Článek
Žijeme v době, která trpí děsivou intelektuální leností. Společnost se bleskově polarizuje, diskuse mizí a lidé se okamžitě škatulkují. Stačí mít v jedné jediné věci jiný názor a dav vás okamžitě onálepkuje jako „skřeta“, „přívržence temné strany“ nebo „absolutní zlo“.
Mnozí se ptají, kde se tato neschopnost kriticky myslet vzala. Odpověď je překvapivá, ale prokazatelná: vyrostli jsme na ní. Celé generace byly systematicky vychovány popkulturní mašinérií, která nám do hlav vtlačila nebezpečnou lživou iluzi – že svět je černobílý.
Podívejme se na nedotknutelné ikony naší kultury, jako jsou Pán prstenů, Hvězdné války nebo Harry Potter. Na první pohled jde o krásné příběhy plné hrdinství. Na ten druhý je to však psychologický filtr, který deformuje lidský mozek. V těchto světech je dobro čisté, zářivé a bezchybné a hlavně absolutně jasné, třeba i přes menší pochyby (Luke Skywalker, Frodo, Brumbál). A zlo? Zlo je absolutní, zrůdné a nelidské (Sauron, Voldemort, Císař). Nemá žádnou hlubší lidskou motivaci, netřeba ho chápat, netřeba s ním diskutovat. Musí se zkrátka jen totálně zničit.
Tento primitivní vzorec dovedly k absolutní zrůdnosti moderní komiksové filmy. Marvel a DC vyprodukovaly stovky miliardových polotovarů, kde zlí hrdinové nosí tmavé kostýmy, dělají zlé věci prostě proto, že jsou zlí, a ti hodní v pláštěnkách je na konci zmlátí a zachrání svět. Možná se někteří z vás nechali opít rohlíkem od Nolana a jeho trilogie o Temném rytířovi, hrajícím si na morální šedost.
Realita takhle nefunguje. V reálném životě neexistuje čisté dobro ani čisté zlo. Každý lidský vztah, každý rodinný rozpad a každý geopolitický konflikt v dějinách lidstva je střetem různých šedých zón. Je to boj protichůdných zájmů, historických křivd, strachů, motivací a odlišných pohledů na pravdu. Neexistují žádní Sauroni ani Voldemortové. Existují jen lidé. Lidé chybující, manipulovaní, slabí nebo zaslepení.
„Zlý člověk je jen důsledek nedostatku informací.“
Popkulturní průmysl však odnaučil lidi tuto šedou zónu vnímat. Vychoval z diváků morální kojence, kteří potřebují jasné instrukce, komu fandit. Když pak tito lidé dospějí a čelí složité realitě – ať už jde o ekonomickou krizi, partnerskou krizi nebo válku na druhém konci světa – selhávají. Nedokážou zapojit kritické myšlení. Hledají v reálném světě filmovou pohádku. Potřebují najít absolutního padoucha a absolutního spasitele. A běda, když jim ukážete, že i ten jejich „hodný hrdina“ má na rukou krev a dělá chyby.
Příběhy o hrdinech, kteří nejsou tak jednoznační, mají vlastní vnitřní konflikty a protivníky, kteří nejsou jen plochými záporáky, se dodnes těší velké popularitě hlavně v Asii. Ačkoliv to tak nevypadá, patrně byste se divili, jak málo jejich filmů dostane dabing nebo distribuci v televizi.
Skutečná literární kvalita spočívá v tom, že vás donutí postavit se tváří v tvář šedi a chaosu lidské mysli. Nutí vás chápat motivaci obou stran, i když s nimi nesouhlasíte. Jakmile ale příběh potřebuje k udržení pozornosti černobílé šablony, není to umění, které rozvíjí osobnost. Je to jen intelektuální dudlík pro lidi, kteří se bojí dospět a přijmout fakt, že svět kolem nás je složitý. Vyžeňme konečně tyhle komiksové filtry z hlav a naučme se zase vidět lidi v celé jejich složitosti, ne jen jako figurky v hollywoodském scénáři.
Na závěr mohu zmínit filmy a knihy, které jsou právě úžasné v morální šedi bez dobra a zla. Zaklínač o dobru a zlu nikdy nebyl stejně jako Hra o trůny. Casshern: První samuraj nového věku má tak nejednoznačného hrdinu, že už se ani nejedná o hrdinu a Mistr meče dokonce postavil příběh v podstatě na dvou antagonistech. Skryté ostří zašlo ještě dál: Ukázalo reálný příběh a samuraje, který váhá mezi tím, co je čest a tím, co je spravedlivé. Neví, jestli má udělat to, co je správné, nebo se držet návyků, které velmi dobře znal. Strážci, Watchmen (přestože jsou od DC), naplivali hrdinským filmům do obličeje. Příběhem vás provází sociopat a jediný superhrdina přestává chápat, co znamená být člověkem.
V herním světě se dodnes těší ohromné oblibě trilogie Mass Effect právě pro svoji morální šedost. Nikoliv - tady máme zlo, musíme ho zničit - ale - s kým souhlasím a s kým ne? Koho to dělá ze mě?
Všechny tyto příklady jasně ukazují, že lidi baví přemýšlet. A to je dobře.
Co vy? Stačí vám film nebo kniha nižší kvality, než mají staré pohádky pro děti?
Poznámka autora: Vše podstatné bylo řečeno v samotném textu.
Vzhledem k tomu, že můj čas je příliš drahý na to, abych ho v komentářích měnil za prázdné internetové slovíčkaření a léčení cizích komplexů od klávesnice, nehodlám na žádné diskuse pod články nadále reagovat.
Texty jsou určeny lidem, kteří ještě neztratili kapacitu přemýšlet v souvislostech.
