Článek
O likvidaci obce Lidice u Buštěhradu bylo definitivně rozhodnuto v úterý 9. června 1942. Z Berlína volal K.H. Frank do Prahy veliteli SD Horstu Böhmemu. Již před odpoledním pohřbem Heydricha proběhla porada s Hitlerem a Himmlerem o dalším postupu v protektorátu. Hitler zaštítil svým rozkazem Frankův nápad s likvidací Lidic. Bližší informace budou podány večer, po obřadech a podvečerním přijetí protektorátní vlády Hitlerem. Böhme obratem informoval velitele pražského ústředí gestapa Geschkeho, a ten zalarmoval služebnu gestapa v Kladně. Po poledni dostali členové kladenského gestapa od velitele Wiesmanna rozkaz obléci se do služebních uniforem SS. To byl jasný signál, že všechny čeká výjimečná akce. Wiesmann zároveň vyhlásil pohotovost. Pro kladenského kata byl 9. červen hvězdnou chvílí kariéry. Böhme mu do telefonu opět zdůraznil, že z rozkazu Franka má být v Lidicích provedena větší akce, a proto je nutné uvést do pohotovosti nejen služebnu, ale i Schutzpolizei a SD. Podrobnější informace sdělil osobně, když kolem třetí hodiny odpoledne do Kladna přijel i s velitelem pražského ústředí gestapa Geschkem a svým pobočníkem. Později po válce Wiesmann uvedl: V přítomnosti Thomsena mi sdělil, že Frank na základě rozkazu vůdce vydal rozkaz, že obec Lidice má býti srovnána se zemí a obyvatelstvo zastřeleno. Böhme nařídil veškerou pohotovost kladenských jednotek Schupa, Wehrmachtu a četnictva, které měly obec uzavřít. Já osobně jsem volal veliteli kladenského Schupa a veliteli posádky ve Slaném. Kontaktoval jsem i kladenského zemědělského referenta u úřadu oberlandrata, aby připravil evakuaci zemědělských strojů a zvířat z Lidic.
Böhme okamžitě svolal poradu. Mimo Geschkeho a Wiesmanna se jí účastnili velitel kladenské pořádkové policie August Marwedel a velitel kladenského SD Max Rostock. On a jeho lidé dostali na starost církevní záležitosti, tj. faru, kostel a jeho inventář. Bylo dohodnuto, že obec bude obklíčena a hermeticky uzavřena do 22. hodiny. Böhme nařídil, že veškeré zvířectvo a zemědělské stroje mají být ze zničené obce odvezeny do buštěhradského velkostatku. Po poradě dostal od Böhmeho i rozkazy velitel místního četnictva pplk. Vít s tím, že je nutné, aby četníci uzavřeli příjezdové komunikace do obce a pomáhali při transportu zvířat a zemědělských strojů do Buštěhradu. Zdejší velkostatek a všichni jeho zaměstnanci včetně vedoucího statku Ernsta Otta měli být od 22. hodiny připraveni.
Po třetí hodině odpoledne se k Lidicím z Kladna vydaly první jednotky Schupo a četnictva. Wiesmann dal rozkaz jednomu z šoférů kladenského gestapa Rudolfu Vlčkovi, aby připravil a nechal naložit nákladní auto se sudy benzínu a petroleje k vypálení obce. I ostatní členové kladenského gestapa se připravovali na večerní akci v Lidicích. Čekali na konkrétnější rozkazy.
V tu dobu lidického faráře Josefa Štemberku čekala odpoledne povinná zkouška z němčiny na kladenské radnici. Byla úřady nařízena z důvodu dvojjazyčných zápisů v matrikách. Všichni státní úředníci včetně kněží ji museli podstoupit. Když opouštěl vesnici a viděl blížící se kolony aut, měl chuť se vrátit, ale zkouška byla povinná, a navíc se ještě chtěl zastavit na úřadě a děkanství. Pln obav přijel na kladenskou radnici. Setkal se zde naposledy se všemi svými kolegy. Jeden z nich, P. František Tuček vzpomínal: Zkoušel nás tehdejší městský německý komisař Zucker za přísednictví dvou českých úředníků. Nezapomenu na rozpravu, kterou měl P. Štemberka před zkouškou s námi kněžími. Říkal asi toto: „U nás v Lidicích se něco děje hrozného. Ve vesnici je spousta německých vojáků. Nevíme, co se na nás chystá. Bojíme se, že se něco s námi stane. Až se vrátím z Kladna, nevím, co bude u nás…“
Po zkoušce, kterou zvládl bez problémů, se zastavil na okresním úřadě, kde urgoval své žádosti o nutné opravy kostela a fary. I zde si postěžoval, že viděl spoustu vojáků a má o Lidice obavy. Radili mu, aby se do nich nevracel. Ptal se jich proč, ale nechtěli mu nic bližšího říci. Josef jen pokrčil rameny, a jak byl zvyklý, stručně odpověděl: Musím ke svým. Rozhodnutí krátké, bez váhání, pro něj samozřejmé. Mohl tušit, co vše ho čeká? I děkan P. Josef Klouček mu poradil se do Lidic nevracet. P. Štemberka opět odmítl. Jako kněz cítil odpovědnost za své farníky a povinnost být s nimi i v té nejhorší situaci.
Večer před osmou hodinou dostal Böhme od Franka konkrétní rozkazy. Velitel bezpečnostní policie v protektorátu si zapsal: Dne 9. června 1942 v 19,45 mi sdělil K. H. Frank z Berlína, že podle rozhovoru s vůdcem je třeba ještě téhož dne provésti v Lidicích tato opatření: 1) všechny dospělé muže zastřelit, 2) všechny ženy převézt do koncentračního tábora, 3) děti, které je možno poněmčit, shromáždit a dát do rodin SS v říši. Zbytek vychovat jinak. 4) Obec úplně vypálit a srovnat se zemí.
Böhme okamžitě svolal k poradě všechny velitele a seznámil je s Frankovým rozkazem. Wiesmann u výslechu po válce uvedl: Přikročil k vlastní věci a seznámil nás s rozkazem. Muži od 16 let do 60 let mají být zastřeleni, ženy a děti zajištěny v tamní škole a muži odvedeni do jednoho ze statků nedaleko kostela. Prohlásil, že podrobnosti o označení určitých míst budou uvedeny až v Lidicích. Všichni přítomní velitelé dostali rozkaz, aby se svými složkami odjeli ze Slaného a Kladna. Pak prohlásil, že odjíždí do Prahy a další porada bude ve 22 hodin již v Lidicích.
Nad Lidicemi se snesl soumrak. Jeden z posledních, kdo se do vsi vracel, byl rolník Týbl z nedaleké Hřebče. Tamní kronikář Josef Fechtner si zapsal: Každé úterý jsem se scházel v hostinci u Čermáků v Hřebči s rolníkem Josefem Týblem z Lidic. Vždycky jsme se zdrželi přes půlnoc a tentokrát v ten nešťastný den pospíchal domů. Vždy jsem ho šel kousek doprovodit, a když jsme se rozcházeli, tak mi sdělil, že se nad Lidicemi stahují mračna, a že neví, jak to dopadne.
Bylo něco kolem desáté, když se ve stodole na okraji Lidic setkali Böhme, Geschke, Wiesmann a další členové kladenského gestapa, komisař Leimer z pražského ústředí. Rostock si s sebou do Lidic vzal Hubera, Strubela a Schmolkeho. Nechyběl správce buštěhradského velkostatku Otto a velitel kladenského četnictva Josef Vít.
Böhme se po příjezdu ihned rozčílil a vynadal důstojníkům Schupa, jelikož obec nebyla do plánovaných deseti hodin hermeticky uzavřena. Chtěl zadržet včas dělníky odcházející na noční směnu do kladenských hutí, což se nezdařilo. Rozkázal, že vnější kruh kolem obce převezme Wehrmacht a jednotky Schutzpolizei se stáhnou blíž k obci. Zároveň nařídil, že první dům ve směru od Buštěhradu bude okamžitě zabrán a učiní se z něho velitelství. Jednalo se o rodinu Doležalovou. Brzy nato vpadla do jejich domu skupina vojáků. Marie Doležalová byla ráda, že se stačila obléknout: Bylo někdy po 11. hodině večer. Dřív než otec otevřel, rozbili dveře, donutili všechny vyjít z domu. To byl hned hlomoz, to byly rány, tak jsme se vzbudili a nevěděli jsme, co se děje, a najednou oni už stáli uvnitř. No tak honem, honem, chudák maminka to sbírala, všecko jí to padalo z rukou, nevěděla, co honem. Hrůza! My jsme měli jenom to, co mi maminka oblíkla, prádlo, šaty, kabátek, sandálky naboso, brácha taky byl oblečený, maminka taky, a nic víc. Žádné jídlo.
