
Ve finále jsme to pak my, kdo spolurozhoduje o tom, jak rychle se vhodná nebo i nevhodná videa budou internetem šířit.
