Audrey Hepburn: hvězda, která změnila filmovou eleganci

Audrey Hepburn patří k několika málo herečkám, jejichž obraz dávno překročil hranice jednotlivých filmů. Přestože se její jméno dodnes spojuje s elegancí, módou a nezaměnitelným vzhledem, její význam pro světovou kinematografii stál především na hereckém talentu a neobvyklé schopnosti působit před kamerou naprosto přirozeně. Londýnská National Portrait Gallery ji při rozsáhlé retrospektivě představila jako jednu z nejvýraznějších kulturních osobností 20. století, jejíž veřejný obraz se utvářel prostřednictvím filmu, fotografie i módy.

Narodila se 4. května 1929 v Bruselu britskému otci a nizozemské matce. Část dětství strávila v Nizozemsku, kde její dospívání tvrdě poznamenala druhá světová válka a německá okupace. Zkušenost s nedostatkem a nejistotou se později v jejím životě propojila s humanitární prací, kterou v posledních letech své kariéry přijala se stejnou vážností jako kdysi herectví.

Jejím prvním velkým snem přitom nebyl film, ale balet. Studovala tanec v Amsterdamu a po válce pokračovala v Londýně, kde se postupně dostala také k muzikálovým a menším filmovým rolím. Jak připomíná British Film Institute, cesta k mezinárodnímu úspěchu vedla přes několik drobných rolí a divadelní práci, než přišla příležitost, která její život během několika měsíců obrátila vzhůru nohama.

Tou rolí byla princezna Anna v romantickém filmu Prázdniny v Římě z roku 1953. Po boku Gregoryho Pecka vytvořila mladou ženu sevřenou povinnostmi, která na jediný den unikne z protokolu a poprvé okusí obyčejný život. Hepburn dokázala princezně dodat lehkost, zvědavost i melancholii, aniž by postavu proměnila v sentimentální pohádkovou hrdinku.

Výsledek překonal běžný úspěch začínající herečky. Při 26. ročníku cen americké filmové akademie získala Audrey Hepburn Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Oficiální archiv Academy of Motion Picture Arts and Sciences potvrzuje, že Prázdniny v Římě proměnily tři z deseti nominací a Hepburn se po své první velké hollywoodské roli zařadila mezi nejvýraznější nové tváře světového filmu.

Následující Sabrina Billyho Wildera ukázala, že nejde o jednorázový úspěch. Vedle Humphreyho Bogarta a Williama Holdena už Hepburn nevystupovala jako objev, ale jako herečka schopná nést velký hollywoodský film. Právě během tohoto období se začala formovat také její dlouholetá profesní vazba na francouzského návrháře Huberta de Givenchy, jehož práce se později pevně spojila s jejím filmovým obrazem. V muzikálu Funny Face z roku 1957 se naplno projevila taneční průprava, kterou si přinesla z mládí. Partnerem jí byl Fred Astaire a film využil pohybovou lehkost, již v klasických romantických rolích nebylo možné ukázat v takové míře. O dva roky později však přišla výrazně vážnější Příběh jeptišky, kde se Hepburn vzdálila obrazu elegantní romantické hrdinky a předvedla sevřenější dramatický výkon.

Právě schopnost střídat polohy byla pro její kariéru zásadní. Na plátně nikdy nepůsobila jako herečka spoléhající výhradně na vlastní vzhled. Uměla pracovat s tichem, drobným gestem i okamžikem, kdy se úsměv během několika sekund změní v nejistotu. V jejích nejlepších rolích proto divák nevnímal jen slavnou Audrey Hepburn, ale především konkrétní postavu se svými obavami, touhami a rozpory.

Roku 1961 vstoupila do kin Snídaně u Tiffanyho a s ní role Holly Golightly, která se stala patrně nejslavnějším obrazem celé její kariéry.

Elegantní černé šaty, dlouhé rukavice a pohled do výlohy klenotnictví se postupně proměnily v jeden z nejčastěji připomínaných motivů hollywoodské historie.

Pod povrchem módní ikony však Hepburn hrála ženu, jejíž okouzlující společenská maska skrývá nejistotu a strach ze skutečné blízkosti.

O dva roky později se objevila vedle Caryho Granta v Šarádě. Pařížský příběh kombinoval romantiku, komedii a napětí a Hepburn v něm mohla přecházet od lehkého dialogu k situacím, v nichž její postava netuší, komu může věřit. Film ukázal, jak přirozeně dokázala fungovat i v žánru postaveném na tajemství a neustálém obracení očekávání diváka.

