Článek
Nedokázala jsem skrýt překvapení, celé týdny jsem připravovala prezentaci pro klienty v Brně, tiskla materiály, ladila detaily. Měla to být moje chvíle, moje první samostatná služební cesta. A najednou – stop. Prý „z organizačních důvodů“.
Zavěsila jsem s divným pocitem. Bylo mi to podezřelé. Žádné konkrétní vysvětlení, žádné omluvy, jen suchá informace. Ležela jsem v posteli a v hlavě přemítala, jestli jsem něco pokazila. Možná chtěl vzít místo mě někoho jiného, někoho zkušenějšího? Nebo se jednání odkládá? V noci jsem se převalovala, ale nakonec jsem si řekla, že to nemá cenu rozebírat. Ráno jsem vstala, oblékla se a vyrazila normálně do kanceláře, i když jsem vlastně nemusela.
Cestou do práce jsem přemýšlela, proč mám z celé situace tak zvláštní pocit. Ulice byly klidné, sychravé říjnové ráno vonělo kávou a spadaným listím. Když jsem dorazila do budovy, bylo prázdno, až na několik kolegů, kteří už seděli u počítačů. Připadalo mi, že se na mě dívají nějak jinak, jako by něco věděli, ale nechtěli to říct. Vzduch byl těžký, napjatý, a já cítila, že se něco děje.
Před devátou se v dálce ozval zvuk houkačky. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost – v centru města to není nic neobvyklého. Ale zvuk se přibližoval, sílil. Z oken zasedačky bylo vidět, jak na ulici zastavuje sanitka. Dvě postavy v reflexních vestách běžely dovnitř. Všichni jsme ztuhli. Někdo špitl, že to bude asi pro paní z účtárny, která si poslední dobou stěžovala na tlak. Jenže o pár minut později se ozvalo jméno, které mi vyrazilo dech.
Můj kolega Davida. Toho, který měl jet na služebku se mnou. Měl se mnou sdílet auto do Brna, ale šéf nakonec rozhodl, že místo mě pojede s Davidem on sám– prý něco vyřídí po cestě. A teď ležel v sanitce, bledý, s kyslíkovou maskou, a kolem něj pobíhaly záchranáři. Všechno se seběhlo během pár minut. Zkolaboval na parkovišti před firmou, infarkt.
Stála jsem u okna a cítila, jak mi běhá mráz po zádech. Najednou mi došlo, že kdyby šéf nezrušil mou účast, seděla bych vedle něj v autě. Možná bych byla ta, kdo se to snaží zvládnout, volá sanitku, křičí o pomoc. A možná by to dopadlo úplně jinak. Kdo ví. Teprve teď jsem pochopila, že to nebyla náhoda.
O pár hodin později jsem zašla za šéfem. Byl bledý a unavený. V očích měl zvláštní klid. Řekl, že mu David volal večer – stěžoval si, že se necítí dobře, že ho bolí na hrudi. Nabádal ho, ať jde k lékaři, ale on prý odmítl. Proto se rozhodl, že mě z cesty stáhne a pojede s Davidem on. Chtěl ho mít nablízku, kdyby se něco stalo. Nečekal, že to přijde tak rychle.
Seděla jsem tam dlouho, beze slov. V hlavě mi běželo, jak často si myslíme, že nám někdo hází klacky pod nohy, a přitom nás možná chrání před něčím, co ani nevidíme. Někdy má osud zvláštní způsoby, jak nám dát najevo, že nejsme všemocní. Že i obyčejné „nejezdi“ může být malý zázrak v přestrojení.
Ten den jsem se dívala na šéfa jinýma očima. Na Davida taky. A hlavně sama na sebe. Uvědomila jsem si, že ne všechno musím chápat hned. Někdy prostě stačí počkat, než přijde odpověď – a přijde, i když ji nečekáme.