Člen gestapa Walter Forster dostal za úkol připravit v domě velitelství: Před jedenáctou jsme odjeli do Lidic, ale před obcí jsme zůstali stát. Dostal jsem rozkaz s Pallaserem připravit v prvním domě velitelství. Připravili jsme stoly, na nich rozložili mapu Lidic a byl přiveden starosta.
Starostu Františka Hejmu si vzal na starosti gestapák Skalak. Se skupinou příslušníků Schupo se vydali do jeho domu na konci obce s tím, že má s sebou přinést dokument o stavu dobytka, zásob obilí, hotovost obce, cenné papíry a další materiály. Böhme se mezitím zeptal Henzeho, jak dlouho potrvá přemístění dobytka a zemědělských strojů na statek do Buštěhradu. Hospodářský zmocněnec mu sdělil, že tak týden, na to se mu však šéf SD vysmál a přikázal, že to bude otázka hodin. Následně dle předchozího jednání v Kladně došlo k rozdělení úkolů. Kladenští gestapáci Skalak, Faber a Petrat byli určeni do místní školy, aby ženám odebrali peněžní hotovost a veškeré cenné věci. Druhá skupina, kam byl přidělen Thomsen, Felkl, Forster a Pallasser, byla poslána na Horákův statek nedaleko dolní návsi, kde měli být shromážděni všichni muži. Rostock a jeho lidé z SD dostali za úkol faru a kostel.
Böhme si také nechal předložit plán obce a byl zaskočen její velikostí. Uvědomil si, že 200 příslušníků kladenské pořádkové policie nestačí na zadržení takového počtu obyvatel, a na zásah v Lidicích povolal ještě slánskou setninu Wehrmachtu a dvě pražské setniny, které se měly postarat o dobytek a majetek. Vojáci ze Slaného měli pomoci uzavřít kolem vesnice vnější kruh a zabránit případným útěkům obyvatel. Do Lidic přijel v tu dobu další člen kladenského gestapa Willibald Bürger: Před Lidicemi jsem byl zastaven hlídkou Schupo a musel jsem se legitimovat. Byl jsem okamžitě puštěn a hned na pravé straně silnice u prvního domu jsem všechny viděl. Hlásil jsem se Wiesmannovi a vešel do domu. Byl zde Geschke, Skalak, Wiesmann a starosta obce. Předával právě Wiesmannovi jmění kampeličky, hotové peníze a cenné papíry. Šel jsem s velitelem ven a ten mi sdělil, že obec bude srovnána se zemí a obyvatelstvo zastřeleno. Byl jsem přidělen k radovi Henzemu.
Po půlnoci bylo jednání se starostou skončeno a vyděšený František Hejma byl dán k dispozici Felklovi, který si od něj převzal obecní kartotéku policejních přihlášek, a společně se vydali k Horákovu statku, kde měl gestapu pomoci s kontrolou evidence všech mužů. Statek nebyl vybrán náhodou, byly zde velké a prázdné prostory. Jaroslava Skleničková, poslední žijící svědkyně celé tragédie, to vysvětlila: Horákův statek byl velmi zchudlý, byla zde prázdná stodola a chlévy. Majetek kdysi zdědil nejstarší syn, který však padl ve válce a dva mladší se o něj tak dlouho soudili, až veškerý majetek prosoudili. Na statku bydleli staří Horákovi, kteří si zde drželi pár slepic a snad i králíků. Neměli dobytek ani koně.
Mezitím se Rostock a jeho lidé, Schmolke, Huber, Struber a několik členů Schupo, již vydali k faře. V tu dobu se Josef Štemberka ukládal ke spaní. Sotva ulehl, probudilo ho zezdola bouchání na dveře. Brzy nato slyšel dupání po schodech a do pokoje mu vtrhlo nejméně šest příslušníků Schupo. Oblékat, rychle! A klíče! Půjdeme do kostela, rychle, rychle! Dva vojáci odešli s jeho hospodyní Antonií Škrdlovou do kuchyně. Byla jen v noční košili, a tak jí dovolili si vzít plášť a šátek. Stačila také udělat panu radovi malou svačinu a připravit balíček s náhradním prádlem. Mezitím se lidický farář již oblékl. Neustále na něj řvali a uráželi ho. Musel jim ukázat, kde jsou matriky, a odevzdat různé liturgické předměty, které měl uschované na faře. Vše odnášeli do připraveného auta. Otevírali skříně a šuplíky. Nakonec brali vše, co mělo nějakou hodnotu. Lidický farář s hospodyní se na to jen bezmocně dívali.
Později, po návratu z koncentračního tábora Antonie Škrdlová uvedla: V úterý 9. června 1942 byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů přišel až večer. Najednou v půl jedenácté večer byla slyšet střelba a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevříti. Do fary se vrhnulo šest esesmanů a po vstoupení ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se ihned oblékl a já musela se dvěma esesmany do kuchyně. Byla jsem oblečena jen v nočním prádle. Dovolili mě vzíti si jenom plášť a šátek na hlavu. Tu již pan rada šel dolů. Dokud jsme byli toho večera ještě na faře, nosili esesmani matriky, zlaté kostelní předměty uschované na faře do auta stojícího před farou. Přitom odnášeli i šatstvo, prádlo a koberce. S tímto autem se několikrát vrátili a zřejmě věci odváželi do Buštěhradu, neboť se po odjezdu z fary vrátili za malou chvíli. Potom poručili panu radovi jít do kostela. Vzala jsem klíče od kostela a šla s důstojným pánem a esesmany. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku a oni ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani hnout. Stáli u nás esesmani s napřaženými puškami, připravenými k výstřelu. Když nenašli nic, co snad chtěli najít, poručili nám odejít ven, ale pak, když jsme se chtěli vrátit na faru, nás jeden z esesmanů oba odvedl na dvůr k Horákům. Na dvoře statku byla již rodina Doležalových a Káclova.
Zatímco farská hospodyně dál ve svém svědectví uvádí, že došli na statek, kde se připojili k ostatním a čekali, co bude dál, gestapák Bürger po válce uvedl, že Rostock Josefa Štemberku, při předvedení na statek, velmi brutálně napadl. Lidický farář se dle jeho svědectví na velitele SD obrátil s prosbou. Nevíme a asi již nezjistíme, o co prosil. Po cestě si jistě všiml, že odvádí i sousedy a celé rodiny. Děti plakaly a všude se ozýval křik. Snad tedy prosil o milost pro ženy s dětmi. Bürger, který měl v Lidicích na starosti evakuaci dobytka a koní do Buštěhradu, vše podrobně popsal: Když byl předváděn s prvými občany také tamní farář, viděl jsem, jak se farář zastavil u Rostocka a přednesl mu pravděpodobně nějakou prosbu. Byl však Rostockem chycen za ramena, násilně obrácen a kopnut do zadnice tak, že se svalil na silnici. Přitom, jak se pomalu zvedal, přiskočil k němu jiný člen SD, kdo to byl, si již nepamatuji, a započal faráře tlouci a kopati. Mohl to být pouze Schmolke, Huber, Vesely nebo Struber.
Po odvedení Josefa Štemberky a jeho hospodyně Antonie Škrdlové byl jeden z příslušníků Schupo poslán do školy pro další klíče od kostela k Marii Ottomanské. Nacisté byli dobře informováni a věděli, že paní řídící pomáhá Toničce s výzdobou kostela a její dcera vede správu kůru. Její zeť Vladimír Mařík později u soudu vypovídal: Ten večer jsme šli spát kolem jedenácté hodiny. Asi za hodinu bylo zabušeno na domovní dveře a současně tlučeno na okna. Moje tchyně Marie Ottomanská, která měla na starosti správu školy, kde jsme bydleli, šla otevřít. Německý orgán, který vstoupil, byl od Schupo a vyžádal si klíče od farního kostela s tím, aby ho doprovodila až ke kostelu.
To už bylo v obci zahájeno vyvádění všech ostatních obyvatel z domů a Horákův statek se zaplňoval. V každé skupině vojáků byl vždy jeden, který uměl česky. Většinou se jednalo o sudetské Němce. Všechny probudili, vyzvali obyvatele, aby si vzali s sebou veškeré doklady, peníze, šperky a vkladní knížky. Lidičtí měli být ještě před smrtí o vše okradeni. Budete evakuováni, vemte si jídlo na dva dny, vrátíte se, uklidňovali všechny. Lidice se postupně rozsvěcovaly. Poznávací znamení. V domě, odkud již byli všichni obyvatelé odvedeni, se rozsvítilo. Některé rodiny rozdělovali již poté, co opustily dům. Ženy s dětmi odváděli do školy a na Horákův statek přiváděli jen muže.
