Článek
Při pohledu na Cheb za druhé světové války se obvykle vybaví Mnichov, americké bombardéry a příjezd osvoboditelů. Pod touto známou chronologií však zůstává další vrstva: váleční zajatci pracující pro nacistickou výrobu, zničené židovské svatyně, zahraniční dělníci umírající pod bombami i veřejná poprava v posledních dnech války. Právě tyto události spojuje archivně podložená rekonstrukce Vojenského historického ústavu, která ukazuje Cheb nejen jako bojiště, ale také jako místo represe a nucené práce.
Zásadní je přitom správně pojmenovat tehdejší postavení města. Cheb po Mnichovské dohodě neležel v Protektorátu Čechy a Morava; spolu s většinou pohraničí byl už na podzim 1938 přímo připojen k nacistickému Německu a později začleněn do Říšské župy Sudety. Státní hranice se neposunula pouze na mapě, nýbrž také do životů lidí, kteří se ze dne na den ocitli pod říšským právem a mocí NSDAP.
Tento příběh nelze poctivě vyprávět jako jednoduchý střet Čechů a Němců.
Nacistická perzekuce dopadala na místní Židy, české státní zaměstnance a příslušníky bezpečnostních složek, ale také na německé antifašisty; později do regionu přivedla válečné zajatce a nuceně nasazené z několika zemí.
Chebsko se tak stalo prostorem, v němž se politická radikalizace, rasové pronásledování a válečné hospodářství spojily v jediný represivní systém.
Město, v němž okupace začala dříve než válka
Cheb patřil už před Mnichovem k nejsilnějším opěrným bodům Sudetoněmecké strany. Konrad Henlein využíval skutečné hospodářské a národnostní křivdy, zároveň však své hnutí podřídil Hitlerovu záměru rozbít Československo.
V září 1938 tuto strategii doprovázelo ozbrojené násilí proti československým četníkům, vojákům, pohraničníkům i odpůrcům nacismu z řad místních Němců.
Po odstoupení pohraničí následovala proměna, která byla rychlejší než běžná výměna úřadů. Demokratické instituce nahradil vůdcovský princip, veřejný prostor ovládla nacistická symbolika a loajalita k novému režimu se stala měřítkem občanské spolehlivosti. P
ro lidi označené za politické či rasové nepřátele to znamenalo ztrátu ochrany ještě předtím, než v Evropě oficiálně vypukla válka.
Jednou z nejviditelnějších a současně nejméně dochovaných stop je osud židovských modliteben. Odborná studie časopisu Památky vydávaného Národním památkovým ústavem dohledala na území okresu Cheb jedenáct míst, kde mezi 14. a 20. stoletím stály synagogy nebo fungovaly modlitební prostory. Do současnosti se nezachoval ani jeden z těchto objektů v původní náboženské funkci a podobě.
Některé venkovské modlitebny zanikly nebo byly přestavěny už dříve, městské synagogy z 18. a 19. století však postihl jiný osud. Nacisté je během listopadového pogromu roku 1938 známého jako Křišťálová noc vypálili. Nešlo o vedlejší škodu válečných bojů, ale o cílený útok na židovskou přítomnost v krajině, která byla po staletí součástí Chebska.
Časová posloupnost je podstatná: ničení židovských svatyní přišlo pouhých několik týdnů po anexi a deset měsíců před napadením Polska. Pro místní Židy tedy nezačal teror až s válkou v září 1939. Na Chebsku se otevřená nacistická perzekuce rozběhla už na podzim předchozího roku. Prázdné místo po synagogách dnes nevypovídá pouze o ztracených stavbách. Připomíná, jak účinně může režim odstranit nejprve práva, potom instituce a nakonec i hmotné body, podle nichž by další generace dokázaly někdejší komunitu snadno rozpoznat. Historie města se tím nezkrátila, ale stala se obtížněji čitelnou.
