Článek
VK:
Vše se trochu změnilo, když se s rodinou přestěhovali do Prahy. Tam začal chodit do Lidové školy umění a poprvé zakusil prostředí, ve kterém mu bylo dobře – divadelní jeviště. Právě tam, kde mohl na chvíli být někým jiným, než sám sebou, nacházel dočasný klid.
Už tehdy v něm ale zůstávalo něco nevysloveného. Vnitřní napětí, které neuměl uchopit. Něco, co ho definovalo, ale co sám ještě nedokázal pojmenovat. Přesněji to začal chápat až v dospělosti. A paradoxně mu v tom pomohl milostný vztah s ženou – s herečkou Dagmar Havlovou, tehdy Veškrnovou. Byla energická, spontánní, živel, který v něm vyvolával obdiv, ale zároveň i zmatek. Nešlo o to, že by mu vadila její povaha – spíš se začínalo ukazovat, že jeho touha směřuje jinam.
Teprve v tomto vztahu si Marcel Vašinka naplno uvědomil, že ho přitahují muži. A že ten podivný vnitřní rozpor, který ho provázel už od dětství, má své jméno. Nebylo to ale snadné přiznání, už vůbec ne v době, kdy se homosexualita neříkala nahlas. Přesto se rozhodl Dagmar pravdu říct – i o tom, že ji tehdy skutečně s mužem podvedl. Přesto mezi nimi nezůstala zášť. Zůstali přáteli a i po letech má Dagmar v jeho životě své pevné místo.
Odvaha říct, kdo opravdu je, přišla v době, kdy to znamenalo obrovské riziko. Marcel se bál, že tím zničí svou hereckou kariéru. Měl strach, že ho kolegové přestanou brát vážně, že už nedostane roli muže ve vztahu se ženou. Ale obavy se nakonec nenaplnily. A přestože otevřenost o své orientaci zažíval v době, kdy neexistoval internet ani komunity, kde by člověk našel oporu, zvládl to ustát. Možná i proto, že už nemohl jinak.
Přesto cesta k životní spokojenosti nebyla ani po tomto kroku jednoduchá. Po jedné z bolestivých rozchodových zkušeností se ocitl na dně. Vysílený, zklamaný, zlomený. Rozhodl se tehdy vzít všechny peníze, které měl, a odjel na Slovensko. Měsíc tam pil s místními, platil všechno všem, jako by se tím chtěl zapomenout. Bylo to období, kdy se nechával unášet alkoholem, který mu na chvíli poskytoval úlevu. Jenže za tu úlevu platil vysokou cenu.
Skutečný klid a naplnění našel až po boku o devatenáct let staršího režiséra Miroslava Waltera. Byl to vztah, který nepřišel jako bouře, ale jako tiché přistání po dlouhém letu. S Walterem si porozuměli tak, jak si Marcel předtím s nikým nerozuměl. Byl to vztah postavený na lásce i respektu, a když v roce 2009 vstoupili do registrovaného partnerství, bylo to už jen potvrzením něčeho, co dávno mezi nimi fungovalo.
Dnes spolu žijí přes čtyřicet let. Marcel s lehkostí přiznává, že přesné roky by si musel spočítat Miroslav, on sám prý na čísla moc není. Ale co ví jistě – že jejich vztah ustál jen jedinou vážnou krizi. A to je podle něj docela dobrý výsledek. Ve stáří už nehledá vzrušení ani pozornost. Spíš vděčnost. Že i v nelehkých dobách měl odvahu být sám sebou. A že navzdory všem pochybám i pádům nakonec našel domov. Ne místo, ale člověka, vedle kterého může stárnout s vědomím, že už nic zásadního nemusí skrývat.