Někteří vojáci se chovali slušněji. Jaroslava Skleničková si na poslední noc v Lidicích vzpomíná velmi dobře: Začínali od jihu a barák, který vyklidili, rozsvítili. K nám přišli v půl čtvrté ráno. Rozhodně to nebylo jako ve filmu Lidice. Naopak, chovali se velmi slušně. Navíc táta o nich věděl. Měl pokoj nahoře a vše pozoroval. Pak slyšel za oknem ťukání. Odhrnul záclonu a podíval se ven. Vojáci právě vedli trafikanta Pospíšila, který měl jen jednu nohu. Ta druhá byla dřevěná a klapala. Oblékl se, sešel k nám dolů a řekl: „Něco se děje, právě odváděli Pospíšila.“ Řekli nám, jdete na dva dny do školy, vemte si jídlo na dva dny. Maminka se jich zeptala, co zvířata, a ten jeden jí řekl: „Nebojte se, o ty my se postaráme.“ Také nám řekli, ať si vezmeme šperky a vkladní knížky, a já si řekla, jak jsou slušní. Šla jsem napřed s tátou a u vrátek se zastavil a řekl mi: „Dá Bůh, že se ještě setkáme.“ Říkala jsem si, co to ten táta říká, když za dva dny jsme zpátky, ale on mi řekl: „Jaří, nezapomeň nikdy na Boha.“ To byla jeho poslední slova. Mezitím přišli ostatní a šli jsme na náves kolem hospody, kde měla maminka svoji sestru. Ona byla trochu nepraktická a maminka se tedy zeptala jednoho vojáka, jestli může do tý hospody zajít, a on jí řekl, že ti již odešli. Maminka přesto ještě požádala, že by si tam chtěla pro něco zaskočit. Voják jí řekl, že ano a že na ni počkají. Takhle slušně s námi jednali. Venku nás vedli pohromadě před faru na náves. Tam stál již hlouček asi 12 chlapů a křičeli na tátu: „Pane Suchánek, pojďte k nám.“ My jsme šli s maminkou do školy. Muže odváděli dolů k Horákovu statku.
Jiné skupiny vojáků postupovali velmi brutálně a razantně. Zejména při oddělování mužů od rodin probíhaly srdceryvné scény. Děti se vrhaly tatínkům kolem krku a nechtěli je pustit. Dlouhé loučení však nebylo trpěno a často měla poslední slovo pažba pušky. Jeden z členů Schnellkomanda Czernoch později vypovídal: Šlo mi to již na nervy. Ty ženské dělaly takový rámus, do toho řvaly děti, štěkali psy, dobytek bučel a v povětří lítala drůbež.
Křik byl slyšet do dáli a lidické domy se rozsvěcovaly. K obci se blížili lidičtí, kteří byli v Kladně na odpolední směně. Nevěděli, zda mají jít domů. Anna Rohlová byla jedna z nich:Viděli jsme obsazování obce. Zůstali jsme stát u hřebečského křížku a čekali na ostatní, abychom se poradili, co budeme dělat. Stáli jsme mlčky a bezradně naslouchali křiku a rámusu ve vsi. Nikdo nemluvil a na mou otázku, co budeme dělat, byla dána jednoznačná odpověď: Půjdeme do vsi, máme tam ženy a děti, budou potřebovat naši pomoc. Nikdo z nás si neuvědomil, nebo snad ani nechtěl uvědomit, že je to naše poslední cesta z práce, a své kamarády v dole a huti již neuvidíme. Žádný z nás již nesedl na kolo, pešky a mlčky jsme se vydali do obce. Byli jsme přivítáni křikem a nadávkami. V obci jsme se rozešli bez pozdravení, což nebylo zvykem. Vždy jsme si popřáli dobrou noc, ten den jsme cítili, že přát si dobrou noc by bylo výsměchem.
Křik byl slyšet i do Horákova statku. V půl třetí ráno rozdělili rodiny i zde. Muži měli zůstat stát na dvoře statku a ženy s dětmi musely odejít do školy. I Tonička musela pryč. Po válce vzpomínala: V půl třetí byl rozkaz: ženy do školy a muži zůstanou na statku. Měla jsem pro důstojného pána balíček, ale když jsem mu ho chtěla dát, esesman chytl pana radu za rameno a zatočil s ním tak, že upadl. Začal ho kopat a tlouci. Chtěla jsem mu pomoci ze země, ale esesman mě chytil za krk a začal mě škrtit. Pak do mě kopl tak, až jsem upadla. Tento výjev se stal těsně před odchodem žen do školy. V balíčku, který mi zůstal, jsem měla připravené prádlo pro důstojného pána. Potom jsem musela za ostatními obyvateli jít do školy a již více jsme nikoho z mužů a dětí od patnácti let neviděly. Když nás ženy vedli do školy, šly jsme kolem kostela, odkud bylo slyšet hrozné rány.
Zakrvácený a zbitý Josef Štemberka s námahou vstal a byl odveden do sklepa statku. Další byli nahnáni do stodoly, chlévů a stáje. Bylo jich mnoho. Böhmemu se totiž nelíbilo, že mužů nad šedesát let je příliš a původní Hitlerův rozkaz přednesený na poradě v Kladně změnil. Popraveni budou všichni od 16 let. Zavražděn tak měl být i starý lidický farář.
Kolem čtvrté hodiny ranní vyvedli všechny muže zpět na dvůr, postavili je do řad a předvolávali ke kontrole totožnosti. Po ní byli odváděni zpět do sklepa. Dvůr byl obstoupen strážemi a u vrat na silnici i cesty na zahradu stály kulomety. Felkl si nechal na zápraží přinést stolek, na který si položil policejní přihlášky lidických mužů a podle abecedy kontroloval jejich přítomnost. Vždy nahlas přečetl jméno a dotyčný se musel ohlásit a předstoupit. Rozdělil si kartotéku na přítomné a nepřítomné. Později sám vypovídal: Dle dohody s Thomsenem jsem si od starosty vyzvedl policejní přihlášky. Podle této kartotéky jsem prováděl za pomoci starosty, Forstera a Pallasera kontrolu předvedených mužů. Při konečné kontrole jsme zjistili, že ještě schází 15–20 mužů. Tito byli většinou zaměstnáni v kladenských závodech a měli noční směnu. Někteří se z nich po 6. hodině ranní vrátili do Lidic a byli okamžitě odvedeni do Horákova statku.
Někteří lidičtí muži byli v Buštěhradu při návratu z noční směny varováni strážmistrem Babůrkem a domů se již nevrátili. Přesto později popravě neunikli. Popravě v Lidicích unikl místní mlynář Ladislav Liška. Oběsil se v mlýnici a příslušníci Schupo přivezli jeho tělo na statek na kolečku. Scházel také Josef Týbl, který se před vojáky schoval v komíně a udusil se. Bohumil Studnička se pokoušel před vojáky také schovat, ale byl zastřelen na dvoře svého statku. Všechny ostatní čekala smrt. V pamětní knize četnické stanice v Buštěhradě bylo vše detailně popsáno: Popraven byl i válečný slepec Alois Prynych, který se před několika týdny z Makotřas přestěhoval do domu čp. 36. Německá zhovadilost se nezastavila ani před slabomyslným synem hostinského Josefa Klímy, který byl též mrzákem, že se stěží pohyboval a ze sebe vyrážel skřeky a nesouvislá slova.
Felkl, dle svého tvrzení, nahlásil dva chlapce, kterým ještě nebylo šestnáct a Böhme nařídil oba odvést do školy. Naopak mezi ty, co budou popraveni, zařadil i kočího, který právě ten den, 9. června ke své smůle nastoupil u Kotmelů a neměl ještě vyhotovenou policejní přihlášku. Také mu nevadilo, že s horníkem Václavem Hroníkem je na statku jeho teprve čtrnáctiletý syn Josef. Nejdříve měl jít s maminkou a dalšími třemi sourozenci do školy, ale otec, aby manželka neměla tolik starostí, řekl, že půjde s ním. Nechali ho a Josef se stal nejmladším zavražděným lidickým mužem. Při kontrole chyběl horník Bohumil Pospíšil. Ležel v té době v kladenské nemocnici se zlomenou nohou. Později, když to gestapo zjistilo, byl dopraven do Prahy, kde byl zastřelen na kobyliské střelnici, přestože měl na noze ještě sádrový obvaz.
Z lidických mužů přežil pouze František Saidl, který byl od roku 1939 vězněn na Pankráci, a zapomnělo se na něj. Byl vzorným vězněm, pracoval ve vězeňské tiskárně a 8. dubna 1942 požádal prezidenta Háchu o milost. Nebyla však doporučena a bývalý prezident mu nevyhověl. To mu zachránilo život. Přišla tragická noc z 9. na 10. červen. Nacisté mu v Lidicích popravili jeho dva syny, Františka a Karla. Manželku odvezli do koncentračního tábora, kde zemřela. On však nic netušil. Dozorci i spoluvězni před ním zprávu o masakru v Lidicích tajili. Strašnou skutečnost zjistil až po svém propuštění z vězení v prosinci 1942.