Za továrnou ležely dva tábory bez vlastní paměti
Další přehlížená kapitola neleží v historickém centru, nýbrž na jihovýchodním okraji Chebu. Recenzovaná archeologická studie Pavla Vařeky v časopise Internet Archaeology doložila, že u letecké továrny vybudované v roce 1940 vznikly dva barákové tábory válečných zajatců. Jejich obyvatelé byli nasazeni v nacistické válečné výrobě.
Větší areál, určený sovětským zajatcům, zabíral podle výzkumu přibližně 27 700 metrů čtverečních. Druhý tábor pro francouzské zajatce měl rozlohu asi 15 500 metrů čtverečních. Nešlo tedy o několik provizorních ubikací, nýbrž o dvě rozsáhlá zařízení bezprostředně navázaná na průmyslový komplex a tovární letiště.
Přesné datum založení obou táborů zatím publikovaný výzkum neurčuje; v přehledu je u jejich počátku uveden otazník a jako konečný rok 1945.
Tato mezera je důležitá, protože brání tomu, aby se z doloženého nálezu vyráběla falešná jistota. Bezpečně prokázána je poloha, účel, skupiny vězňů i vazba na válečnou produkci, nikoli každý detail jejich fungování. Samotná existence táborů mění pohled na chebský průmysl. Za branami závodu nepracovali jen svobodní zaměstnanci, jejichž obživu určovala válečná ekonomika, ale také lidé zbavení svobody, přivedení k práci jako zajatci. Výrobní kapacita města proto nestála pouze na technice a kvalifikaci, nýbrž i na donucení.
Rozměr leteckého podniku přibližuje vzdělávací projekt Ztracená paměť, věnovaný přímo Chebu. Podle jeho archivně a pamětnicky zaměřeného zpracování začala továrna v roce 1942 produkovat letouny značek Heinkel a Messerschmitt a pracovalo v ní kolem pěti tisíc lidí, původně převážně z Chebu a blízkého okolí. Byla tak zdaleka největším zaměstnavatelem v kraji a současně významnou součástí válečného leteckého průmyslu.
Tentýž projekt uchovává svědectví muže, který byl v roce 1943 nuceně nasazen v chebské letecké továrně a na nedalekém statku.
Dne 25. března 1945 jen těsně unikl bombardování. Jediný doložený osud tu otevírá pohled na skupinu, která v běžném vyprávění snadno mizí mezi počty letadel, pum a zničených budov.
Z továrního letiště se zachovaly části betonové dráhy, pojezdových cest a další infrastruktury, které později začal využívat místní aeroklub. Samotná táborová krajina takové štěstí neměla. To, co souviselo s letectvím, zůstalo alespoň částečně viditelné; místa nesvobody překrylo nové využití území.
Vařekův výzkum ukázal, že na ploše bývalého sovětského tábora dnes stojí rozsáhlý průmyslový komplex, zatímco menší francouzský tábor u letiště překryla solární elektrárna. Studie u obou chebských lokalit neeviduje památník a řadí je mezi místa, jejichž fyzické stopy zničila novodobá výstavba. Právě zde získává pojem „zapomenutý tábor“ doslovný význam: nejde jen o slabé místo veřejné paměti, ale také o území, které už téměř nelze číst pouhým pohledem.
Bomby mířily na válku, zabíjely však i její zajatce
Letecká továrna, dvě letiště a významný železniční uzel učinily z Chebu vojenský cíl.
Když se na jaře 1945 fronta přibližovala, spojenecké útoky už nezasahovaly vzdálenou infrastrukturu, ale prostor, v němž vedle německých obyvatel žili a pracovali také lidé zavlečení nacistickým systémem. Hranice mezi zbrojním areálem a civilním městem se při náletu rozpadla během několika minut.
Při těžkém útoku 25. března 1945 mířily pumy především na vojenské letiště a průmyslové objekty. Podle údajů v historické rekonstrukci VHÚ bylo v Chebu poškozeno 352 domů a zahynulo 48 místních německých obyvatel spolu se 42 zahraničními dělníky. Druhá skupina tvořila téměř polovinu uvedených obětí, což výrazně mění běžný obraz náletu jako tragédie samotných obyvatel města.
