Článek
Jeho rodiče působili na první dojem jako milí lidé - tatínek klidný a rozumný, maminka energická a starostlivá. Jenže jak se říká, první dojem může klamat. A v případě mé tchyně Jany to platilo dvojnásob.
První náznaky problémů se objevily, když se narodila naše dcera Eliška. Jana okamžitě převzala roli zkušené babičky, která ví všechno nejlépe. Neustále komentovala, jak dceru držím, jak ji přebaluji, jak ji oblékám. „To dítě má moc vrstev, bude se potit,“ nebo „Takto se miminko nedrží, copak tě v té porodnici ničemu nenaučili?“ Snažila jsem se její rady brát s rezervou a připomínat si, že to myslí dobře, ale bylo to čím dál těžší.
Skutečný problém nastal, když jsme začali pořádat rodinné oslavy. Ať už šlo o narozeniny, Vánoce nebo jen letní grilovačku, Jana měla vždy způsob, jak celou akci pokazit. Buď přišla o dvě hodiny později s výmluvou, že musela dokončit nějakou důležitou práci, nebo přinesla jídlo, o kterém věděla, že ho nemám ráda, a trvala na tom, že se bude podávat. Jindy zase začala uprostřed oslavy vytahovat staré rodinné křivdy nebo kritizovat náš způsob výchovy přímo před dětmi.
Jednou to bylo obzvlášť nepříjemné. Slavili jsme Eliščiny páté narozeniny a pozvali jsme celou rodinu i několik jejích kamarádů ze školky. Vše bylo perfektně naplánované – dort s motivem jednorožce, který Eliška zbožňovala, hry na zahradě a dokonce i malý skákací hrad, který jsme si vypůjčili od sousedů. A pak přišla Jana. Nejdřív kritizovala výzdobu – prý je příliš kýčovitá. Pak začala zpochybňovat složení dortu: „Víš, kolik je v tom cukru? To dítěti dáváš jed.“ A nakonec, když Eliška rozbalovala dárky, Jana jí podala velkou krabici a řekla: „Tohle ti posílá děda, já jsem ti nic nekoupila, protože mi tvoje maminka neřekla, co by sis přála.“ Což nebyla pravda, poslala jsem jí dva týdny předem email se seznamem věcí, které by Eliška ocenila.
Ten večer, když všichni odešli a já dávala uplakanou Elišku spát, jsem si řekla, že takhle to dál nejde. Trpěla tím nejen naše rodina, ale i atmosféra všech setkání. Musela jsem něco udělat. Nezkoušela jsem už konfrontaci – ta nikdy nefungovala, Jana se jen uzavřela a pak se mstila ještě víc. Místo toho jsem začala hledat odpovědi v knihách o rodinné psychologii a komunikaci.
A pak jsem narazila na techniku, která zní jednoduše, ale vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti a sebezapření. Říká se jí „empatie bez souhlasu“. Spočívá v tom, že druhému člověku aktivně nasloucháte, uznáte jeho pohled a pocity, ale přitom si zachováte vlastní hranice. Nesnažíte se druhého převálcovat argumenty ani se mu podřizovat. Jen uznáte, že jeho pocity jsou pro něj reálné.
Když jsme plánovali další rodinnou oslavu – Michalovy narozeniny – řekla jsem si, že tuto techniku vyzkouším. Den před oslavou jsem Janě zavolala a pozvala ji na kávu, jen my dvě. Nejdřív byla překvapená, ale souhlasila. Seděly jsme v malé kavárně a já jsem začala: „Jano, vím, že se snažíš být dobrou babičkou a tchyní. Vidím, jak moc ti záleží na Michalovi a Elišce. Musí pro tebe být těžké vidět, že děláme některé věci jinak, než bys je dělala ty.“
Chvíli na mě zírala, jako by čekala nějaký útok. Když nepřišel, trochu se uvolnila a začala mluvit o tom, jak se bojí, že ji rodina nepotřebuje, že je přehlížená a že ztrácí kontakt se svým synem. Neskákala jsem jí do řeči, jen jsem přikyvovala a občas zopakovala, co řekla, abych dala najevo, že ji poslouchám. A pak jsem nadhodila: „Co kdybys na zítřejší oslavě pomohla s přípravou salátu? Ten tvůj bramborový všichni milují a Michal by měl určitě radost.“
K mému překvapení se její tvář rozzářila. „Opravdu? Myslela jsem, že chceš všechno dělat sama,“ řekla a já jsem si uvědomila, že jsem možná sama přispívala k problému, když jsem se snažila mít vše pod kontrolou.
Od té doby se naše vztahy pomalu, ale jistě zlepšují. Neříkám, že je vždycky všechno dokonalé, občas se ještě objeví nějaká jiskřička napětí. Ale naučila jsem se Janu zapojovat, dávat jí konkrétní úkoly a ocenit její přínos. A ona se naučila respektovat naše hranice a způsob, jakým vedeme rodinu.
Ta jednoduchá konverzační technika – vyslechnout, uznat pocity, najít společnou cestu – změnila dynamiku našeho vztahu. Teď už se na rodinné oslavy těším a vím, že budou plné smíchu, a ne napětí. A co je nejdůležitější, Eliška má babičku, která ji podporuje, místo aby kritizovala její rodiče.
