Článek
Devizový příslib nebyl cestovním dokladem. Byl příslibem Státní banky československé, že občanovi prodá omezené množství zahraniční měny potřebné pro soukromou cestu. Jeho význam však daleko přesahoval bankovní přepážku: u cest do kapitalistických zemí se stal jednou z podmínek, bez nichž zpravidla nebylo možné postoupit k získání výjezdní doložky. Historik Jan Rychlík ve studii publikované Ústavem pro studium totalitních režimů připomíná podstatný detail – na vydání devizového příslibu občan neměl právní nárok.
Rozhodující zlom přišel na podzim 1969, kdy po předchozím uvolnění začala normalizační moc cestování znovu výrazně omezovat. Vládní nařízení č. 114/1969 Sb. vymezilo případy, kdy mohl stát vydání cestovního dokladu odepřít.
Mezi důvody patřila nejen bezpečnost státu nebo podezření, že člověk hodlá v zahraničí zůstat, ale také cesta, která nebyla devizově kryta nebo pro ni nebyl zajištěn příslib deviz. Existenci a účinnost této právní normy dokládá přímo Sbírka zákonů Poslanecké sněmovny.
Představa, že člověk prostě požádal o „povolení vycestovat“, proto realitu nevystihuje. U individuální cesty na Západ stál občan před několika navazujícími filtry: potřeboval cestovní pas, devizové krytí či odpovídající pozvání a následně výjezdní doložku. Každý z těchto kroků měl vlastní pravidla a kladné vyřízení jednoho automaticky nezaručovalo úspěch u dalšího.
Pas v kapse ještě neznamenal otevřenou hranici
Od roku 1970 postup podrobně upravovala vyhláška č. 44/1970 Sb. Souhlas s plánovanou cestou potvrzoval zaměstnavatel a současně stvrzoval, že žadatel nemá neuhrazené finanční závazky vůči státu či socialistické organizaci. U člověka bez zaměstnání vstupoval do řízení místní národní výbor. Muž v branném věku potřeboval navíc souhlas okresní vojenské správy. Teprve k potvrzené a okolkované žádosti o výjezdní doložku se přikládal devizový příslib nebo stanovený druh pozvání ze zahraničí. Tento administrativní postup podrobně rekonstruuje z dobových předpisů a archivních materiálů Rychlíkova odborná studie.
Samotný příslib znamenal možnost legálně získat zahraniční měnu od SBČS. Nestačilo tedy mít doma našetřené koruny a rozhodnout se, že je člověk před odjezdem smění.
Přístup k valutám byl regulován a banka rozhodovala, zda požadované prostředky žadateli přidělí. Dobový systém tak spojoval otázku cestování se státní kontrolou nedostatkových deviz; i Český rozhlas ve svém historickém přehledu popisuje devizový příslib jako povolení k nákupu zahraniční měny pro cestu do nesocialistického státu.
Vládní pravidla počátku normalizace šla ještě dál…
Soukromé cesty do kapitalistických států a Jugoslávie měly být zásadně omezeny na jednu ročně v době dovolené a připouštěly se především organizované zájezdy, návštěvy vybraných příbuzných či cesty uskutečňované na základě devizového příslibu. To nebylo pouhé omezení objemu prodávaných valut; stát zároveň určoval, za jakým účelem a jak často mohl občan za hranice vyjet. Ještě méně známé je pravidlo týkající se studia a práce. Po zpřísnění z října 1969 se soukromé cesty na Západ za účelem zaměstnání nebo studia vůbec povolovat neměly. Podle archivních zjištění Jana Rychlíka bylo možné takový pobyt realizovat jako služební cestu, pokud o něj požádalo příslušné resortní ministerstvo, případně ministerstvo školství. Osobní plán člověka se tak mohl dostat do závislosti na rozhodnutí státní instituce ještě dříve, než vůbec stanul na hranici.
Politická kritéria zůstávala za bankovní přepážkou
Právě zde začíná část příběhu, která nebyla běžnému žadateli z formuláře zřejmá. Archivní materiály k vládnímu usnesení č. 271/1972 podle zveřejněné studie ÚSTR opakovaně požadovaly, aby se při přidělování devizových příslibů zohledňovala také politická a „třídní“ kritéria. Přednost měli teoreticky získávat rovněž lidé, kteří v předchozích třech letech kapitalistické státy nenavštívili.
