Článek
Je třiadvacátého prosince kolem třetí odpoledne. Vracíme se z Polska domů do Prahy. V Brně vyhazuji známého a využívám té možnosti si ještě něco málo koupit na zbytek cesty. Dostávám doporučení na nejbližší nákupní park, kde je kromě supermarketu možnost koupit si i něco teplého k jídlu.
Parkoviště nacházím celkem jednoduše. Je tu tedy dost plno, protože je pátek. Auto tedy zastavuji v samém rohu parkoviště, kde očekávám, že bude trochu volněji. Mám pravdu. Místo nacházím pohodlně.
Vyřídím si, co potřebuji a vracím se znovu k autu. Ještě před odjezdem mě ale trkne do očí pohled na dlouhou frontu přibližně čtyřiceti nákupních košíků. Ty z obchodu Kaufland stojí přímo před mým autem.
Fronta košíků stojících na chodníku.
V hlavě mi probíhá přibližně tento dialog.
„Počkat, tam je ale přeci chodník, co by tu dělaly košíky?“
„No, možná je tu odložil pracovník Kauflandu předtím, než je někam zaveze.“
„To je přeci hloupost, takhle dlouhý řetězec košíků by sem ani přes stojící auta nedostal.“
„Tak že by za to mohli zákazníci? Jeden po druhém?“
Vylézám znovu z auta, abych si košíky vyfotil, jestli mne opravdu nešálí zrak. Nešálí. Vylučuji okamžitě možnost, že by řadu čtyřiceti košíků měli na svědomí zaměstnanci supermarketu. Zároveň také vylučuji variantu, že je tu takový ten odstavný box na košíky. Ten nejbližší je totiž vzdálen několik desítek metrů. Zkrátka za to jistě můžeme my, zákazníci. To mi potvrzuje i zrovna přicházející paní, která bezstarostně do řady přidává další.
Fronta košíků ukazující vzdálenost od hlavního vchodu do Kauflandu
K vysvětlení tohoto jevu nám nejlépe poslouží psychologie. Pojďme se proto na něj podívat ze tří pohledů, které spolu navíc úzce souvisí.
Efekt rozložené odpovědnosti
Někdy také známý jako efekt rozptýlené zodpovědnosti. Parafrázovaně znamená míru zodpovědnosti člověka, která se snižuje ruku v ruce s tím, čím více lidí odpovědnost nese (Výrost a Slaměník, Sociální psychologie, 2008). V našem případě je to tedy jednoduché. Vidím řadu košíků a přidám tam i ten svůj. Nechávám to být. Není to moje odpovědnost. Je za to zodpovědný přeci nějaký pracovník supermarketu. Čas od času navíc košíky různě přemísťují, tak to jistě udělají i nyní. Já to nevymyslel, že je tady na chodník dám. Takže když tam přidám svůj jeden, není to moje zodpovědnost.
Skupinová konformita
Ve světě psychologie znovu známý pojem. Mluví o něm například socioložka Novotná (Sociologie sociálních skupin, 2010). Jedná se zjednodušeně o přizpůsobení se svým chováním skupině. Pro jedince pak není ani tak důležité, zda chování prospívá společnosti. Považuje ho za jediné správné, aby byl za jedno se skupinou. V našem příběhu s nákupními košíky pak je vysvětlení vlastního chování jednoduché – chovám se tak, jako se chovají všichni ostatní. A ti si košík odložili na chodník. Já tedy udělám to samé.
Pluralitní ignorance
Tento typ chování můžeme v naší situaci vyčíst také. Častokrát se s ním můžeme setkat při chování adolescentů. V podstatě jde o silnou potřebu se neodlišovat. A pokud například negativní chování jednotlivých lidí neustává (dosaďme si tu stále rostoucí řadu košíků), není nijak nutné zasahovat, protože jsou neaktivní i ostatní přihlížející. Ignorance nebo lhostejnost pak plodí další ignoranci. Umím si tedy představit, že i po opuštění parkoviště ještě v řadě košíků několik kousků přibylo.
Nejedná se každopádně o nic dramatického. Ano, určitě celá tahle epizoda znepříjemnila práci minimálně jednomu z pracovníků Kauflandu. Ale nikomu nebylo ublíženo. Můžeme tak celou situaci využít k poučení se a nachystání se na složitější momenty v životě, kde už náš zásah a společensky prospěšnější chování bude jistě mnohem silněji vyžadováno.
