Článek
Počátek vědomí: Prenatální realita versus psychologické lži
Pokud chceme pochopit totální selhání moderní psychologie, musíme začít tam, kde lidský život reálně vzniká.
Západní dogmatici se křečovitě drží šablony, že člověk přichází na svět jako prázdná schránka, kterou začne tvarovat teprve tlak rodiny a okolního stáda.
Vrcholem tohoto diletantismu jsou ignoranti tvrdící, že roční dítě žádnou osobnost nemá. Selský rozum a pragmatická fakta přitom tyto bláboly drtí v samotném zárodku.
Skutečnost, že plod v těle matky prokazatelně a specificky reaguje na konkrétní hlasy, hudbu nebo doteky, není žádný anonymní biologický reflex.
Označovat tyto jasné projevy individuálního vědomí za pouhou „náhodu“ je čistý „vědecký“ alibismus.
Slovo náhoda totiž prostě neexistuje; je to jen líná zkratka pro ty, kteří neumí unést fakt, že lidská osobnost je aktivním a nezávislým originálem dávno předtím, než spatří světlo světa.
Vědomí jedince tu zkrátka je od samého začátku a nenechá se vtěsnat do žádných unifikovaných psychologických tabulek.
Raná léta: Vnitřní kompas versus psychologický diletantismus
Chronologický sešup moderní psychologie pokračuje v momentě, kdy dítě dosáhne věku dvou až pěti let. V tomto bodě unifikovaní experti – čti úplní pitomci – přicházejí s dalším dogmatem. Tvrdí, že malé dítě považuje za naprosto normální všechno, co vidí ve svém bezprostředním okolí a v rámci rodiny.
Podle těchto tabulek je dítě jen pasivním kusem hmoty, který bezhlavě kopíruje vzorce chování.
Selský rozum a prožitá zkušenost rodičů však ukazují často pravý opak.
Dítě v tomto věku není slepým bio-robotem (ačkoliv přesně to by psychologům vyhovovalo). Má v sobě od počátku vlastní nezávislý charakter a ostrý vnitřní kompas.
Malé děti dokážou neomylně vycítit faleš, nespravedlnost nebo toxické chování v rodině. Považují to snad za normální? Ani náhodou. Instinktivně se proti tomu bouří, pláčou a projevují jasný odpor, protože jejich vlastní osobnost odmítá unifikovaný diktát prostředí.
Psychologické šablony chladnokrevně vymazávají z rovnice fakt, že lidské vědomí má svou autonomii od raného dětství a nenechá se předem líně naprogramovat.
První externí ochočování jménem školka
Kolem třetího až čtvrtého roku života dítěte přichází na řadu základní škatulkování a otupování jedinečné mysli: první organizovaný útok systému na individualitu jedince.
Mateřská škola je v moderní společnosti prezentována jako idylické místo pro socializaci, ale selský rozum vidí čistou mechaniku moci.
Je to první externí instituce, která má za úkol nekompromisně otupit vnitřní kompas dítěte a začít s jeho plošným ochočováním.
Místo rozvoje nezávislého myšlení je zde dítě poprvé nahnáno do šedivého stáda, kde se individualita trestá a slepá poslušnost odměňuje.
Pitomci v pedagogicko-psychologických poradnách pak analyzují každé dítě, které odmítá unifikovaně fungovat podle tabulek, spát na povel a líně se podřídit diktátu umělé autority.
Systém se snaží potlačit přirozený vzdor a vlastní osobnost dítěte, protože ví, že svobodného jedince, který myslí v souvislostech, do budoucí korporátní montovny prostě nezavře.
Základní škola – devět let přehlcování a vymývání mozků
V šesti letech končí veškerá legrace a systém na dítě nasazuje nejtěžší kalibr institucionálního násilí.
Základní škola, postavená na přežitém pruském modelu, funguje jako devítiletá továrna na unifikaci mysli.
Cílem těchto devíti let není rozvíjet přirozenou inteligenci nebo tvořivost jedince. Úkol je čistě pragmatický: zahltit dětský mozek tunami encyklopedického balastu, aby nezbyl prostor pro kritické uvažování, a zároveň mechanicky vycvičit poslušné stádo.
Poznámka autora: Netvrdím, že se ve školách neučí nic nedůležitého. Trvám ovšem na tom, že 95 % výuky není k ničemu.
Děti jsou nuceny reagovat na zvonění, sedět hodiny v nehybných lavicích a bezhlavě papouškovat schválená dogmata z učebnic.
Každý projev nezávislého selského rozumu nebo pochybování o autoritě učitele je okamžitě potrestán špatnou známkou nebo škatulkou „problémového žáka“.
