Putin opakuje chybu Třetí říše, tvrdí Sikorski. Ukrajince tím nezlomí

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski přišel s tvrdým historickým přirovnáním ruské válečné strategie. Jak upozornilo také Aktuálně.cz, šéf polské diplomacie spojil současné útoky na ukrajinská města se zkušeností Británie, kterou za druhé světové války bombardovalo nacistické Německo. Sikorskiho hlavní teze však není založena na tvrzení, že oba konflikty jsou totožné; míří k otázce, zda útoky na civilní zázemí skutečně dokážou zlomit vůli napadené společnosti.

V pořadu Gość Wydarzeń televize Polsat News řekl, že Vladimir Putin podle jeho názoru opakuje chybu Třetí říše při bombardování Londýna. Záznam výroku a jeho širší kontext popisuje Wirtualna Polska: Sikorski argumentoval tím, že lidé vystavení útoku se nemusejí obrátit proti vlastní vládě, ale naopak se kolem ní mohou semknout. Právě tento psychologický účinek považuje za jeden z důvodů, proč může tlak na města přinášet opačný politický výsledek, než útočník očekává.

Historické srovnání je ovšem nutné držet v přesných mezích.

Současná rusko-ukrajinská válka se odehrává v jiném vojenském, technologickém i politickém prostředí než letecká válka nad Británií ve čtyřicátých letech a podobnost jednoho prvku strategie neznamená totožnost dvou režimů, válek nebo jejich výsledků.

Sikorski používá dějiny jako argument o účinnosti nátlaku na obyvatelstvo, nikoli jako důkaz, že se současný konflikt bude vyvíjet podle stejného scénáře.

Podle polského ministra ruské útoky na města samy o sobě neřeší základní vojenský problém Moskvy na bojišti. Sikorski argumentoval, že zabíjení lidí ve městech přímo nesnižuje schopnost ukrajinských jednotek bránit své pozice v Donbasu. Jeho výrok je politickým a strategickým hodnocením, nikoli nezávislým vojenským rozborem všech účinků ruské úderné kampaně. Současně připustil, že Moskva může sledovat širší politický cíl. Podle jeho úvahy mohou ruské útoky usilovat o zastrašení obyvatel a vytvoření tak silného společenského tlaku, aby lidé začali požadovat změnu postoje vlády v Kyjevě. Sikorski však tuto možnost formuloval jako interpretaci ruské strategie, nikoli jako doloženou informaci o neveřejném rozhodnutí Kremlu.

Jedno je naproti tomu doloženo velmi přesně: civilní dopady války zůstávají mimořádně závažné. Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině ověřila za červenec 2026 nejméně 437 zabitých a 2 610 zraněných civilistů. Počet mrtvých byl nejvyšší od května 2022 a celkový počet civilních obětí byl o 70 procent vyšší než ve stejném měsíci předchozího roku.

Významnou část těchto ztrát způsobují právě prostředky schopné zasáhnout hluboko za frontovou linií. Rakety a dálkové drony podle OSN představovaly v červenci 38 procent všech zaznamenaných civilních obětí a jejich následky se ve velké míře soustředily do měst daleko od přímých bojů.

Samotný Kyjev patřil v tomto období k nejvíce zasaženým městům, což dává Sikorského debatě o účinku útoků na civilní centra velmi konkrétní současný rozměr.

Německá letecká kampaň proti Británii zasáhla od podzimu 1940 nejen Londýn, ale také Coventry, Liverpool, Birmingham, Bristol a řadu dalších průmyslových a přístavních měst. Bombardování mělo vedle ničení infrastruktury a výroby působit také na schopnost britské společnosti pokračovat ve válce. Intenzivní období útoků známé jako Blitz trvalo od září 1940 do května následujícího roku.

Právě zkušenost s morálkou obyvatelstva dává Sikorského analogii určitou historickou oporu. Podle materiálů britského Royal Air Force Museum se obavy, že intenzivní bombardování vyvolá hlubokou demoralizaci a společenský rozklad, nenaplnily v očekávaném rozsahu. Například Coventry po ničivém útoku utrpělo obrovské lidské i materiální ztráty, přesto se život i průmyslová výroba postupně obnovily.

Později přišla další technologicky odlišná fáze německých útoků v podobě létajících bomb V-1 a balistických raket V-2. Britský Národní archiv uvádí, že V-1 začaly zasahovat Británii v červnu 1944, zatímco rakety V-2 byly proti Anglii poprvé nasazeny v září téhož roku. Tyto zbraně znamenaly pro civilní obyvatelstvo další období strachu, protože zejména před dopadem V-2 nebylo vzhledem k její rychlosti prakticky možné vydat účinné varování.