Thomsen s Felklem při kontrole také zjišťovali osoby, které do Lidic nepatří. Sám Thomsen se později u soudu obhajoval, že tak zachránil několika lidem život: K lidické akci chci uvést, že tam bylo několik osob, asi 3 nebo 4, které nepatřily k lidickému obyvatelstvu a byly tam pouze na návštěvě. Tyto osoby byly zajištěny a já sám jsem šel k Böhmemu, vysvětlil jsem mu, že tyto osoby do obce nepatří, a na tuto mojí intervenci bylo nařízeno, že tyto osoby byly propuštěny a nic se jim nestalo.
Jednalo se o rodinu Maříkovu: Vladimíra Maříka, jeho ženu Marii, dceru paní Ottomanské, a jejich syny Petra a Pavla. Policejně hlášena do Lidic byla z rodiny pouze Marie, lidickým farářem přezdívaná Mařička. Přesto byla zachráněna, a to díky své švagrové Julii.
Jen chvíli poté, co se paní Ottomanská vrátila od kostela, kam musela dojít s klíči, vpadlo do školního bytu šest příslušníků Schupo. Paní Ottomanskou, její dceru Marii s dětmi a sestru Vladimíra Julii odvedli do školy, zatímco jejího manžela do Horákova statku. Starosta Hejma hned upozornil Felkla a Thomsena, že Mařík do Lidic nepatří, což on sám po předložení legitimace dokázal. Thomsen upozornil Böhmeho a ten rozhodl, aby ho stráž vyvedla z obce. Vladimír Mařík upozornil příslušníky gestapa, že v obci má ještě manželku se dvěma dětmi. Thomsen s Böhmem to spolu projednali a pro Maříkovou byl poslán voják. Její manžel byl vyveden směrem k Buštěhradu a netušil, co je s manželkou. Odjel do Prahy, kde na ni marně čekal, a tak druhý den odjel do Buštěhradu, kde ji hledal. Marně, ale když se vrátil domů, čekala na něj v jejich pražském bytě. Skoro nevěřil svému štěstí: Když jsme se setkali, tak mi vyprávěla, že po mém odchodu přišel znovu orgán službu konající a ptal se, která žena do Lidic nepatří. V této době byla na návštěvě u mě moje sestra, řekla, že je to ona a aby ji orgán odvedl. Po cestě mu moje sestra vysvětlila, že není moje žena, a tak se s ní vrátil. Na to orgán řekl: „Komu patří ty děti?“ Marie se přihlásila. Vyzval moji ženu, aby vzala kočárek a děti a vyvedl ji z obce. Její totožnost nikdo nezjišťoval a po cestě jí orgán radil, aby si pospíšila, že se v Lidicích bude střílet. Orgán ji odvedl rovněž za obec po silnici k Buštěhradu a žena s dětmi se odebrala k řídícímu učiteli Šimandlovi, který tehdy působil na lidické škole. Ráno odjela do Hřebče k prvnímu tchánu, nechala tam obě děti a sama odjela autobusem do Prahy. Moje sestra byla třetí den propuštěna, když zjišťovali totožnost lidických žen. Moje tchyně byla odvedena s ostatními lidickými ženami do tábora, ale vrátila se.
Marie Maříková měla štěstí. Vyšla za doprovodu stráže kordonem vojáků s kočárkem, v němž vezla čtyřměsíčního syna Petra a za ruku vedla šestiletého Pavla. Bylo jí do pláče a modlila se, aby se zachránil i manžel. Švagrovou Julii pustili po kontrole v Kladně. S maminkou se Marie shledala až po válce.
Nacistům unikla ještě jedna lidická žena, Marie Podzemská. Právě v době lidické tragédie odjela na návštěvu svého bratra MUDr. Karla Podzemského do Nepomuku. Z radia slyšeli, co se stalo a návrat domů již nebyl možný. Bratr neváhal a svou sestru ukryl. Synovec nepomuckého lékaře Ing. Josef Podzemský později vzpomínal: Marie Podzemská žila v té době trvale se svým bratrem Štěpánem v Lidicích. V době zničení obce byla na návštěvě u svého dalšího bratra Karla Podzemského. Tím unikla odsunu do koncentračního tábora, jako ostatní lidické ženy, ale byla tři roky tajně ukrývána před nacisty u svého hrdinného bratra Karla. Osobně jsem byl po roce 1942 několikrát na návštěvě u mého strýčka v Nepomuku a byl jsem svědkem toho, jak moje tetička Marie mohla téměř tři roky chodit ven na oplocenou zahradu ze svého ubytování ve sklepě jen v noci.
Domů se z Horákova statku měli vrátit i někteří občané Makotřas. Domy obou vesnic podél silnice na sebe navazovaly a vojáci omylem zatkli i občany Makotřas. Po skončení kontroly zůstali stát na dvoře a sdělili Felklovi, že jsou z Makotřas. Byli sice sepsáni do zvláštního seznamu, ale posláni zpět k lidickým mužům a zavražděni: Přes všechny vzpomínky a vydané publikace se zapomnělo, že i obec Makotřasy zaplatila svou krvavou daň. Vypáleno bylo pět domků a i novostavba, které byly postaveny u okresní silnice Buštěhrad–Lidice v těsné blízkosti Lidic, takže pro neznámého tvořily s Lidicemi souvislou obec, a popraveni byli Jaroslav Hosek, Robert Krejza, Oldřich Minařík, Josef Pek, Václav Příhoda a Josef Špot.
Jediný, kdo byl z makotřaských propuštěn, byl Jiří Tůma. Dvacetiletý mladík odjel do Lidic za maminkou, která zde byla na návštěvě u dcery Olgy Hořešovské a neměla u sebe osobní průkaz. Hlídka ho do obce pustila, ale zpátky, když se s matkou chtěl vrátit, puštěni nebyli. Zatímco matka byla odvedena s dcerou do školy, on putoval do Horákova statku.
Zavřeli ho k ostatním do stáje: Ve stáji nás bylo asi třicet. Stáj nebyla osvětlena. Německá hlídka stála venku těsně u dveří. Asi o čtvrté hodině nás vyvedli na dvůr stejně jako všechny ostatní muže držené ve sklepě. Zde nás postavili do několika řad před obytnou část statku. U vrat vedoucích na silnici, stejně jako u průchodu na zahradu, stály kulomety namířené na nás. Když už jsme stáli na dvoře, všiml jsem si, že osamoceně tváří ke zdi obytného stavení stojí skladník konzumu, který držel v ruce nějaké součástky, snad amatérského radiopřijímače. Němci jej chvílemi kopali a tloukli do hlavy. Němci stáli na pavlači obytného domu a vyvolávali podle policejních přihlášek jména mužů. Když se vyvolaný ozval, zjišťovali dotazem po rodných datech jeho totožnost, načež byl odveden do sklepa. Když byl sklep přeplněn, byli vyvolaní odváděni do stáje. Tak vyvolali všechny lidické muže. Nyní však zůstali státi na dvoře muži ze sídliště, které katastrálně náleželo k Makotřasům. Tito muži sdělili Němcům, že jsou z Makotřas. Němci sepsali tyto muže do zvláštního seznamu a dali je odvést mezi ostatní lidické muže. Skladník konzumu byl nadále ponechán u zdi obytného stavení. Nyní jsem zůstal na dvoře sám a byl jsem dotázán, kdo jsem a odkud pocházím. Řekl jsem, že moje bydliště jsou Makotřasy, a udal jsem úmyslně chybně od skutečnosti, že jsem jel přes Lidice na kole do práce, přičemž jsem byl zadržen hlídkou, která mne odvedla do Horákova statku. Na tuto výpověď jsem byl odveden na silnici a věc byla hlášena nějakému vyššímu důstojníku policie nebo SS, který rozkázal, že mohu být propuštěn.
Chvíle, které se Jiřímu Tůmovi vryly do paměti na celý život. Vzpomínku svého otce doplnil později po letech jeho syn Jiří Tůma ml. Jeho slova snad vysvětlují, proč řada lidických mužů byla před smrtí brutálně zmlácena a zraněna, což dosvědčili ti, co jejich těla později pohřbívali: Táta byl s ostatními ve sklepě u Horáků a svoje kolo nechal na dvoře. Všichni se do sklepa nevešli, dost jich bylo i v míchárně krmiv, museli stát a čekali na ráno. nevěděli, co s nimi bude. Mysleli, že je Němci pustí, až vesnici prohledají. Ráno všechny vyvedli na dvůr a začali je prověřovat podle seznamů. Táta tam nebyl a Němci mu dovolili odejít. Po cestě ven už můj otec slyšel výstřely. Hlídka ho nevyvedla až ven z Lidic. Jakmile zazněly výstřely, poklusem se vrátila zpátky. Táta se kradl za nimi, to kolo chtěl zpátky. Viděl, jak se na dvoře u Horáků lidičtí chlapi rvali s Němci, jak ti do nich mlátili pažbami a některé napůl ubité házeli ke zdi. Snad nikdo z lidických nechtěl dát život zadarmo. Tátu uviděl jeden z Němců, nejspíš Sudeťák, protože mu dobrou češtinou řekl: „Rozkaz tě odvést stále platí. Jestli chceš žít, utíkej. Tady se budou dít strašné věci.“ A táta rychle šel. Domů se vrátila i babička, kterou Němci pustili po kontrole z kladenského gymnázia.