Dalším vrcholem se stal muzikál My Fair Lady z roku 1964. Jako Eliza Doolittleová musela během jediného filmu projít proměnou od londýnské květinářky k ženě schopné obstát ve vyšší společnosti. Podstatná nebyla pouze změna kostýmu nebo výslovnosti. Hepburn postupně proměňovala držení těla, způsob reakce i sebevědomí postavy, takže výsledný přerod nepůsobil jen jako efektní filmový trik.

Ve filmu Dva na cestě z roku 1967 se naopak vzdálila romantickým pohádkám úplně. Snímek sleduje manželství v různých obdobích jeho existence a ukazuje zamilovanost, konflikty, únavu i zklamání bez jednoduchého dělení na šťastné a nešťastné okamžiky. Hepburn zde působila zraleji a civilněji než v mnoha svých předchozích filmech. Tentýž rok vznikl thriller Čekej do tmy, v němž ztvárnila nevidomou Susy Hendrixovou ohrožovanou zločinci ve vlastním bytě. Role byla postavená na zcela jiných prostředcích než její slavné romantické komedie. Hepburn musela velkou část napětí vytvořit reakcemi člověka, který nevidí nebezpečí před sebou, a právě tento výkon jí přinesl další nominaci na Oscara.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začala Hepburn filmové role výrazně omezovat. Nebyl to náhlý konec kariéry ani nedostatek zájmu ze strany producentů. Herečka chtěla věnovat více času rodině a svět filmu, který do té doby určoval většinu jejího života, postupně přestal být jedinou prioritou.

Před kameru se ještě několikrát vrátila. V dobrodružném snímku Robin a Marian z roku 1976 hrála po boku Seana Conneryho zralou Marianu a romantický příběh získal nezvykle melancholický tón. Následovaly další, méně časté filmové role a úplně poslední herecké vystoupení přišlo ve Spielbergově filmu Navždy z roku 1989.

V té době už však vznikala jiná kapitola jejího života. Roku 1988 byla Audrey Hepburn jmenována vyslankyní dobré vůle UNICEF. Podle jejího oficiálního profilu u UNICEF nešlo o symbolickou funkci známé herečky propůjčující organizaci své jméno. Začala osobně navštěvovat oblasti, kde děti čelily podvýživě, nemocem, konfliktům nebo nedostatku základní zdravotní péče.

Cestovala do Etiopie, Bangladéše, Vietnamu, Súdánu i zemí Latinské Ameriky a využívala pozornost médií k tomu, aby veřejnost slyšela o podmínkách, které sama viděla.

Čím více se její filmová kariéra vzdalovala, tím výrazněji používala svou celosvětovou známost jako nástroj pro práci, z níž neměla hereckou cenu ani další filmový úspěch.

Ještě v roce 1992 podnikla humanitární cestu do Somálska, přestože už sama bojovala s vážným onemocněním.

Téhož roku jí byla udělena americká Prezidentská medaile svobody. Veřejný obraz ženy spojované po desetiletí s filmovou elegancí se tak na konci života proměnil: místo premiér a módních fotografií vystupovala stále častěji jako člověk upozorňující na děti, které neměly jistotu jídla, léků ani bezpečného domova.

Audrey Hepburn zemřela 20. ledna 1993 ve Švýcarsku ve věku 63 let. Za sebou nechala filmografii, která není mimořádná pouze počtem slavných titulů. Prázdniny v Římě, Sabrina, Snídaně u Tiffanyho, Šaráda, My Fair Lady nebo Čekej do tmy ukazují herečku schopnou pohybovat se mezi romantickou komedií, muzikálem, dramatem a thrillerem bez toho, aby ztratila vlastní přirozenost.

Její tvář se stala symbolem elegance, ale právě to někdy zakrývá nejpodstatnější část jejího odkazu. Audrey Hepburn nebyla nezapomenutelná proto, že dokázala dokonale nosit šaty nebo že ji miloval objektiv fotoaparátu. Zůstala v paměti díky schopnosti dát i velké filmové hvězdě lidskou křehkost a později využít vlastní slávu ve prospěch lidí, kteří žádnou možnost být slyšet neměli.

Film jí dal světovou proslulost. Ona nakonec ukázala, že proslulost může mít smysl i ve chvíli, kdy kamery přestanou natáčet.