Zvlášť výmluvný je interní materiál federálního ministerstva vnitra z roku 1977. Resort nebyl spokojen s tím, že se nedaří prosazovat představu, podle níž mají do západních zemí cestovat především ideologicky spolehliví občané.
Kritika mířila dokonce na podniky a školy, které potvrzovaly doporučení příliš široce a podle ministerstva nedostatečně chápaly politický rozměr zahraničního cestování.
Stejnou logiku obsahovala organizovaná turistika. Vládní zásady z roku 1972 zakazovaly do kapitalistických států pořádat zájezdy kratší než čtrnáct dní a původně je vyhrazovaly podnikovým kolektivům. Účastnit se měly nejméně tři osoby ze stejného závodu, školy či společenské organizace. Podle Rychlíkovy analýzy tento systém prakticky znemožňoval, aby se stejným způsobem na cestu přihlásila celá rodina. Administrativní klasifikace dokázala rozhodnout i o cestě, jejíž cíl ležel úplně jinde. Turistické lety na Kubu byly kvůli mezipřistání letadel ČSA v Montrealu posuzovány jako cesty do kapitalistických států. Omezení tedy neurčoval pouze cíl cesty; význam mohla mít samotná trasa a letiště, na němž letadlo cestou přistálo.
Jugoslávie byla výjimkou s vlastními pravidly
Cestování do Jugoslávie mělo zvláštní režim. Pro sezonu 1970 musel zájemce na začátku roku požádat SBČS o devizový příslib a mohl tak podle odborné studie učinit za podmínky, že jej během předchozích tří let nezískal. Zároveň mělo jít o jeho jedinou cestu v daném roce do Jugoslávie nebo jiné země mimo členské státy RVHP. Po přidělení deviz následovala žádost o výjezdní doložku, znovu doplněná příslušnými souhlasy. Podmínky detailně rekonstruuje studie Ondřeje Vojtěchovského a Jana Pelikána Z dovolené do emigrace.
Za odlišným postavením Jugoslávie nebyla jen politika, ale také způsob vzájemného zúčtování. Jugoslávské dináry nebyly plně směnitelnou měnou a prostředky pro turistiku souvisely s clearingovými vztahy mezi oběma státy.
Československo mělo ve vzájemných platbách saldo ve svůj prospěch, takže SBČS mohla prodejem dinárů část tohoto rozdílu vyrovnávat. Dinárů proto bylo více a příslib pro Jugoslávii se získával snáze než příděl západní měny. Rychlík uvádí také nižší kurzovou přirážku, zpravidla 75 procent.
Na konci sedmdesátých let začal narážet restriktivní model organizovaných zájezdů také na vlastní ekonomické limity.
Cestovní kanceláře měly problémy naplnit zájezdy určené jen podnikovým kolektivům a potíže způsobovaly i zákazy některých tras přes kapitalistické země. V listopadu 1979 proto vláda některá pravidla zmírnila a na organizované zájezdy se znovu mohli hlásit jednotlivci.
Jeden téměř zapomenutý případ ukazuje, jak důležitá byla samotná výjezdní doložka. Kvůli nedostatku pohonných hmot v Rumunsku mohli od 27. srpna do 24. října 1979 českoslovenští turisté cestující do Bulharska tranzitovat přes Jugoslávii bez jejího udělení. Archivní údaje zveřejněné ÚSTR uvádějí, že této dočasné možnosti využilo k emigraci přes Jugoslávii 966 občanů. V témže roce zůstalo v zahraničí také 1 439 lidí, kteří vycestovali na devizový příslib. Čísla zachycuje studie Rodiny rozdělené železnou oponou a helsinský proces.
Dvě kartičky umožňovaly sledovat i návrat domů
Výjezdní doložka měla po změně systému podobu zvláštní vložky k pasu a skládala se ze dvou částí označených A a B. Obě obsahovaly shodné údaje a potvrzení orgánu pasů a víz. Při odjezdu pohraniční kontrola díl A odebrala, zatímco orazítkovaný díl B zůstal cestujícímu až do návratu.
