Článek
Byla jsem ve středním věku, měla jsem zajímavou práci v marketingovém oddělení, splácela hypotéku na byt a řešila hlavně to, jestli syn Radek zvládne maturitu a jestli si dcera Klára nenajde zase nějakého motorkáře, který jí zamotá hlavu. Důchod byl pro mě vzdálený pojem, něco jako science fiction – vědomo, že jednou přijde, ale tak daleko, že nemá smysl se tím zabývat.
Jenže čas běžel jako splašený. Najednou mi bylo padesát pět, pak šedesát, a důchodový věk se blížil rychleji, než jsem si dokázala představit. Ke konci kariéry jsem pracovala jako vedoucí malého týmu, měla jsem solidní plat, jednou za rok dovolenou u moře, občas jsem si dopřála nové šaty nebo boty. Nežila jsem v přepychu, ale nemusela jsem počítat každou korunu. Dokonce jsem si myslela, že na důchod jsem celkem připravená. Jak jsem se mýlila!
Teď je mi šedesát pět, na důchodu jsem druhým rokem a realita je úplně jiná, než jsem si představovala. Neříkám, že hladovím, ale ten rozdíl mezi příjmem, na který jsem byla zvyklá, a důchodem je propastný. První měsíc, kdy mi přišly peníze, jsem na výpis z účtu hleděla s otevřenou pusou. „To je všechno?“ ptala jsem se sama sebe a přepočítávala čísla, jestli nedošlo k nějaké chybě.
Nedošlo. Prostě najednou dostáváte třetinu toho, na co jste byli zvyklí, a máte s tím vyjít. Zaplatit nájem, energie, telefon, internet, jídlo, léky. Na kultura? Zapomeňte. Nové oblečení? Jen když je opravdu nutné. Dárky pro vnoučata? Snažím se, ale bolí mě, že už to nemůžou být ty věci, které bych jim opravdu chtěla dopřát.
Minulý týden jsem byla nakupovat a u pokladny jsem si uvědomila, že nemám dost peněz na všechno, co mám v košíku. Musela jsem nechat stranou sýr a jogurty. „Ty si koupím příště,“ řekla jsem s úsměvem pokladní, která vypadala, že jí to je úplně jedno. Ale cítila jsem, jak mi hoří tváře. V šedesáti pěti letech stojím u kasy a vracím zboží, protože si to nemůžu dovolit. Je to ponižující.
Co mě ale trápí ještě víc, je pohled mých dětí. Vždycky když přijdou na návštěvu, vidím, jak mě pozorují. Jak si všímají, že už si nebarvím šedivé vlasy, že nosím pořád stejné oblečení, že v lednici není takový přebytek jako dřív. Vidím, jak se mezi sebou dorozumívají pohledy. A pak vždycky přijde ta otázka: „Mami, nepotřebuješ něco? Nakoupit? Něco zaplatit?“
Pokaždé odpovím, že jsem v pohodě, že si vystačím. Občas vezmu drobnou finanční pomoc, ale většinou odmítám. Mám svou hrdost. Celý život jsem pracovala, celý život jsem se starala o ně, a teď bych měla mít nataženou ruku? To raději budu jíst rohlíky s margarínem, než abych zatěžovala své děti, které mají vlastní rodiny a hypotéky.
Často přemýšlím, kde se stala chyba. Pracovala jsem nepřetržitě od svých osmnácti let, odváděla daně a pojištění. Žila jsem s představou, že stát se o mě ve stáří postará, když jsem celý život přispívala do systému. Místo toho mám pocit, že jsem druhořadý občan, na kterého se zapomnělo.
Nedávno jsem byla na kávě s kamarádkou Jarkou, která je na tom podobně. „Víš, co je nejhorší?“ řekla mi, když jsme si daly tu jednu kávu, kterou si měsíčně dopřejeme v cukrárně ve městě. „Že teď, když konečně máme čas dělat všechny ty věci, o kterých jsme snily – cestovat, chodit na koncerty, užívat si života – tak na to nemáme peníze.“
A má pravdu. Celý život jsem odkládala zážitky na později, až budu mít čas. Teď mám času habaděj, ale peněženku prázdnou. Když vidím v televizi politiky, jak diskutují o další důchodové reformě, už nepřepínám na jiný program. Poslouchám každé slovo a doufám, že si někdo uvědomí, že nejde jen o čísla a tabulky, ale o lidi z masa a kostí. O důstojnost našich posledních let. O to, aby člověk, který celý život pracoval, nemusel na stará kolena počítat každou korunu a čekat, až se ho někdo zeptá, jestli něco nepotřebuje.
