Článek
Přesně tak jsem stála před obchodem, který na první pohled vypadal jako sklad po stěhování – dřevěné boxy, krabice, žádné značky, jen lidé, kteří se tvářili, že odnášejí poklad. A pak ta fronta. Tváře lidí, co se smějí, někteří nervózně přešlapují, jiní už rozbalují, co koupili. Cítila jsem směs zvědavosti a obav, jako když otevíráte nečekaný dopis.
Nad dveřmi visel nápis, který nic nevysvětloval. Uvnitř to vonělo po papíru a očekávání. Krabice různých tvarů, pečlivě naskládané do dřevěných regálů. Každá jiná, některé těžké, jiné lehké jako prázdná naděje. Lidé kolem se bavili, tipovali, co může být uvnitř. Jeden muž přejížděl po balíčku rukou, jako by zkoušel naslouchat jeho tlukotu. Starší dáma držela malou obálku u ucha, jako by čekala, že jí sama napoví. A já? Já tam stála s košíkem a hlavou plnou pochyb.
Prodavačka se usmívala. „Vyberte si, co vás zavolá,“ řekla tiše, jako by mluvila o něčem posvátném. Zaplatíte podle váhy, dodala. Až pak zjistíte, co jste vlastně koupili. Bylo to absurdní, ale zvláštně krásné. Možná proto, že v dnešní době víme všechno předem – ceny, recenze, obsah. Tady ne. Tady jste měli šanci nechat se překvapit. Možná i zklamat. Ale i to mělo kouzlo.
Vybrala jsem tři balíčky. Jeden malý, druhý těžší, a poslední s tvarem, který připomínal něco mezi knihou a deskou. Zaplatila jsem přes čtyři tisíce a měla pocit, jako bych právě uzavřela sázku se životem. Sedla jsem si na lavičku u vchodu, kolem mě lidé rozbalovali své nákupy. Smích, výkřiky, občas zklamání. Někdo našel kabelku, jiný sadu hrnků. Mladík vedle mě držel v ruce elektrický zubní kartáček a tvářil se, že vyhrál v loterii.
První krabice. Uvnitř modrý kufřík s nářadím. Přesně takový, jaký jsem kdysi chtěla koupit tátovi, ale pak jsem to odložila. On už se nářadí nedočká, ale ten moment mě dojal. Druhý balíček skrýval plyšovou hračku – starého medvěda s utrženým knoflíkem místo oka. A ten poslední… chvíli jsem jen držela prsty na lepicí pásce, jako bych se bála, že tím kouzlo skončí.
Uvnitř byl deník. Starý, s měkkou vazbou, popsaný rukou, kterou jsem neznala. Vypadalo to, že někdo psal dopisy, které nikdy neodeslal. Byly tam útržky vět, přání, omluvy, jeden dokonce zakončený větou: „Možná se to někdy dostane do správných rukou.“ Zatajila jsem dech. Cizí příběh, který ke mně doputoval skrz ztracený balíček.
Teprve tehdy jsem pochopila, kde jsem. V obchodě se ztracenými zásilkami, který právě otevřel v Praze. Místo, kde si lidé kupují tajemství. Platí podle váhy a dostanou kus cizího života. Někdy praktickou věc, jindy nesmysl, občas poklad. A občas něco, co nejde vyčíslit. Francouzský projekt, který už fungoval v Berlíně nebo Paříži, teď přinesl tuhle zvláštní hru i k nám. Lidé utrácejí tisíce, aby mohli na chvíli zažít napětí, které se jinak z běžného nakupování vytratilo.
Držela jsem ten deník v rukou dlouho. Stránky voněly minulostí. Představovala jsem si člověka, který ho psal, a přemýšlela, jak se jeho příběh ztratil mezi ostatními zásilkami. Zatímco lidé kolem odnášeli domů kufříky, kabelky a elektroniku, já si nesla kousek cizí duše. A ten mi připomněl, že ne všechno, co ztratíme, je navždy pryč. Někdy to jen čeká, až si to někdo jiný najde.
Možná proto ten obchod láká tolik lidí. Nejen kvůli touze po výhře, ale kvůli možnosti znovu cítit zvědavost. To napětí, které v sobě nosíme od dětství, když rozbalujeme dárek, aniž bychom věděli, co je uvnitř. V době, kdy nám algoritmy předpoví, co chceme koupit, působí obyčejná krabice plná neznáma skoro poeticky.
A tak jsem si domů odnesla nejen tři balíčky, ale i zvláštní pocit, že i v téhle uspěchané době můžeme najít chvíli překvapení. Neplánovanou, neřízenou, opravdovou. Možná o to jde – dovolit si být znovu překvapeni.
Zdroje: www.novinky.cz; Autorský text
