Článek
Nerada to přiznávám, ale realita byla taková – po čtyřiceti letech práce jako zdravotní sestra jsem skončila s důchodem, který sotva pokryl nájem, léky a základní potraviny.
Pamatuji si ten den, kdy jsem seděla u kuchyňského stolu s kalkulačkou a snažila se vymyslet, jak zaplatím opravu pračky. Venku bylo krásné jarní odpoledne, sousedovic kočka se vyhřívala na parapetu, a já jsem měla oči plné slz. Pračka byla stará skoro jako moje dcera Lenka – přes třicet let. Vždycky jsem byla spořivá a věci jsem používala, dokud sloužily. Jenže teď dosloužila a oprava měla stát tři tisíce. Tři tisíce, které jsem prostě neměla.
„Mami, proč jsi mi nezavolala?“ zeptala se Lenka, když mě ten večer navštívila a našla mě, jak peru ponožky v lavoru jako za starých časů. „Tohle přece nejde, v jednadvacátém století ručně prát.“
Nechtěla jsem jí přiznat, že nemám na opravu. Lenka má vlastní rodinu, dvě děti na studiích a hypotéku. Vždycky jsem byla hrdá na svoji soběstačnost. Odmítala jsem být tou babičkou, která je rodině na obtíž.
„To je v pořádku, však ono to nějak dopadne,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Ale Lenka není hloupá. Znala mě příliš dobře.
„Mami, máš finanční problémy, že ano? Kolik vlastně dostáváš?“
Když jsem jí řekla částku, nevěřícně zakroutila hlavou. „To je opravdu málo. Ale počkej, neznáš Alenu? Ta, co s tebou pracovala na chirurgii? Nedávno mi říkala, že si našla nějaký přivýdělek, který může dělat z domova. Prý jí to opravdu pomáhá.“
Alenu jsem samozřejmě znala. Byla to moje kolegyně skoro dvacet let, než jsme obě odešly do důchodu. Rozhodla jsem se jí zavolat a domluvit si kávu. Upřímně, šla jsem tam dost skeptická. V mém věku už člověk nechce zkoušet nové věci a navíc – co bych vlastně mohla dělat? Na počítači moc neumím, nohy mě už tolik nenosí a zrak také není, co býval.
Alena vypadala skvěle. Vždycky byla elegantní, ale teď z ní vyzařovala zvláštní energie. „Jarmilo, jsem tak ráda, že jsi zavolala,“ řekla, když jsme si sedly do malé kavárny blízko mého domu. „Lenka mi říkala, že potřebuješ trochu přilepšit k důchodu.“
„To víš, není to žádná sláva. Ale co ty vlastně děláš? Lenka říkala, že sis našla nějakou práci?“
Alena se usmála a vytáhla z kabelky složku. „Pamatuješ, jak jsme vždycky v nemocnici pomáhaly mladým sestrám s dokumentací? Jak nám říkaly, že máme talent na papírování?“
Přikývla jsem. Tahle část práce mi vždycky šla – důkladnost, pečlivost, smysl pro detail.
„Teď dělám přepisy záznamů pro jednu soukromou kliniku. Posílají mi nahrávky a já je přepisuji. Potřebují někoho, kdo rozumí zdravotnické terminologii a kdo je spolehlivý.“
Zatímco mi vysvětlovala detaily, cítila jsem, jak se ve mně probouzí zvědavost. Nebyla to složitá práce – dostávala nahrávky na speciální zabezpečený disk, který jí poskytla klinika, a přepisovala rozhovory s pacienty, operační zprávy a další dokumenty. Pracovala na svém vlastním počítači, podle svých možností a času.
„A kolik si tím vyděláš?“ zeptala jsem se opatrně.
Když mi řekla částku, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Bylo to dost na to, abych mohla každý měsíc dát stranou pár tisíc. Dost na to, abych nemusela obracet každou korunu. Dost na důstojný život.
„Ale Aleno, já na počítači moc neumím,“ namítla jsem.
„To nevadí. Naučím tě to. Není to nic složitého a klinika dokonce půjčuje i počítače, pokud nemáš vlastní.“
Trvalo mi měsíc, než jsem se naučila pracovat s programem. Občas jsem nadávala, když mi něco nešlo, ale Alena byla trpělivá. A pak přišla první výplata. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem si uvědomila, že si mohu dovolit koupit nejen novou pračku, ale dokonce pozvat vnučku na zmrzlinu, kdykoli bude chtít.
Dnes, rok poté, si připadám jako jiný člověk. Pracuji tři, někdy čtyři hodiny denně, podle toho, jak se cítím. Má práce je užitečná a oceňovaná. A co je nejdůležitější – už se nemusím stydět, že nemám na dárky pro vnoučata nebo že si nemohu dovolit pozvat kamarádky na kávu.
Možná si někdo řekne, že je to maličkost. Ale pro mě to znamená důstojnost a svobodu. A to je k nezaplacení.