Přesné datum je důležité také kvůli některým současným interpretacím Sikorského vystoupení. První V-2, která dopadla na Londýn, zasáhla oblast Chiswick 8. září 1944 a zabila tři lidi, jak potvrzuje záznam Imperial War Museums. Pokud se v některých přepisech nebo následných článcích objevuje tvrzení, že tyto útoky na Londýn začaly až v listopadu, historické prameny takové datum nepotvrzují.

To ovšem nemění jádro Sikorského argumentu o schopnosti společnosti pokračovat v odporu navzdory útokům na města.

Mění to pouze přesnost historického rámce, který má být u tak závažného přirovnání kontrolován stejně důsledně jako současná fakta.

Dějiny mohou pomoci vysvětlovat strategii, neměly by však být upravovány tak, aby lépe zapadaly do politického výroku.

Sikorski během rozhovoru připomněl nejen německé útoky na britská města, ale také spojenecké bombardování německých center, mezi nimi Hamburku, Berlína a Drážďan. Jeho pointou bylo, že snaha změnit politické chování společnosti prostřednictvím masivního násilí nemusí přinést očekávaný efekt. Tím současně ukázal, že svůj argument neomezuje pouze na jednu stranu druhé světové války.

Historické zkušenosti však neumožňují vytvořit jednoduché pravidlo, podle něhož každé bombardování automaticky posílí podporu vlády. Reakce obyvatel závisí na délce konfliktu, důvěře ve státní instituce, dostupnosti informací, rozsahu škod, vojenské situaci i způsobu, jakým společnost chápe odpovědnost za válku. Sikorského teze proto dává smysl jako upozornění na možné kontraproduktivní účinky teroru, nikoli jako univerzální zákon.

V případě Ukrajiny je zároveň zřejmé, že stát i po letech rozsáhlé války pokračuje ve vojenské obraně a udržuje fungování klíčových institucí. Tato skutečnost sama o sobě ukazuje, že dlouhodobý tlak na města dosud nevedl ke zhroucení schopnosti země pokračovat v odporu. Nelze z ní však odvodit, že raketové a dronové údery nemají na ukrajinskou obranu žádné širší důsledky. Dálkové útoky totiž ničí energetickou infrastrukturu, podniky, dopravní zařízení i obytné budovy a nutí Ukrajinu vynakládat značné prostředky na protivzdušnou obranu. OSN v létě 2026 dokumentovala nejen rostoucí počet civilních obětí, ale také pokračující útoky na energetickou infrastrukturu a rozsáhlé škody v městských centrech. Přestože tedy takový úder nemusí přímo měnit situaci konkrétní jednotky na frontě, může zatěžovat stát, ekonomiku i každodenní život daleko od bojiště.

Právě zde je Sikorského argument potřeba číst s určitou nuancí. Tvrzení, že útoky na města nepomáhají ruským silám dobýt Donbas, není totéž jako tvrzení, že nemají žádný vojenský nebo strategický účinek. Rozdíl mezi těmito dvěma větami je podstatný pro přesné hodnocení celé ruské úderné kampaně.

Rozhovor se neomezil na historické paralely. Sikorski byl tázán také na nedostatek střel pro ukrajinské systémy protivzdušné obrany Patriot a na možnost, že by Polsko část svých prostředků poskytlo napadené zemi. Přímé rozhodnutí neslíbil a upozornil, že jde o složitou bezpečnostní otázku přesahující jeho vlastní pravomoci.

Použil přitom jednoduché přirovnání k hořícímu domu souseda, kterému má smysl pomoci, pokud člověk drží v ruce kbelík vody. Zároveň označil Ukrajinu za „funkčního spojence“, protože podle jeho politického hodnocení její armáda brání také tomu, aby se ruská vojenská síla přiblížila k polským hranicím. Pro Varšavu tak není ukrajinská protivzdušná obrana pouze vzdáleným problémem jiné země.

Tento pohled zapadá do současné bezpečnostní politiky Polska. Polské ministerstvo zahraničí ve svém prohlášení z 2. září 2026 zdůraznilo podporu Ukrajiny, potřebu posilovat východní křídlo NATO a tvrdší reakci na ruské hybridní aktivity. Varšava tak dlouhodobě spojuje výsledek války na Ukrajině s vlastní bezpečností a stabilitou střední a východní Evropy.