Dokument zároveň fungoval i mimo československou hranici. Při tranzitu přes některé státy RVHP se jím musel občan prokázat tamní pasové kontrole, pokud pokračoval směrem na Západ nebo do Jugoslávie. Bilaterální dohody tak rozšiřovaly účinek československého povolení i na kontrolu přechodu z území dalších socialistických států.
Po návratu byl odebrán také díl B. Podle archivního výzkumu právě systém těchto karet umožňoval pozdější počítačové zpracování a evidenci toho, kdo se nachází v zahraničí a zda se vrátil v povoleném termínu.
Doložky byly navíc barevně rozlišeny podle druhu cesty: soukromá měla zelený pruh, turistická nesla zvláštní označení a služební používaly jiné provedení. Z dokumentu, který cestujícímu umožnil odjet, tak zároveň vznikal nástroj evidence jeho pohybu.
O skutečném rozsahu cestování vypovídají čísla z interních materiálů FMV. V roce 1975 bylo evidováno 129 868 cest na Západ, číslo však zahrnovalo i služební výjezdy. Na návštěvy příbuzných připadalo 43 395 cest, na devizový příslib 38 998 a na organizovanou turistiku 18 769. Teprve tento rozklad ukazuje, jak omezený prostor zbýval pro individuální turistickou cestu založenou na přidělení deviz.
Hranice nezačínala závorou
Československo bylo od 23. března 1976 vázáno Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, což potvrzuje jeho vyhlášení pod č. 120/1976 Sb. ve Sbírce zákonů Parlamentu ČR. Přesto vládní materiál z roku 1977 podstatnou část dosavadního systému zachoval. Rychlík při konfrontaci archivních dokumentů s mezinárodními závazky dochází k závěru, že schválená pravidla těmto závazkům neodpovídala. Z hlediska toho, co tehdejší veřejnost vědět nemohla, je ještě významnější samotné vládní usnesení č. 266/1969 o povolování cest a vystěhovalectví. Jan Rychlík výslovně uvádí, že příslušné směrnice byly přísně důvěrné a širší veřejnosti nebyly známy. Člověk tedy mohl znát formulář, požadovaná razítka i oficiální předpis, aniž měl přístup ke všem zásadám, podle nichž státní aparát cestování politicky posuzoval.
Teprve v závěru osmdesátých let se režim začal částečně uvolňovat. Od roku 1987 mohl podle historického přehledu Českého rozhlasu pomoci devizový účet, na který cizinec vložil zahraniční měnu; požadováno bylo krytí ve výši 20 dolarů na den. V únoru 1989 byla tato částka snížena na polovinu. Výjezdní doložka však nezmizela a poslední rozhodující správní bariéra zůstávala.
Definitivní konec přišel až v době rozpadu komunistické moci. Výjezdní doložka byla zrušena 4. prosince 1989. ÚSTR k tomuto datu připomíná, že při její žádosti občané dokládali cestovní pas, devizový příslib a další náležitosti; samotné vyřizování trvalo přibližně měsíc.
Podstata tohoto systému proto neležela pouze v nedostatku dolarů, marek či franků. Soukromá cesta se na několik desetiletí stala záležitostí, do níž mohl vstoupit zaměstnavatel, národní výbor, vojenská správa, banka a orgány ministerstva vnitra. Část rozhodování podléhala pravidlům, která občan znal, jiná kritéria zůstávala uvnitř státního aparátu. Právě rozdíl mezi oficiálním formulářem a skutečnou rozhodovací praxí patří k nejvýmluvnějším stránkám normalizačního cestování.
Devizový příslib je dnes snadné vnímat jako zapomenutý bankovní termín. Ve skutečnosti připomíná dobu, kdy ani peníze, pas a plán dovolené nemusely stačit k tomu, aby člověk mohl odjet tam, kam chtěl. O hodnotě svobody pohybu nejlépe vypovídá okamžik, kdy ji stát přestane považovat za samozřejmost.
Československá hranice tehdy nezačínala ostnatým drátem ani závorou – pro mnoho lidí začínala už u žádosti, na níž čekali na cizí souhlas se svou vlastní cestou.
