Článek
Vánoce, Silvestr a Nový rok. Tři významné a vesměs veselé události. Zároveň ale také čas, který přináší nejen některým teenagerům a mladistvým strach. A to strach z nepříjemností, proti kterým se často neumí vůbec ohradit. Neví totiž jak. Řeč je tu o nevyžádaných pusách na pusu.
Nepíši tento text primárně za sebe, ale za nás za všechny, kteří s nevyžádanou pusou mají problém. Celý text je naopak napsán především pro vás, kteří s tímto typem pusy problém nemáte nebo ho dokonce sami „praktikujete,“ protože ho považujete za normální. Věte tomu, že pro mnohé z nás ale normální není. Naopak. Často nám dokonce ubližuje.
Osobní zkušenost s pusou na pusu
Dnes jsem mužem, který povětšinou dokáže říct „ne“ na věci, které se mi nelíbí. Dříve tomu tak ale nebylo. Říct ne na něco, co ostatní považovali za běžnou věc, bylo o to těžší. Kromě tří zmíněných událostí v úvodu textu jsem se s nevyžádanou pusou setkával ještě nejčastěji na rodinných sešlostech a narozeninových oslavách.
Tehdy jako čerstvě náctiletému mi přišlo na oslavu narozenin několik lidí z širší rodiny, které jsem neočekával. Projížděli ten den kolem, takže se jen zastavili, aby mi popřáli. Ve své podstatě hezké gesto. Dodnes si ale pamatuji na pusu na pusu od tety a sestřenice. Nevyžádanou pusu, kterou jsem nedokázal odmítnout. Přišlo mi to nechutné, divné, porušující moji osobní zónu. Čekal jsem, že tu nepříjemnost pocítili všichni v místnosti. Mýlil jsem se. Nikdo se nad tím ani nepozastavil.
To stejné potom následovalo v dalších letech akorát v obměněné formě a s jinými lidmi. Pocit nepříjemnosti byl ale stejný. Možná snad ještě o něco silnější, protože jsem si vždy předsevzal, že tentokrát uhnu, ať pusa skončí na tváři. To se mi ale dlouhé roky nedařilo. Ať už šlo o novoroční přání s širší rodinou, nebo vánoční návštěvy blízkých, ale třeba i sousedů nebo známých rodičů, kteří pro mě byli často naprosto cizí. A často pod vlivem alkoholu, což celou nepříjemnost jen umocňovalo.
Narozeninová oslava. Jedna z častých příležitostí pro nevyžádané pusy na pusu.
Vzkaz všem generacím
Vždyť je to jen obyčejná pusa, namítnete možná. Ano možná pro vás. Pro všechny ale ne. A právě tu část, pro kterou je to něco vysoce intimního, bychom měli nanejvýš respektovat. A nemusí jít jen o náctileté chlapce, jako jsem použil za příklad sám sebe. Ale i o náctileté dívky, které se hrozí pus od strýčků, starších bratranců, sousedů, známých od rodičů. A neomezujme tuto věkovou skupinu jen na náctileté. Může jít v podstatě o kohokoliv v naší společnosti. Pusa je zkrátka něco intimního a osobního. Něco, co se nerozdává a nepřijímá jen tak na potkání.
Vás, kteří tyto pusy nesnášíte, bojíte se jich a nechcete je dostávat, tak chci povzbudit k odvaze. Pokud jste ještě náctiletí a důvěřujete svým rodičům, svěřte se třeba jim. Poraďte se s nimi, jak při další „nebezpečné“ situaci postupovat. Vy všichni ostatní zkuste zároveň sebrat odvahu a nebojte se říct ne. Je to v pořádku. „Je mi to nepříjemné, prosím jen na tvář.“ Nebo třeba: „Trpím na opary.“ Cokoliv. Není ostuda si nepřipustit cizí lidi blízko k sobě.
Vás, kteří naopak pusy všem kolem rozdáváte, chci požádat o zamyšlení se. Ne všem to může být příjemné. Myslete na to. Nejsem psycholog, ale vycházím ze své vlastní zkušenosti, kdy jsem měl sám jako dítě z podobných událostí už dopředu břichabol. A mám za to, že to zrovna dvakrát mému zdraví neprospívalo. Říct ne je často opravdu složité, tak těmto situacím raději předejděte. Ujistěte se, že je pusa na pusu pro druhou stranu v pořádku. V opačném případě se jí vyhněte. Pevně věřím, že popřát vše dobré se dá jistě i bez intimního fyzického kontaktu. Vyzkoušejte to.