Stejné priority se objevily také při zářijovém jednání ministrů zahraničí Polska, Německa a Francie ve Výmaru. Podle polského ministerstva zahraničí trojice řešila obrannou spolupráci, pokračující podporu Ukrajiny, hybridní hrozby a zahraniční manipulaci s informacemi. Sikorského televizní výrok proto zazněl v době, kdy bezpečnost Ukrajiny zůstává jedním z hlavních témat polské zahraniční politiky.

Pomoc napadenému státu ovšem neznamená, že každé vojenské rozhodnutí je jednoduché nebo bez rizika. Státy NATO musejí současně udržovat vlastní zásoby, připravenost protivzdušné obrany a schopnost chránit své území. Spor o jednotlivé střely Patriot proto není jen politickým gestem solidarity, ale také otázkou konkrétních obranných kapacit.

Ruská kampaň dálkových úderů může mít více vojenských a politických funkcí současně. Útoky mohou mířit na energetiku, logistiku, výrobní kapacity či jiné cíle a zároveň vytvářet dlouhodobý tlak na společnost, ekonomiku a fungování státu. Bez přístupu k ruskému operačnímu plánování však nelze poctivě tvrdit, že existuje jediný motiv vysvětlující všechny útoky.

Stejná opatrnost je nutná i u Sikorského úvahy, že Kreml může chtít prostřednictvím strachu přimět Ukrajince k tlaku na vlastní vládu. Taková strategie je představitelná a historicky známá, ale v tomto konkrétním případě ji ministr předkládá jako možnost. Vydávat ji za prokázaný tajný plán válečného zločince Vladimira Putina by znamenalo překročit to, co dostupné zdroje skutečně dokládají. Doložený je naproti tomu rostoucí rozsah lidských ztrát. Monitorovací mise OSN uvedla, že v prvních sedmi měsících roku 2026 ověřila na Ukrajině 12 477 civilních obětí války, z toho 1 839 mrtvých a 10 638 zraněných; proti stejnému období roku 2025 šlo o výrazný nárůst. Tyto údaje ukazují, že debata o strategické účinnosti bombardování probíhá na pozadí stále vyšší ceny placené lidmi, kteří se bojů přímo neúčastní.

Pravidla války se přitom nemění podle toho, zda útok dosáhne zamýšleného politického účinku.

Mezinárodní humanitární právo vyžaduje rozlišování mezi vojenskými cíli a civilisty a ukládá stranám konfliktu povinnost přijímat proveditelná opatření k omezení civilních škod. Strategická kalkulace proto nemůže sama o sobě zbavit žádnou stranu odpovědnosti za způsob vedení útoků.

Sikorského přirovnání k Třetí říši má největší význam jako varování před představou, že bombardováním měst lze automaticky zlomit vůli celé země. Německo druhou světovou válku neprohrálo kvůli jedinému chybnému rozhodnutí a neúspěch leteckého teroru proti Británii byl pouze jednou částí mnohem rozsáhlejšího vojenského příběhu. Stejně tak nelze z dějin vyčíst předem napsaný konec současné války.

Pro obyvatele Ukrajiny navíc nejde o akademickou debatu o strategickém bombardování.

Za slovy o raketách, dronech a protivzdušné obraně stojí zničené domovy, přerušené dodávky energie, zranění civilisté a rodiny, které opakovaně tráví noci během leteckých poplachů. Historická paralela získává smysl teprve tehdy, když nezastíní právě tuto lidskou realitu.

Pro Polsko má celá otázka ještě další rozměr: válka se odehrává za jeho východní hranicí a její vývoj bezprostředně ovlivňuje evropskou bezpečnost.

Proto Sikorski spojuje pomoc Ukrajině s polským zájmem a proto současně zdůrazňuje potřebu účinné protivzdušné obrany.

Historické příměry mohou politickou argumentaci zostřit, ale skutečnou bezpečnost vytvářejí schopné instituce, obranné kapacity a spolehlivá spojenectví.

Putinova strategie může být hodnocena různě a skutečné dlouhodobé účinky ruských útoků ukáže až další vývoj války. Už nyní je ale zřejmé, že ničení měst není totéž jako zlomení státu a že zabíjení civilistů samo o sobě nezaručuje vojenské vítězství. Dějiny nenabízejí jednoduchý scénář budoucnosti, ale v jednom jsou neúprosné: za každou teorií o tom, zda bombardování funguje, zůstávají lidé, kteří jeho cenu zaplatili vlastním životem.