Ty, co v Horákově statku zůstali, čekala smrt. Po kontrole byl každý muž z dvora odveden do sklepa či velkého chléva. Někteří i do stodoly.Bylo jich mnoho. Nevinní muži, kteří nevěděli, co s nimi bude. Josefa Štemberku odvedli do sklepení Horákova statku.
Rozednívalo se. Zatímco muži byli drženi v Horákově statku, ženy s dětmi seděly namačkané na chodbě a ve třídách lidické školy. Hned po příchodu byly gestapáky Skalakem, Faberem a Petratem okradeny o veškeré šperky, cenné věci a hotovost. Ponechány jim byly jen doklady, deka a jídlo. Marie Petráková vzpomínala: Bydleli jsme na konci vesnice, a tak jsme se po příchodu do školy setkaly již s většinou žen a dětí z celých Lidic. Na chodbě jsme byly předvedeny ke třem gestapákům, kteří stáli za stolem a odebírali nám věci, které jsme si měly vzít s sebou. Jeden z nich mi násilím serval z prstu zlatý snubní prsten a dceři jak prsten, tak i náušnice. Ostatní věci jsem musela hodit na stůl. Požádala jsem gestapáka, aby mi na odebrané věci bylo vystaveno potvrzení, ale on se mi vysmál, vše shrnul do kufru, který byl podobnými věcmi již naplněn, a prstem mi ukázal, kam mám jít. Seděly jsme na chodbách a ve třídách ve školních lavicích a všude, kde bylo volno. Každá matka byla obklopena svými dětmi a všude byl slyšet pláč a nářek.
Po odchodu obyvatel z jejich domů začali příslušníci Schupo vynášet z domů potraviny, nábytek, vše, co mělo nějakou hodnotu. Někteří si udělali pauzu a otevřeli si pivo. Jedna z přeživších lidických žen Josefa Špotová se mohla vrátit ze školy domů pro oblečení: Došly jsme do školy. A tam bylo plno našich žen a dětí oblečených a já držela dcerku v noční košilce. Tak jsem prosila, aby se mnou šel ten jeden voják domů, abych ji oblékla. Moc se mu nechtělo. Povídá: Vy jste tam nahoře… Když jsme přišli do verandy, že tam byly bedýnky s municí i v předsíni. V kuchyni bylo několik vojáků a měli otevřený kredenc a z něj vyndány láhve a cigarety. Na chodbě velkou plechovou krabici, kde jsem měla kávu, a ze sklepa i jednu láhev piva. Když jsme přišli do kuchyně, řekl voják: „To je paní toho domu. Jde obléci dítě.“ Žádný nic neřekl, rozuměli česky.
Wiesmann se prošel obcí. Nakázal vojákům, aby stříleli psy a sám jich několik zabil. Pak před pátou odjel do Kladna zkontrolovat, zda je připravena tělocvična v reálném gymnáziu. Právě ta byla vybrána pro lidické ženy. Zastavil se také na služebně, odkud poslal dálnopis do Terezína se žádostí o pracovní komando, které by pohřbilo zastřelené lidické muže. Poté ho řidič opět odvezl do Lidic. Vše bylo připraveno.
Bylo něco kolem páté hodiny ranní, když byly z obce odváženy ženy s dětmi. Vše, co jim sebrali, vhodili do dvou velkých kufrů, které Skalak s Faberem odvezli na služebnu do Kladna. Vyděšené a okradené ženy tisknoucí zoufale své děti musely nastoupit na přistavená nákladní auta. Když vyšly ven, viděly svou vesnici naposledy. Byla k nepoznání. Ten pohled se jim vryl navždy do paměti. Všude se rabovalo, vojáci vynášeli z domů vše, co mělo nějakou cenu. Šicí stroje, nábytek, peřiny, kola. Všude nepořádek a chaos. Dobytek běhal po vsi. Šokované a vyděšené musely rychle nastoupit a auta s nimi odjížděla velkou rychlostí do kladenské reálky.
Marie Petráková později vypovídala: Deset minut před pátou zacouvalo nákladní auto až ke schodišti a do něho jsme byly v pravém slova smyslu všechny se svými dětmi za velkého křiku gestapáků a všech ostatních Němců vehnány. Odjely jsme do Kladna a umístěny jsme byly v gymnaziu. Když auta opouštěla obec, viděla jsem a i všechny ostatní, jak Němci z domů vše vynášejí, zvláště z konzumu Včely, z obchodu u Šenfeldrů a také jsem viděla naše radio a šicí stroj vynesené před dům. Byl to hrozný obraz, který jsme v naší obci naposledy viděly. Na ulici se válely peřiny, prádlo, potraviny a mezi tím pobíhal dobytek. Jely jsme kolem stromu, u kterého byl uvázán obecní býk. Ten v zuřivosti strom ulomil a splašený s kmenem stromu běhal po vesnici. Dívaly jsme se, zda uvidíme naše muže, ale neviděli jsme. Cestou do Kladna viděli jsme po obou stranách hlídky četnictva a policie až do Buštěhradu a připravená auta k odvozu našich věcí. Když nás odváželi do Kladna, ujížděl řidič vozu takovou rychlostí, že jsme se obávaly, zda vůbec do Kladna dojedeme. Lidi, které jsme potkávaly, uskakovaly před šílenou jízdou ze silnice.
V Kladně byly nahnány do tělocvičny místní reálky. Zde na slámě pobývaly až do pátečního večera 12. června, aniž by tušily, že jejich lidičtí muži jsou již po smrti. Po návratu členů kladenského gestapa z Lidic byl proveden soupis všech žen a zároveň propuštěny ty, které nebyly v Lidicích policejně hlášeny. V pátek přijeli z Prahy dva lékaři SS z RSHA, kteří zahájili prohlídku dětí a ze všech vybrali pouze tři vhodné pro poněmčení.
Po skončení prohlídek došlo k nejhoršímu. Matky byly vyzvány, aby odevzdaly své děti. Řekli jim, že pojedou na nějaký čas na práci a děti přijedou za nimi autobusem, aby měly větší pohodlí. Strhl se křik a pláč. Pro uklidnění jim sdělili, že s kojenci do jednoho roku jejich matky pojedou. I přesto některé odmítly, tušily, že lžou. Došlo k výhružkám a ke střelbě, a i přes srdcervoucí prosby jim je vytrhávali z náručí. Děti prosily, aby je nedávaly. Brzy poté ženy odvezly na nádraží, odkud nastoupily cestu do koncentračního tábora Ravensbrück. Těhotné ženy byly odvezeny do kladenské nemocnice a následně do pražské porodnice v Dykově ulici, kde v utajení porodily. Děti jim byly odebrány a ony následně odvezeny za ostatními do koncentračního tábora.
Lidické děti zůstaly v budově gymnázia samy bez svých rodičů. Jejich zoufalství bylo bezměrné. Zanedlouho byly odvezeny autobusy i ony. Sedm nejmenších do jednoho roku bylo odvezeno do nemocnice na Karlově náměstí a odtud do ústavu v Krči. Ostatních 88 dětí čekala cesta do migračního střediska RSHA v Lodži. Zde bylo vybráno dalších šest dívek a jeden chlapec na převýchovu. Ke skupině lidických dětí přibyla ještě skupina dětí z Ležáků. Do Lodže nedorazil přesný rozkaz, co s nimi, a vedoucí střediska Hermann Krumey se několikrát obrátil písemně na RSHA a jeho vedoucího Adolfa Eichmanna, jak má s českými dětmi naložit. Nakonec zřejmě sám Krumey rozhodl o jejich odvozu z Lodže. Polská ošetřovatelka Julia Makowska, která se jim s velkou péčí věnovala, pro ně nakoupila korespondenční lístky a dopisní papír. Větší děti napsaly domů rodičům. Tyto dopisy, poslané na adresy, které již neexistovaly, byly odeslány 4. července 1942. Pak po dětech stopy zmizely.Je více než pravděpodobné, že byly odvezeny nákladními auty do vyhlazovacího tábora v Chelmnu nad Neerem, tehdy nevelké obce 74 km od Lodže, kde v té době byla jedna z nacistických továren na smrt. Oběti zde byly usmrcovány přímo před zraky místních v plynových autech. Jeden z místních rolníků později vzpomínal, že v létě 1942 přivezli auty k tamnímu zámku jakési české děti: Po příjezdu byly vyhnány z aut a odvedeny do sklepení zdejšího zámku. Druhý den ráno svlékli děti do naha a odvedli je do plynových aut. Pak auta zavřeli a pustili do vozů plyn. Po několika minutách odjela auta do blízkého Řuchovského lesa, kde byla těla spálena a popel rozprášen po lese.
