Článek
Problém masové migrace sužující Evropu je hluboce propojen s právem cizinců na azyl. Nástrojem tohoto nároku jsou mezinárodní úmluvy a azylové zákony. Tato legislativa je „půlkou Sahary“ uvádějící do pohybu miliony lidí, živící pašerácké mafie, ničící národní kultury a populace, legitimizující vydírání migrací. Ačkoli je zásadní vliv tzv. mezinárodní ochrany zjevný, debata o něm je iluzí.
Posvátnost možné oběti
Právo na politický azyl je dílem Ženevské úmluvy z roku 1951. Kombinace chudoby v rozvojových zemích, technických možností, pro přepravu, role převaděčů, informací a hmotných pobídek na straně bohatých zemí se postarala o zbytek: současnou masovost přesunů obyvatel napříč Evropu můžeme srovnat právě se situací po skončení Druhé světové války.
Pravidla azylu příchozím garantují svobodu zůstat a požívat dlouhodobě občanských výsad: vzdělání, bydlení, lékařská péče, možnost pracovat nebo čerpat dávky. Statut žadatele o azyl je v našich zeměpisných šířkách státem uznanou, až posvátnou rolí možné oběti bez ohledu na počet. Nelegální překročení hranice s úmyslem požádat o azyl není delikt.
Správný překlad
Těžko si představit, že by redukce výše popsané praxe na motivaci migrantů nic nezměnila. Neustal by tok plateb do Afriky? Neustalo by slučování rodin? Neklesla by základní frustrace domácích obyvatel? Neochránilo by to aktuální politický establishment? Změna by umožnila se na migranty, tedy cizince (s pasem nebo bez) dívat více bezpečnostní optikou. Problém nezmizí hned a úplně, věci ale dostanou řád.
Ačkoli jsou argumenty ve prospěch zastavení azylové procedury přesvědčivé, je jasné, že ještě velmi dlouho budeme ve fázi „posilování Frontexu“, „deportací“ a samozřejmě také hádek o tom, zda nejsme rasisté. Do té míry je právě azyl, jakkoli zdiskreditovaný, zřejmě poslední baštou evropské poválečné identity. Správným překladem pojmu ovšem není (a nikdy nebyla) pomoc utlačovaným, nýbrž utopie.
České vykoupení
I my máme své „Wir schaffen das“. Protože gigantická ukrajinská diaspora u nás, dnes už okolo 600 tisíc osob, nevytváří problémy srovnatelné s migranty v západních zemích, nacházíme se stále v mentalitě země bez menšin. Ve skutečnosti u nás stejně jako na západě probíhá týž bezprecedentní politický experiment s obrovskou podporou politické scény a médií dehumanizujících nositele pochybností.
Je nebo není rozdíl mezi Donbasem a Užhorodem? Kdy člověk přestává být uprchlíkem, a stává se rezidentem? Chceme, aby nás bylo o milion víc než před deseti léty? Neměli bychom si něco takového demokraticky rozhodnout? Je žádoucí, aby si státy s konflikty „odkládaly“ miliony obyvatel k jiným zemím? Není pobuřující, aby zahraniční politiku definovala hrozba migračních vln?
Máme jako občané právo nevpustit někoho přes hranice? Je aspoň částečnou informací, že z Němci plně okupovaných zemí v letech 1939-40 uteklo do jiných zemí násobně méně lidí, než z Ukrajiny po roce 2022? Není jejich životní úroveň a právní situace celkově lepší než senegalských dětí riskujících život na člunech? Z tohoto úhlu pohledu jsou oba typy mamutích migračních vln, kterým Evropa čelí, důsledkem jediného konceptu.
Chceme splynutí s pravoslavím?
Právo na azyl a multikulturalismus jsou z dnes už respektovaným členem rodinky levičáckých vražedných ideologií. Zatímco západ směřuje v tomto kontextu ke konfrontaci s islámem, zdá se, že Česko je připraveno na bizarní splynutí s východním pravoslavím „dohodou“. Je to o to paradoxnější, že se právě touto cestou snažíme škodit Rusku. Jako bychom volili mezi podvolením jedné nebo druhé verzi něčeho velmi podobného.
Pobyt Ukrajinců v daném množství u nás ani v jiných evropských zemích s válkou vůbec nesouvisí. Nejde tu o motivaci lidí, kteří Ukrajinu opustili, ani o jejich kritiku. Nýbrž o to, aby se konflikty kdekoli na světě řešily politicky, nikoli precedentními přesuny obyvatel. Chceme-li opravdu Ukrajině pomoci, zvažme standardní metody, a ukončeme liberální kvaziotrokářský projekt zvaný mezinárodní ochrana.
Jan Frank
