Článek
Kdo ještě dnes, po 65 letech adoruje takzvané Pražské jaro a jeho představitele v prostinké víře, že šlo o cílevědomou snahu nastolit demokracii v tehdejším Československu, je nejen naivní, ale přímo nepoučený. Snad šlo o jakousi demokratizaci života společnosti. Především šlo však o obrodu dosud kariérně zanedbávaných funkcionářů vrcholných orgánů Komunistické strany Československa. O nic víc a o nic méně. Politické diskuze v ulicích republiky, omezení tiskového dohledu, jakási rehabilitace vězněných občanů a podivná rehabilitace mnohých pohrobků gottwaldovského křídla strany, kteří pak bohužel měli smůlu, blahosklonné pozdravy nejen levicových západních intelektuálů lidu Československa, vášnivé a bezprostřední pusinky československých celebrit posílaných dubčekovskému klanu na tribuně, a tak dále, a tak dále, to všechno byl pouhý, a napíši to rovnou, maskovací kolorit. O žádné zavádění demokracie vůbec nešlo, to pusťte z hlavy.
Oni totiž, ti obrození komunisté nahoře, zaplaveni dosud nepoznanou loajálností a nehynoucí láskou davu, sami byli překvapeni, jak daleko došly požadavky občanů, takže si pro sebe a potichu jen říkali: „no, tu chvilku to přetrpíme a pak se uvidí, pak si na to sednem“. Někteří se pokoušeli svou roli v jarním dramatu „Socialismus s ludskou tvárou“ zahrát mistrovsky, někteří tak trochu už zdvihali zatím v kapse prst. Jiní sledovali, jak to dopadne. A pak tu byli ti, kteří jim všechno uvěřili.
Už v březnu 1968 se začalo pochybovat, zda ústřední orgán ÚV KSČ Rudé právo má v takovém širokém záběru informovat o jarních probuzeneckých aktivitách a s nimi sympatizujících osobností Západu (Josef Smrkovský). Ota Šik přišel s mazaným Akčním programem třetí hospodářské cesty, který by podle jeho soudu mohl nastartovat ekonomiku země. Na tehdejší dobu to byl zcela nový pohled, pravda, ale když jste se něj podívali blíže, byl to vlastně spíše levicový zákusek připravený podle receptu „Jak pejskek s kočičkou pekli dort“. Trochu kapitalizmu, trochu socializmu. Ne všem se ale už tehdy v hlavním stanu KSČ líbil. Dalo by se vyprávět i o mnohých dalších osobních příbězích, někdy komických, někdy i smutných.
Do první role byl obsazen Alexander Dubček. Saša, jak ho s oblibou oslovoval generální tejamník ÚV KSSS Leonid lljič Brežněv. Svou popularitu si Dubček získal nejen plavným skokem z prkna do bazénu v Bratislavě za účasti veřejnosti, svými projevy na lidových shromážděních po republice a budiž popravdě řečeno, že i prostým vztahem a porozuměním k osudu každého občana, ale později i do jisté míry úhybnými manévry, kterými reagoval na zdvižený prst z Kremlu. Dost si věřil. Lidé kolem něho dokonce doufali, že to má se sověty vykoumané. Ale neměl. Věřil své auře, že ho vyvede ze šlamastiky, která od počátku provázela nerovné dialogy mezi Prahou a Moskvou.
Šlamastyka nečekaně nabobtnala v létě. Tragické pak už bylo poslední, „bratrské“ setkání obou generálních tajemníků v Čierne nad Tisou. Leonid Iljič Brežněv už tehdy rukou odmávl Dubčekovy pokusy vysvětlit mu co se doma děje a dětinské výmluvy, že potřebuje čas, aby vše řádně a důkladně projednal na zasedání nejvyšších orgánů strany. „Sašo, Sašo, já ti nevěřím, že děláš, co bys dělat měl“, odpověděl Brežněv, dívaje se mu přes stůl zblízka do očí. Aby toho nebylo dost, vzal si Brežněv po té ještě jednou Sašu stranou a vyčetl mu, že politicky nezvládá situaci V ČSSR. Asi něco v tom smyslu, že má doma bordel, že se v něm plácá téměř celé ÚV a všichni jen hledí, jak si lidé dělají, co chtějí a jak jdou dějiny bez povšimnutí kolem nich. Pro Alexandra Dubčeka to byla víc než studená sprcha. A také mu poprvé ukáplo. Tušil, že by mohlo být zle, ale stále nevěřil. Nevěřil až do posledních okamžiků osudného 21. srpna, do chvíle, kdy prohlásil něco v tom smyslu, … co mi to proboha Sověti udělali…, to už však bylo pozdě. Tanky byly i v Praze.
RSDr Alexander Dubček už jako čtyřletý odjel se svými rodiči, zanícenými pacifisty a levičáky v rámci organizace Interhelpo, do Sovětského svazu a v roce 1938 se vrátil na Slovensko. Do jisté míry znal i sovětské reálie. Hlavně se slušně naučil rusky. Podle svědectví příbuzných, přátel a spolupracovníků byl osobně Alexander Dubček důvěřivý, vstřícný, přátelský a mírný člověk a jeho vnímání politické práce, ač nebyl věřící, bylo protkáno tradičními humánními i křesťanskými hodnotami. Politický lídr a hrdina to však v žádném případě nebyl, snad zajímavý a hodný komunistický funkcionář. A to nestačilo. Na politbyro KSSS už rozhodně ne.
Snad, kdyby se při jednáních s Brežněvem stále hloupě a současně komicky nevykrucoval, že zatím nejde to či ono a nenapínal zbytečně jeho trpělivost, čímž prezentoval svou slabost, mohla se třeba jednání ubírat jinou cestou. Možná. Kdyby se od samého počátku postavil sovětskému vůdci jako chlap a představil mu své vize bez povinných ideologických pentliček a úliteb, tedy na placato, možná mohl mít i naději, že si to Sověti s intervencí rozmyslí. Brežněv byl ostatně poslední z funkcionářů politbyra, který za vpád do ČSSR tvrdě loboval. Nu, nestalo se tak. Dubčekovi se dokonce udělalo špatně, když se dověděl, že tehdejší americký prezident Lyndon Baines Johnson na telefonické sdělení Moskvy o vstupu jednotek Varšavské smlouvy do Československa odpověděl, “ … je to vaše sféra vlivu“. Když druhý den do oválné pracovny Johnsona vstoupil jeho tajemník a nabídl mu úplné a ověřené písemné informace o intervenci, prezident Johnson neměl čas, musel se jít podívat na americký fotbal.
Alexander Dubček byl prostě Saša. Dokonce i plačtivý a nostalgický. Potřetí si zaplakal, když jej vyšachoval komunista Marián Čalfa z nominace na prezidenta polistopadového Československa. A naposledy mu ukáplo, když seděl ve Federálním shromáždění vedle Miloslava Ransdorfa a pošeptal mu: „… víš, já se cítím být stále komunistou“.
Odpočívej v pokoji, Sašo.