Ten páteční večer, kdy z Kladna odváželi lidické ženy a děti, dostalo místní četnictvo za úkol uzavřít okolí gymnázia a lidé, kteří bydleli v okolí, dostali zákaz otevírání oken. Mezi četníky byli i štábní strážmistr Oldřich Klouda a strážmistr Miroslav Bradáč. Bylo jim do pláče:
O 19. hodině jsme uzavírali blok ulic kolem gymnasia a Austových sadů. Na tento večer nezapomene nikdo, kdo mohl alespoň částečně něco pochytiti. Tou dobou nastalo v gymnasiu odlučování dětí od žen. Plačící děti byly odváděny do jedné ze tříd v I. poschodí. Zprvu bylo slyšeti pláč a nářek dětí, které ztratily tam v obci své otce a zde ztrácely i své matky. Pro nás to byly chvíle drásající. Kladenský lid, bydlící kolem budovy gymnasia, nesměl se ani z oken dívati, jinak bylo hrozeno přísnými tresty. Kolem 20. hodiny zastavily v Austových sadech dva veliké autobusy, řízené Němci. V těchto sadech blízko budovy a ohrady gymnasia, v projektované spojce ulic Žďárské s Příhodovou, bylo složeno dosti stavebního kamene přes 1 metr vysoko. Tam bylo možno se skrýti a pozorovati, co se děje. V budově třídili ženy od dětí SS-mani a gestapáci. V chodbách konali dozor četníci a ve dvoře Schupo.
Nejdříve byly odváženy ženy. Byla to nákladní auta, většinou krytá plachtami s celuloidovými okénky, ale také úplně otevřená. Ženy byly posazeny čelem proti stráži, která je doprovázela po zuby ozbrojena. Na každém autu byli alespoň čtyři SS-mani nebo policisté. Tváře žen, které ani neměly tušení, co se stalo s jejich muži a odrostlejší mládeží a které se právě rozloučily se svými dětmi, byly bledé, ale klidné. Hleděly nepřítomně před sebe. A tak těch sedmnáct velkých aut nám připadalo jako smuteční průvod živých obětí.
Po ženách přišly na řadu děti. V sadech u gymnasia stálo šedivé auto německého červeného kříže, značky II-136.436, do něhož byla přivedena tři děcka: chlapec a dvě děvčátka oblečena v bílé oblečky, trikotové soupravy a kabátky. K vozu je přivedly dvě Němky německého červeného kříže, které pak spolu s řidičem německé národnosti odjely po půl hodině i s dětmi Hrabětovou ulicí ku Praze. V této době předjížděly před vrata budovy dva velké autobusy. Do prvního bylo posazeno 46 dětí s několika příslušnicemi červeného kříže a s třemi českými ženami, pravděpodobně matkami nejmladších lidických dětí. Do druhého autobusu bylo posazeno 48 dětí se stejným počtem doprovodního personálu. Ze tříd byly děti vyváděny pod silnou stráží přes nádvoří gymnasia ke vratům. Tam stráž zůstala státi, bedlivě sledujíc pohyb bezbranných dětí. Byly to děti v nejmladších letech. Nesly si malé balíčky, asi tak velké jako kapesník, v nichž pravděpodobně měly něco málo k jídlu nebo trochu cukroví. Ty menší se držely za ruce.
Bylo 10. června ráno. Po odjezdu žen a dětí z Lidic přijel na horní náves ke škole Rudolf Vlček s nákladním vozem a vojáci složili sudy s benzinem. Nalévali jej do kbelíků a roznášeli po domech, kde se svítilo. Uvnitř polévali hlavně slamníky a hořlavé věci. Lidice začaly hořet. První byl zapálen dům starosty Hejmy a ostatní stavení na jižní části obce. Zapálen byl i kostel a Böhme s Geschkem, stojíce před ním, společně tipovali, zda se při požáru zhroutí věž kostela.
Předtím byly domy vyrabovány a vše, co mělo nějakou cenu, se odváželo. Především radiopřijímače, kola, motocykly. Dobytek a koně byli odváděni na konec obce směrem k Buštěhradu, kde si je přebírali dělníci z buštěhradského velkostatku. Odvážely se tam i traktory, mlátičky a žací stroje. Bürger s radou Henzem měli naspěch, snažili se zachránit co nejvíce, ale Böhme pospíchal. Získali od něj alespoň menší odklad pro mlýn, kde byly větší zásoby mouky a vojáci je rychle vynášeli. Ještě před zapálením byla vyrabována i fara. Vynášely se koberce, porcelánové nádobí i šatstvo. Příslušníci SD ukradli i oblíbený Josefův radiopřijímač, na nákladní auto naložili harmonium a odvezen byl i jeho automobil. Těsně před zapálením fary spálili vojáci na zahradě včelí úly se včelami, o které lidický farář vždy s láskou tolik pečoval. Členové SD se i přes varování Böhmeho snažili ukrást, co ještě mohli.
Mezitím na Horákově statku Felkl svůj úkol splnil. Odešel na zahradu, kde nahlásil Wiesmannovi splnění rozkazu. Všichni lidičtí muži byli zajištěni. Včetně těch, co se vrátili z noční směny. Posledním zatčeným byl místní učitel Petřík. Měl malé dítě, které se v době, kdy vojáci vyváděli obyvatele Lidic, probudilo, a paní Petříková mu šla udělat kaši. Rozsvítila v domě a vojáci tam nešli. Na omyl se přišlo až nyní a lidický pan učitel byl přiveden k ostatním. Jeho manželku odvezli do kladenské reálky.
Na zahradě, která byla vybrána pro popravu, již končily přípravy na zavraždění lidických mužů. Ze statku a přilehlých stavení byly přineseny slamníky a opřeny vedle sebe o zeď stodoly. Zároveň byla připravena popravčí četa. Velel jí nadporučík Weber. Jeho setnina byla z Halle, rodiště Reinharda Heydricha. V záloze byli připraveni příslušníci i z ostatních jednotek. Wiesmann uvedl: Po 8. hodině ranní byli odvoláni z jednotlivých evakuačních prací příslušníci Schupo, z kterých byla sestavena exekuční četa. Sestavení čety prováděl velící důstojník Schupa. Z těchto důstojníků jsem znal pouze Augustina Marwedla.
V době, kdy vzplály domy v jižní části Lidic, dal Böhme pokyn k zahájení popravy. Dle rozkazu vždy tři vojáci mířili na jednoho z lidických mužů. Jeden na hlavu a dva na prsa. Muži měli být popravováni po pěti. Vraždění započalo. Felkl byl poslán zpět na statek, kde opět vyvolával a kontroloval lidické muže, kteří byli odváděni na zahradu. Ti již pochopili, co je čeká. Na popravišti se museli rozestoupit na krok vedle sebe. Poslední rozloučení, stisk ruky. Velící důstojník zvedl šavli, ale jakoby pro jistotu se ještě podíval na Böhmeho, ten jen kývl hlavou. Šavle proťala vzduch a nad Lidicemi se rozlehla první salva. První nevinní byli zavražděni, bez obvinění, soudu a důkazů. Poddůstojník pak každému ještě prostřelil hlavu revolverem. Po první salvě se Wiesmann rychle vrátil na zahradu: Byl jsem právě v obci, když jsem slyšel první salvu. Odebral jsem se proto okamžitě na zahradu Horákova statku. Po příchodu jsem viděl na zdi stodoly narovnány slamníky a před nimi na zemi leželo prvních pět mužů. Böhme se rozčiloval, že poprava trvá velmi dlouho, a sice jednak vybíráním mužů z chléva a sklepa a jednak jejich předváděním až na místo exekuce a žádal o zesílení popravčí čety tak, aby mohlo býti vždy zastřeleno najednou 10 mužů. Na základě tohoto rozkazu odešel jeden z důstojníků Schupo vyhledat další vojáky. Než byla popravčí četa zesílena, byly popraveny další čtyři – pět skupin po pěti mužích. Böhmeho také rozčílilo, že nad hořícími Lidicemi přelétlo několik letadel, a poslal svého pobočníka na letiště do Ruzyně, aby zakázal veškeré přelety přes Lidice. Pak jsem odešel dohlédnout na zapalování jižní části obce a následně odjel do Kladna ohledně žen a dětí, vrátil jsem se asi za hodinu, k zastřelení zbývaly ještě asi 3–4 skupiny po 10 mužích. Thomsen mi řekl, že jeden z mužů se pokusil o sebevraždu a přeřízl si kapesním nožem tepny na krku.
