Sbalila mě v supermarketu prodavačka

Vcházím dnes lehce kolem poledne do jednoho z nejbližších supermarketů. Koupit si po obědě nějakou sladkou tečku na zpříjemnění posledních hodin v práci. V podobný okamžik se očividně rozhodlo více lidí udělat to samé, takže během pár chvil vzniká u dosud jediné otevřené pokladny slušná fronta. Zaměstnanci obchodu ale reagují rychle. Ve vteřině jsou tak otevřené hned další dvě pokladny.

Příliv lidí do prodejny ale nezpomaluje a zpoza pokladny vidím, že u vchodových dveří pomalu mizí košíky pro nové zákazníky. Jsou to velikostně takové ty „něco mezi“. Ani ne klasický pojízdný košík, do kterého můžete posadit dítě, ale také ne ten plastový jen do ruky. Jde o košík do ruky s kolečky, který ale můžete vézt i po zemi. Později se ukáže, že právě tyto košíky budou mít zásadní dopad na zbytek mého života.

Zatímco všechny pokladní markují o sto šest, jiná zaměstnankyně obchodu, která zrovna doplňuje zboží, vidí rychle zmíněné mizící košíky přímo u vchodu do supermarketu. Celkem rychle tedy zanechává aktuální práce, sbírá košíky odložené zákazníky u pokladen a tlačí je před sebou k hlavnímu vchodu. Odhadem jich může mít něco kolem dvanácti, možná patnácti. Přes vlastnoručně vytvořenou „Eiffelovku“ ale nemůže vidět před sebe, což se jí stává osudným. Ve spěchu totiž celou věž košíků nešikovně nahýbá a pádu už nedokáže zabránit. Všechny košíky ještě napůl zasoukané do sebe se tak v mžiku válejí po zemi.

Dnes, stejně tak jako před dvanácti lety, nechávám zboží vyskládané na páse a jdu s úsměvem na tváři nešťastné prodavačce pomoct sesbírat popadané košíky. Dnes se ale usmívám rovnou ze dvou důvodů. Jednak je tedy celá situace vlastně vtipná, nijak závažná a chci i příjemným přístupem zaměstnankyni obchodu uklidnit, že o nic nejde. Sbírám košíky, vyslechnu si milé poděkování a se slovy „nic se nestalo“ se vracím k pokladně. Usmívám se (a to tedy ještě asi mnohem více) ale ještě z jiného důvodu. Totožný příběh jsem totiž prožil před necelými 12 lety, kdy ve stejné situaci byla stejně nešťastná prodavačka. Tenkrát měl ale dialog mezi ní a mnou pokračování.

Tehdy byla zima. Do obchodu jsem šel patrně po nějaké přednášce během studií. A také jsem byl svědkem pádu Eiffelovky, kterou jsem také pomohl postavit na nohy. Vrátil jsem se tehdy tak jako dnes zpátky do fronty a šel zaplatit svůj malý nákup, který zatím prodavačka namarkovala. Posbíral jsem si své věci a chystal jsem se opustit prodejnu. Cestu mi ale zatarasila právě ona zaměstnankyně, které jsem pomohl s košíky.

„Děkuji ještě jednou za pomoc. Něco ti u toho asi vypadlo,“ promluvila na mě milým hlasem v uniformním oblečení daného obchodu a dává mi do ruky několikrát přeložený papír. Bezmyšlenkovitě si ho beru a s poděkováním opuštím prodejnu.

Hned jak se mi podařilo celý ten papír znovu rozložit, teprve mi došlo, co se právě stalo. Do očí mě prásklo devět čísel, které znamenaly jediné – telefonní číslo.

Dnes po tolika letech můžu jen konstatovat, že šlo tehdy o osudové setkání, díky kterému máme dnes spolu dvě děti a tvoříme rodinu. Jestli šlo přitom o náhodu, nebo zasáhl vyšší princip, se asi nikdy nedozvím. Stejně tak jako mi moje žena celou tu dobu odmítá prozradit, kde během těch několika vteřin sehnala bílý papír a stihla na něj napsat svoje telefonní číslo.

Podobné příběhy mám rád. Ať ten můj vlastní, nebo i jiné v romantické rovině jako třeba při setkání Petra a Lucie v pařížském metru během první světové války. Případně i podobné příběhy, kdy jde o jinou lásku než romantickou. Vybavím si třeba jednu z nejznámějších současných televizních moderátorek, jejíž vztah ke konkrétní televizi začal také osudovým a náhodným setkáním, kdy odnesla svůj životopis do nejbližší televize, kterou měla za rohem školy, jen aby dostala na praxi razítko do indexu. Dnes je ale ona moderátorka (Lucie Borhyová) s televizí Nova ve spokojeném vztahu více než 25 let.

A tak i když osobně na vyšší princip, nebo osud nevěřím, přesto je jasné, že čas od času se nějaké to náhodné „osudové“ setkání odehraje. A v některých případech umí udělat život opravdu krásnějším.

Zdroje: