Článek
Pisatel pan Jiří Berec v článku uvádí: Československá hranice tehdy nezačínala ostnatým drátem ani závorou – pro mnoho lidí začínala už u žádosti, na níž čekali na cizí souhlas se svou vlastní cestou.
Pod toto se rovněž podepíši. A dovolím si připojit osobní zkušenost.
Pracoval jsem ve firmě, kdy jsem požadoval potvrdit výjezní doložku pro cestu do Rakouska s manželkou a dvěma dětmi. V roce 1983.
Předesílám, že jsem nebyl a nejsem příznivcem KOMANČŮ. (na opak). Oslovoval jsem ředitele PANE a pan ředitel mne oslovova soudruhu. Se vší úctou vzájemně.
Pan ředitel mne informoval, že pokud do výjezdní doložky neuvede: DOPORUČUJI, tak je vše ostatní bezpředmětné. Mne to stálo česté slovo, že se s rodinou vrátím.
To platilo, a tak se stalo. I když mnoho mých známých a přátel, kteří znali můj vztach k režimu, to nechápali, že jsme se vrátili.
Závěrem všech peripetií, které uvádí pan pisatel, následovala ještě prověrka. Byl jsem poslán do oddělení PASŮ a VÍZ do kanceláře, kde jsem byl podroben výslechu:
1. Proč chci s rodinou vycestovat do kapitalismu a koho navštívím v rakousku. Navštívil jsem, ale napochlubil jsem se .
2. Pokud bych se s někým v Rakousku setkal, že jsem povinen informovat StB. Na štěstí jsem nic nepodepsal.
V té době cestoval kamarád se svou rodinou do Holandska. V dobré víře uvedl, že tam navští svou sestru. A případně bude StB informovat o průběhu uvedené návštěvy.
Podepsal, že byl poučen. A tím již byl evidován v seznamu evidivaných spolupracovníků StB.
To bylo to nejhorší a šlo to s ním do jeho smrti.
