Článek
Už dlouho jsem se těšil na film One Life (Jeden život) od režiséra Jamese Hawese. Sto osm minut dlouhá podívaná mě ani další diváky v jednom z pražských kin rozhodně nezklamala. I mužské osazenstvo odcházelo s dojatými obličeji. A kdyby v kině nebyla taková tma, jistě bych zaznamenal „husinu“ u většiny z přihlížejících.
Bylo vzrušující být svědky příběhu, který se reálně stal a o kterém ze samého počátku věděla z bezpečnostního důvod jen hrstka lidí.
Příběh je o Nicholasi Wintonovi, který působil jako úředník v jedné z bank v Londýně. Úspěšný, chytrý a hlavně odvážný muž. Proslavil se nesmírně odvážným chováním těsně přes začátkem druhé světové války v roce 1939.
Tehdy se jako třicetiletý mladík dostal do Prahy, kde stál před důležitým a nebezpečným úkolem. Chtěl pomoci židovským dětem, které by bez pomoci čekala jistá smrt. Začal tedy ve spolupráci s ostatními organizovat transporty dětí pryč z Československa do Velké Británie.
Nemohl zachránit všechny, ale povedlo se mu zajistit finance, ochotné rodiny ve Velké Británii, a také všechny potřebné dokumenty a víza pro téměř 700 židovských dětí, kterým zachránil život.
Ve skvělém filmu je tento hrdina ztvárněn zmíněným Anthony Hopkinsem a ve své mladší verzi Johnym Flynnem vyrůstajícím jako dítě v Jižní Africe. Už tím částečně prozrazuji, že se film odehrává ve dvou časových liniích. Tedy v té válečné v roce 1939 a zároveň v druhé časové linii přibližně 40 let poté, kdy se příběh sira Wintona stává známý veřejnosti a nabírá na zájmu lidí a médií.
Film je protkán několika zajímavými dialogy a obsahuje samozřejmě jednu z nejdojemnějších scén, která v příběhu nastává. A to je setkání mezi Nicholasem Wintonem jakožto starším mužem a již dospělými dětmi, které byly naším hrdinou zachráněni. Nic netušící Winton samozřejmě nemá šanci jejich obličeje rozpoznat. Oni ale moc dobře vědí, kdo je zachránil. Ono setkání, které bylo zorganizováno ve studiu BBC, je zachyceno například v tomto videu. A pokud byste se chtěli podívat na samotný trailer, určitě neváhejte. Prozradí toho tak akorát.
Můj celkový dojem z návštěvy kina možná snad jen lehce pokazila právě návštěvnost. Poloprázdný sál při premiéře je něco, co zkrátka ukazuje na současnou společnost a její zájmy a hodnoty. Možná právě v těchto chaotických dnech bych očekával potřebu se zastavit, popřemýšlet, nechat se ovlivnit silným příběhem a možná alespoň částečně si přehodnotit priority.
Uznávám, že tak pozitivní hodnocení píši částečně ještě v emocionálním rozpoložení, které je zhlédnutím filmu vyvoláno. Možná je to tak ale správně a mohlo jít o vědomý záměr tvůrců filmu v divácích zanechat mnohem víc, než jen krátce trvající příjemný pocit při sledování onoho filmu.