V době, kdy začalo vraždění lidických mužů, bylo ve sklepení Horákova statku k zalknutí. Všichni horečně oddychovali. Po odvedení prvních pěti a následné salvě jim došlo, co všechny čeká. Někteří propukli v pláč, někteří se ptali. Proč? Někteří si před popravčí četou demonstrativně rozhrnovali košile a křičeli na vojáky, co si o nich myslí. Redaktor František Kubík, otec pětileté dcerky, se ptal ještě na popravišti, proč je zabíjejí. V tu dobu na zahradě leželo již téměř padesát mrtvých. Když velící důstojník zvedl šavli, aby dal povel k další salvě, vykřikl: Pánové, řekněte, co po nás chcete vědět, a my Vám to všechno povíme!
Velitel sice nerozuměl česky, ale zaváhal. Když však z důstojníků gestapa a SD nikdo nic neříkal, strhl šavli a zazněla salva. Mladík uskočil za záda souseda a byl střelen do břicha. Svíjel se bolestí a dva členové čety na něj museli znova vystřelit. Teprve pak klesl mrtvý.
Josef Štemberka pochopil, že mu jeho kněžské poslání velí své sousedy uklidnit a připravit na smrt, provázet je do poslední chvíle. Nikdy se již nedozvíme, co přesně svým farníkům řekl. Určitě však slova o usmíření a naději v posmrtný věčný život. Všechny pak jistě vyzval ke společné modlitbě. Někteří se opravdu přidali. Modlili se. Ze dvora byl slyšet křik a rány. Ti, co byli ve chlévě, našli nějaké zemědělské náčiní a napadli stráže. Svůj život nechtěli dát zadarmo. Především ti mladší. Odpovědí jim byly pažby pušek. Josef Štemberka to nevnímal a soustředil se, po modlitbě udělal nad lidickými muži kříž. Sotva zazněla jeho poslední slova, rozrazily se dveře sklepa a surový hlas začal vyvolávat jména dalších mučedníků. Nastupovali klidně, pevným krokem a v duši vyrovnáni. Přicházeli na popraviště vzpřímeně, každý se postavil na jemu určené místo, a aniž by cokoliv z nich někdo něco říkal, dívali se zpříma do hlavní pušek.
Pro lidického faráře si přišli mezi posledními. Na zahradě se mu naskytl hrůzný pohled na několik řad mrtvých. Někteří leželi na sobě s vypoulenýma očima a prostřelenou hrudí. Jeden z poddůstojníků ještě některé střílel do hlavy. O zeď byly opřeny rozstřílené matrace, všiml si i kolečka, na kterém ležela mrtvola. Obraz hrůzy. Vojáci se posilovali kořalkou, všude byl cítit zápach střelného prachu a benzínu. Vesnice hořela. Josef si stoupl hrdě a se vztyčenou hlavou před poslední řadu mrtvých. Ta nekonečná doba před prahem smrti však neměla konce. Někteří vojáci se totiž zdráhali na lidického faráře vystřelit. Nepomohla ani kořalka. Zastřelit nevinného stařičkého kněze bylo i na ně příliš. Zaznělo několik rozkazů a byli vyměněni. Velitel exekučního komanda mávl šavlí, zaduněla salva a P. Štemberka se zhroutil.
Velitel kladenského gestapa společně s Bürgrem opustili popraviště a vydali se k mlýnu, který měl být zničen jako poslední. Wiesmann chtěl osobně dohlédnout na odvoz obilí. Když se od něj vraceli a přicházeli na horní náves ke kostelu, setkali se s Rostockem a Skalakem, kteří si v dobrém rozmaru a posměšně vyprávěli o lidickém faráři, jak se modlil ve sklepě a připravoval lidické muže na popravu. Zesměšňovali jeho čin a Rostock se smíchem prohlásil: Ten farář to dělal dobře. Svými modlitbami a žehnáním dosáhl, že ti lidé šli na popravu jako ovce.
V dopoledních hodinách se do Lidic přijel podívat hlavní strůjce zločinu K. H. Frank. Přijel v doprovodu jen jednoho vozu. Podíval se na místo popravy, kde leželi mrtví lidičtí muži, a v doprovodu Böhmeho, Geschkeho a dalších pohlavárů odešel směrem ke kostelu. Böhme mu po cestě referoval o průběhu celé akce. V té době někteří příslušníci Schupo a Wehrmachtu, kteří měli odjet, v jednom ze statků porazili vola a maso si chtěli odvézt do Prahy. Böhme si nechal svolat všechny důstojníky a ostře jim vytkl rabování s tím, že pokud se někdo takového svinstva dopustí, osobně ho potrestá. Když se ohradili, že nedostali od večerních hodin najíst, povolil jim z hospody a konzumu u Šenfeldrů vyvalit sudy a sníst tamní zásoby. Do Lidic také přijela polní kuchyně.
Zákaz rabování připomněl všem důstojníkům i sám Frank. V Lidicích se zdržel necelou hodinu a odjel se svým doprovodem zpět do Prahy. Z jeho rozkazu si však někteří nic nedělali a po jeho odjezdu rabování pokračovalo. Wiesmann sám si pro vlastní potřebu nechal odvézt králíky, šicí stroj a úplně nový dětský kočárek. Byl dárkem pro manželku, která v něm pak po Kladně vozila dítě. Po odjezdu Franka byla zapálena severní část obce. Po odvozu obilí i mlýn a další budovy. Vojáci z popravčí čety nafasovali kořalku a brzy byli všichni namol. Opilí se bavili střílením psů a koček.
Dopoledne dorazili i filmaři. Z podnětu SD a Franka se nacisté rozhodli, že zločin bude nafilmován. Ráno se filmaři Franz Treml a Miroslav Wagner dostavili se štábem do Černínského paláce, kde dostali instrukce nafilmovat destrukci obce Lidice. Brzy poté s vojenským doprovodem odjeli do hořící obce, kde se jich ujal Horst Böhme a přesně jim ukazoval, co se má natáčet. Ze zahrady, kde leželi mrtví, byli však posláni pryč. Filmovali německé vojáky, hořící domy. Hlavním kameramanem byl Čeněk Zahradníček. Čeští filmaři natáčeli nacistický zločin.
Požár a kouř z Lidic byl vidět do širokého okolí. V Makotřasech, Bělokách a v dalších vesnicích poblíž Lidic tu noc nikdo nespí. Všichni trnou v hrůze, co se v Lidicích děje. Mají strach o své přátele a příbuzné.
Požáru nejdéle odolával lidický kostel sv. Martina. Toho tragického dne vylezl P. Jaroslav Vosátko společně s lékařem Quidem Jeřábkem z Buštěhradu na věž kostela v Dřetovicích. Oba mysleli na Josefa Štemberku a všechny ostatní v Lidicích. Bylo k polednímu. Z nepříliš vzdálených Lidic stoupal od rána hustý kouř. Ve tři čtvrtě na dvanáct se ozvala detonace a zřítila se kostelní věž.
V tu dobu se k hořícím Lidicím blížilo nákladní auto. Jelo z Terezína. Surový a bezcitný velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel, přezdívaný vězni Piňda, si Wiesmannovu zprávu přečetl a následně se domluvil s velitelem nedalekého ghetta Siegfriedem Seidlem. Ten byl již informován. Po obědě mu volala Praha, že má sestavit pracovní komando k pohřbení lidických mužů a vydat se s nimi na místo.
Z židovských vězňů bylo vybráno třicet členů komanda určeného ke stavbě dráhy do Bohušovic. Zatímco Seidl jel svým autem, doprovázen svým pobočníkem Hansem Wostrelem, vězni, hlídáni českými četníky, museli nastoupit do nákladního auta opatřeného plachtou. Nikdo z nich nevěděl, kam jedou. Měli obavy o svůj život a mysleli, že je vezou na popravu. Spolu s nimi vezli i sud s vápnem, krumpáče a lopaty. Kolem deváté hodiny dorazili na Vypich. Zde si vězně převzalo Schupo. Po necelé čtvrthodince pochodu byli na kopci nad Lidicemi.
Jedním z vězňů, kteří kopali lidickým mužům hrob, byl tehdy osmnáctiletý Viktor Laš, který byl deportován do ghetta 4. prosince 1941: Zastavili jsme až na nějakém kopci. Museli jsme vystoupit. Ti četníci i pan Veselý tam u auta zůstali a nás převzalo Schupo a vypochodovali jsme. Začali jsme být nervózní, věděli jsme, že se něco děje. Pochodovali jsme asi patnáct dvacet minut na takový kopec. To už jsme cítili smrad spáleniště. Z kopce jsme viděli v údolí hořící vesnici. Někteří tak polohlasem říkali, tady asi vybouchl důl, ale oni to byly Lidice, už srovnávaný se zemí. To jsem snad prvně začal mít strach. Pak jsme pochodovali do vsi, před hořícími budovami byla spoušť, některé domy hořely, z některých doutnalo. To není neštěstí, říkal jsem si. Odbočili jsme přes dvůr na nějakou zahradu. Viděl jsem tam pole mrtvol. Já jsem do té doby neviděl mrtvého. Já ani, když zemřela babička a dědeček, tak já je neviděl. Ani v Terezíně. Pole mrtvol. Ležely v řadách. Byl to šok.