Diagnostikuje se mu ADHD nebo nějaká jiná pitomost, čímž většina spolužáků, u které už stádovitost dosahuje uspokojivých výsledků a „funguje“ tak, jak má, dostává jasný impulz: Útočit, soudit a šikanovat zde!
Psychologičtí pitomci v tomhle bodě opět selhávají, když tvrdí, že škola děti rozvíjí.
Realita ukazuje pravý opak – je to devět let systematického vymývání mozků, které má z hotového lidského originálu vyrobit unifikované, poslušné kolečko do budoucí korporátní montovny.
Poslední silná snaha o narušení systému – Puberta
Kolem patnáctého roku života přichází fáze, kterou moderní psychologie s oblibou dává do škatulky hormonálního šílenství a problémového chování.
Ve skutečnosti je to ale poslední zoufalý a silný pokus lidské individuality o narušení pětitisíciletého systému unifikace.
Vnitřní kompas mladého člověka se naposledy divoce vzepře proti všem těm nánosům lží, které do něj od školky a základní školy hustili úředníci a učitelé.
Je to partyzánská válka vědomí proti ohradě.
Mladý člověk instinktivně a intuitivně odmítá autority, sabotuje unifikovaná pravidla a hledá vlastní pravdu mimo schválené tabulky.
Jenže psychologičtí pitomci v tomhle bodě opět nastupují jako inkvizice. Místo aby pochopili, že jde o zdravý pokus jedince zachránit si vlastní jedinečnou mysl, označí tento vzdor za diagnózu, poruchu chování nebo rebelii bez příčiny.
Systém potřebuje tento poslední oheň kritického uvažování co nejrychleji udusit. Použije k tomu tlak vrstevníků, sociální sítě a unifikovanou kulturu, aby mladou mysl definitivně zlomil, unifikoval a připravil ji na dobrovolný vstup do ekonomického otroctví dospělosti.
Nezlomná vůle
Přes všechen ten institucionální tlak, škatulkování od školky po základní školu a snahu umlčet jedinečnost v pubertě, se u některých jedinců systém kýženého výsledku nedočká.
Tady unifikované psychologické tabulky narážejí na nekompromisní realitu – na nezlomnou vůli a surovou autonomii lidského vědomí.
Zatímco většina lidí po pubertě definitivně ohne hřbet a dobrovolně přijme roli pasivního bio-robotu, jedinec s nezlomnou vůlí si svůj vnitřní kompas uhájí.
Odmítá se schovávat za ublížený alibismus moderních diagnóz a líně delegovat své myšlení na schválené psychologické autority.
Dospělost pro něj neznamená kapitulaci, ale začátek vědomé cesty.
Člověk s nezlomnou vůlí nepotřebuje, aby mu nějací experti diktovali, jak má žít nebo co má cítit. Používá selský rozum, věří své vlastní prožité zkušenosti a na tlak okolního stáda reaguje s ledovým odstupem. Jeho mysl zůstává svobodným originálem, který žádná fabrika na poslušnost nedokáže ochočit.
Jedinečnost
Když člověk úspěšně projde celým tímto institucionálním drillem, nenechá se zlomit předškolním tlakem, neohne hřbet pod devítiletým psychickým terorem základní školy a s pevným postojem obhájí svůj vnitřní kompas i na prahu plnoletosti, nastává definitivní zlom.
V tomto bodě je proces unifikace u konce a systém prohrál na celé čáře.
Takto zformovanou a nekompromisní osobnost už totiž nedokáže zlomit vůbec nic.
Jedinec s nezlomnou vůlí teď stojí pevně na vlastních nohách jako hotový, nezávislý originál.
Právě z této pozice absolutní vnitřní svobody může s ledovým klidem odkázat do patřičných mezí každého unifikovaného experta, psychologa či ignoranta, který by se ho ještě pokoušel svazovat svými tabulkami a brát mu jeho prožitou zkušenost.
Nepotřebuje jejich diagnózy ani schválení od stáda. Používá vlastní selský rozum, myslí v souvislostech a jasně dokazuje, že lidská jedinečnost je silnější než jakákoliv šablona na poslušnost.
Tak, vážení psychologové, jedna od srdce míněná zpráva pouze pro vás: Vyližte si polevu. Prohráli jste. A budete prohrávat víc a víc s každou další generací.
Diagnózy? Ano, musíte jich mít spoustu na to, abyste dělali to, co děláte.
Vaše práce je diagnóza.
Poznámka autora: Vše podstatné bylo řečeno v samotném textu. Vzhledem k tomu, že můj čas je příliš drahý na to, abych ho v komentářích měnil za prázdné internetové slovíčkaření a léčení cizích komplexů od klávesnice, nehodlám na žádné diskuse pod články nadále reagovat.
Texty jsou určeny lidem, kteří ještě neztratili kapacitu přemýšlet v souvislostech.