Právě těchto 42 mrtvých ukazuje dvojí sevření cizinců v chebském nacistickém válečném hospodářství. Režim je přivedl do blízkosti strategického cíle a spojenecké bombardování je zastihlo tam, kde museli pracovat. Jejich smrt nelze oddělit ani od německé militarizace města, ani od způsobu, jakým ji Spojenci ničili.
Ještě ničivější úder přišel 8. dubna. VHÚ uvádí 200 zcela zničených a dalších 400 poškozených domů; na železnici bylo zničeno 884 nákladních a osobních vagonů a dalších 320 těžce poškozeno. Třetina Chebu se proměnila v trosky a požářiště.
Počet lidí zabitých při tomto náletu nelze podle dochovaných údajů přesně stanovit. Odhad kolem osmi set mrtvých je proto nutné uvádět jako odhad, nikoli jako uzavřenou bilanci. Poctivé zacházení s prameny zde znamená přiznat hranici poznání, nikoli ji zakrýt zdánlivě přesným číslem. Rozsah zásahu dokládá i dlouhý poválečný stín: obnova zdemolovaného nádraží trvala až do roku 1960. Válečný duben tedy neskončil okamžikem osvobození. Jeho následky zůstaly ve městě ve formě provizorií, chybějících domů a přerušené dopravní infrastruktury ještě patnáct let.
Dne 20. dubna se terčem čtyř amerických stíhaček P-47 stal také chrám svatého Mikuláše, na jehož střeše měla německá armáda pozorovatelnu. Zápalné pumy způsobily požár střechy a věží; v pozorovatelně zahynul mladý důstojník. I tato událost ukazuje, jak vojenské využití historické dominanty vtáhlo další část města přímo do boje.
Rozsudek režimu, který už sám prchal
Dne 21. dubna 1945 byl Cheb prohlášen za opěrný bod, který se měl bránit, přestože velká část města už ležela v troskách. Vyhlášku podepsali vojenský velitel major Geissler, starosta Janka a okresní vedoucí NSDAP Bog; ženy a děti zároveň dostaly výzvu k odchodu.
Následující den byly ničeny mosty přes řeku a železniční přechody, zatímco městu chybělo vlakové, poštovní i telegrafní spojení. Nedostatek vody, elektřiny, mléka a dalších potravin odhaloval, že rozkaz k obraně už nechránil obyvatele, pouze prodlužoval jejich ohrožení.
Právě 22. dubna němečtí policisté na chebském náměstí veřejně oběsili Bogumila Koteckého z Lodže, kterému ještě nebylo osmnáct let. Podle rekonstrukce VHÚ předtím hladový mladík odcizil půl kilogramu margarínu a dvacet vajec. Ve stejný den byla se souhlasem starosty vyrabována a poté zapálena vojenská skladiště nad nemocnicí, v nichž se nacházely mimo jiné zásoby obuvi, oděvů, tabáku a cukru. Kontrast mezi popravou hladového chlapce za potraviny a ničením rozsáhlých zásob patří k nejtvrdším doloženým obrazům rozpadu nacistické moci v Chebu.
Americké dělostřelectvo zahájilo 24. dubna palbu na město a následující den se k jeho okraji přiblížily jednotky 97. pěší divize. Jejich rychlý útok zlomil obranu, kterou měli vedle zbytků Wehrmachtu držet také příslušníci Volkssturmu a Hitlerjugend, zatímco členové chebského gestapa už podle VHÚ prchali s falešnými doklady.
Osvobození ukončilo nacistickou vládu, nevrátilo však život zavražděným, domov těm, kteří o něj přišli, ani jména všem lidem pohřbeným ve válečné bilanci.
Dějiny Chebu proto nejsou úplné, dokud vedle vítězů připomínají také Židy bez synagog, zajatce bez táborů a Bogumila Koteckého, kterého režim v posledních dnech své existence popravil za krádež potravin.