Schupáci nás přivedli na takovou zahradu, kde byli mrtví a spousta ožralejch SS. Nás tam postavili a asi za pět minut přišel Seidl a řekl: Tady budete kopat hrob. Pak vzal krumpáč a narýsoval nám obvod hrobu, asi 10 × 15 m. Pak řek, bylo asi devět hodin ráno, „do noci bude hrob vykopán a bude 4 m hluboký“. To už bylo připraveno nářadí, a to i z baráků ve vsi. Mně osobně ta práce nevadila, byl jsem na ní zvyklý a ten strach mne ještě hnal dopředu a přál jsem si, abychom to měli co nejdříve. Prvních půl metru byla ornice, ta byla hned pryč, ale pak byl už jíl a už to tak nešlo. Když jsme měli tak dva metry, přišel Seidl a chtěl změřiti hrob. Řval, kde je metr, jeden mrtvý ho měl v kapse a musel jsem mu ho podat. Kopali jsme bez přestávky na jídlo, nejedli jsme vůbec, ale večer to nebylo ani z poloviny vykopané. Seidl práci zastavil, po dvou, po třech si nás rozdělili ti šupáci a šli jsme do té hořící vesnice vytrhávat vrata, dveře a shánět dříví na oheň, aby bylo na práci vidět, a kopali jsme dál. Druhý den ráno ten hrob měl tak tři metry. Bylo před polednem, když přišel nějaký vysoký chlap, říkali, že je to Frank. SS se bavili a uchechtávali se nad mrtvými, až z toho šel mráz po zádech. Pobíjeli slepice a vařili si je. Také jsme zaslechli, že prý tam přivezou ženské, aby se mohly rozloučit. Přišli i s kamerou a chtěli filmovat, ale Seidl je poslal pryč. Když měl hrob asi 3,5 metru, Seidl řekl schluss a tak asi půl hodiny jsme odpočívali a pak přišel rozkaz, že všichni ty lidi musíme vyslíct a hlavně zout z bot, vyšacovat je a všechno odevzdat. Jenom dobré boty vyzouvejte! řval. Odebrali se jim doklady, cennosti, peníze i cigarety. Kdo něco sebere, bude zastřelen, řval na nás. Těm mrtvým asi někdo řekl, že někam pojedou, protože měl každý z nich v kapse nějaký chleba, svačinu. A Seidl velkoryse prohlásil, že si to můžeme nechat a sníst. To se nám však příčilo, to nebylo možno. Svlékali jsme je a věci dávali na hromadu před Seidla, který je dával do pytlů.
Pak nám bylo poručeno, že se ty lidi budou dávat do toho hrobu. Do hrobu se dávali bokem k sobě ve třech řadách. Na ně byly naházeny další mrtvoly, které se již nevešly do řady. Když jsme kladli poslední do hrobu, všiml jsem si, že jeden šupák volal na psa, který opodál vyl a lákal ho k sobě. Pes se však zvedl a plížil se pryč. Na to byl pes skolen ranou z revolveru a museli jsme ho hodit do hrobu, kam byl vhozen ještě jeden pes nalezený před jedním statkem. V jámě se střídalo čtyři nebo pět dvojic, ale já a ještě jeden jsme byli určeni a stál jsem v rohu té jámy a snášel mrtvé dolů. Každého z nich jsem měl v ruce a podával ho ostatním. Byla to hrůza, hrůza pro osmnáctiletého kluka. Byli tam mladí, tak patnáctiletí kluci, mladší než já, byl tam farář, takový bělovlasý dědoušek, byl tam obecní policajt v uniformě. Každý měl po kulce v srdci, hlavě a pod bradou průstřel. Pak jsme tam našli spoustu lidí s proraženou lebkou, s beztvárnou hmotou v obličeji rozkopnutém asi botou. Ve tvářích všech byla vryta hrůza, oči měli vytřeštěny. Jednoho jsme přivezli ohořelého na kolečku. Byli tam lidé s vytrhanými prsty, s vytrženým jazykem, ulomenou ruku v lokti. Byl tam člověk s prsty visícími z ruky, které byli něčím vyrvané, a dokonce dva měli ruce vytrženy z kloubů.
Zatímco Viktor Laš byl určen k těm, kteří v jámě rovnali polonahé mrtvoly, jiný člen komanda Ota Hostovský pomáhal těla zavražděných nosit ke hrobu: Teď teprve se díváme mrtvým tváří v tvář. Téměř v každém obličeji zůstal zaryt výsměch katanům, kteří je vraždili. Leží na zádech, na boku. Mladší člověk se drží křečovitě staršího, snad otec a syn. O kousek dál farář v hnědém úboru, jeho bílá hlava zrudla krví. Opodál silnější muž, větší postavy s brýlemi. Pak muž s odstřelenou horní částí hlavy. Ta se musí hledat a nasadit, aby „prý měl zas mozek a měl možnost přemýšlet“, zní cynický rozkaz. O kousek dál leží hubený muž vyšší postavy, tmavovlasý, v tmavším saku se zdviženou zaťatou pěstí. I zastřelený malý bílý pes zde leží, neopustil svého pána ani v jeho poslední chvíli. Mrtvé nosíme čtyři ke hrobu. To je však podle SS příliš pomalu. Prý stačíme dva. Mrtvého máme tahat za nohy, obličejem k zemi. Děláme to opačně, bereme je za ruce a tak je dopravujeme k hrobu. Když se nikdo nedívá, kapsy nekontrolujeme a pochováváme je se vším, co mají. Téměř každý má u sebe namazaný chleba, který je potřísněn krví. Podle slov Seidla bychom si takový chleba mohli vzít. Kamarádi dole v hrobě přebírají od nás mrtvé a pokládají je na pravý bok, jednoho vedle druhého, obličejem směrem ke hřbitovu. Každý mrtvý má dvě rány, v prsou a na hlavě, tu a tam ještě krvácející. Pak jsem od Seidla dostal rozkaz a se svým spoluvězněm Viktorem Aronem jsme šli za ním. Vešli jsme do nízkého podlouhlého domu, který byl nablízku. V kuchyni u kamen ležel asi pětadvacetiletý vyšší opálený muž. Přeřízl si žíly na rukou. Odvezli jsme ho na kolečku k ostatním.
Kolem páté hodiny odpoledne byli pohřbeni všichni mrtví. Viktor Laš vzpomínal: Když tahle hrůza skončila, posypali se ti mrtví tím vápnem a začalo se polévat vodou, začalo však do toho lít, a tak od toho nošení vody bylo upuštěno. A pak jsme ten hrob začali zase zahazovat. Zůstal asi půl metru nezaházen, když ten Seidl řekl šluss, eintreten a seřadili jsme se na kraji hrobu. Stáli jsme tam snad deset vteřin, nebo několik minut. Pro mne to byla celá vděčnost, promítne se Vám celý život. Bylo nám všem jasné, že nás nyní také zastřelí a někdo nás pak taky zahrabe. Seidl nás tam takhle nechal stát v tom stresu, ale pak náhle zařval abtreten. Odvedli nás nazpátek k tomu autu, co tam na nás čekalo. Do auta jsme napadali jako mouchy, tahle psychicky i fyzicky těžká práce trvala neuvěřitelných 36 hodin snad jen se dvěma půlhodinovými přestávkami. A pak nás odvezli do Terezína. Předtím nám ale řekli, že pokud někdo promluví o tom, co jsme dělali, bude zastřelen.
Bylo 11. června večer a déšť skrápěl čerstvě zasypaný hrob. Hrob, na který se mělo zapomenout. Stejně jako na Lidice. Již od osudné červnové noci byla obec systematicky ničena a postupně srovnána se zemí. V noci z 12. na 13. června odjela z Terezína druhá skupina vězňů, kteří dokončili zasypání hrobu lidických mužů, spálili prostřílené matrace a zarovnali terén. V Buštěhradě se v té době objevili první příslušníci RAD[54], kteří se zde ubytovali v místním zámku a začali likvidovat ohořelé budovy. Občanům Buštěhradu bylo neustále vyhrožováno pokutami a přísnými postihy, pokud bude proti nim spáchán jakýkoliv čin. Do jara příštího roku jich přišlo téměř 1500. Zámek s velkostatkem již kapacitně nedostačoval, a tak si postavili stanový tábor za hřbitovem.[55] 27. června 1942 byl vyhozen za použití výbušnin do vzduchu ohořelý zbytek budovy kostela a školy. 13. července bylo dokončeno vyhazování shořelých domů a bývalá obec Lidice se proměnila v hromadu sutin. U silnice a cest vedoucí k obci se objevily výstražné tabule s nápisem: Dále jíti zakázáno. Nebezpečí smrti!
© František Kolouch
z knihy KOLOUCH, František. Nejvyšší oběť. KNA 2022, 470 s., ISBN: 978-80-7566-267-5
