Článek
Umí se zastat samy sebe, klidně vám do očí oznámí, že jste nespravedliví nebo že se jim něco nelíbí. Dřív bychom takové chování považovali za drzost. Dnes je to skoro důkaz zdravého sebevědomí. Přesto mě někdy napadne, jestli jim tím světem, kde všechno hodnotíme a srovnáváme, nekomplikujeme duši víc, než tu naši kdysi komplikoval svět dospělých nám.
Všechno se mění rychleji, než jsme si kdy uměli představit. Vztahy, práce, jazyk, způsob, jak komunikujeme, jak se hádáme i smiřujeme. A uprostřed toho všeho rostou děti, které se narodily do světa, kde se hranice mezi skutečným a virtuálním pomalu rozplývá. Dívám se na ně a říkám si, že jim musí být těžké se v tom zorientovat. My jsme se učili psát dopisy a čekali na odpověď dny. Oni napíšou zprávu a pokud nepřijde odpověď během minuty, mají pocit odmítnutí.
Všimla jsem si, že i v rodinách se role pomalu posouvají. Děti mají hlas. Někdy až překvapivě silný. V mnoha domácnostech se už nerozhoduje „protože táta to tak chce“ – ale po debatě, kde se bere ohled i na názor těch nejmenších. Zní to jako pokrok, a často to i pokrok je. Dítě, které smí mluvit, které ví, že jeho slovo má váhu, vyroste v sebevědomého člověka. Ale někdy mám dojem, že jsme v té snaze o respekt zapomněli na hranice. Na ten jemný, ale důležitý rozdíl mezi tím, když dítě slyšíme, a tím, když se mu podřizujeme.
A právě tady se dostávám k tomu, o kom je řeč. Těm nejmladším – dětem generace alfa. Těm, které se narodily po roce 2010. Dětem, které nikdy nepoznaly svět bez chytrých telefonů, bez dotykových obrazovek a okamžitých odpovědí. Mají přístup k informacím, jaký jsme my neměli ani v dospělosti. Umí si všechno dohledat, zjistit, ověřit. Ale zároveň jsou citlivější, křehčí a mnohem víc závislé na tom, jak je okolí přijímá. Když je někdo kritizuje, berou to hluboko osobně. Není to lenost ani rozmazlenost, jak si často myslí starší generace. Je to spíš důsledek světa, kde se všechno neustále hodnotí – vzhled, výkon, i emoce.
Mnoho učitelů říká, že s dětmi dnes nejde mluvit „po ů“. Nezabírá zvýšený hlas, nefunguje autorita daná věkem nebo funkcí. Funguje dialog. Ale ten stojí čas a trpělivost. Generace alfa nerozumí příkazům bez vysvětlení. Potřebuje vědět proč. Potřebuje cítit, že jí někdo naslouchá. V tom je jejich síla – i zranitelnost. Chtějí být slyšeni, ale zároveň se bojí odmítnutí. Touží po kontaktu, ale často ho hledají v digitálním prostoru, kde je kontakt jen iluze.
Možná proto působí, že mají větší slovo než my kdysi. Ve skutečnosti si to slovo spíš vybojovaly jiným způsobem – otevřeností, schopností mluvit o emocích, tím, že se nebojí říct „tohle mi ubližuje“. To, co jsme se my učili až v dospělosti, ony mají jako přirozený jazyk. Někdy nás to může rozčilovat, protože zpochybňují pravidla, která jsme považovali za samozřejmá. Ale když se na to podíváme bez předsudků, je v tom něco obdivuhodného.
Generace alfa je jako zrcadlo. Ukazuje nám, jací jsme byli – i jací jsme chtěli být. Není dokonalá, ale žádná generace nebyla. Možná jim chybí trochu té naší odolnosti, ale mají něco, co jsme my dlouho postrádali: odvahu být citliví. A to je možná největší síla, kterou do budoucna můžou přinést. Protože svět, který se žene kupředu, bude potřebovat nejen rychlé hlavy, ale i vnímavá srdce.
Zdroje: www.heroine.cz; Autorský text
