Článek
Člověk celý život pracuje, platí účty a doufá, že si v důchodu konečně trochu odpočine. Jenže místo bezstarostného stáří může přijít každodenní počítání, kolik zbývá do další výplaty penze. Nákup potravin, zálohy na energie nebo obyčejná návštěva lékárny dokážou z rodinného rozpočtu ukrojit víc, než by si mnozí přáli. Podle údajů Českého statistického úřadu vydaly domácnosti důchodců v roce 2025 na běžnou spotřebu v průměru 201 002 korun ročně na osobu, tedy přibližně 16 750 korun měsíčně. Nejde přitom o částku, která by každému seniorovi zaručovala důstojný život, ale o průměr skutečných výdajů, za kterým se skrývají velmi rozdílné životní podmínky.
Bydlení a potraviny spolknou přes polovinu rozpočtu
Největší část peněz mizí ještě dříve, než může důchodce přemýšlet o nějaké radosti navíc. Za bydlení, vodu, energie a paliva připadalo v roce 2025 na jednu osobu v domácnostech důchodců průměrně 5 493 korun měsíčně, zatímco potraviny a nealkoholické nápoje představovaly dalších 3 719 korun. Dohromady tak tyto dvě základní položky pohltily více než 9 200 korun, tedy přibližně 55 procent veškerých spotřebních výdajů.
A to se stále bavíme pouze o průměru, nikoliv o člověku, který musí z jediné penze zaplatit celý nájemní byt. Právě bydlení přitom patří mezi výdaje, které nelze jednoduše vyškrtnout ze seznamu, když začnou peníze docházet.
Zajímavý pohled nabízí také částky, které senioři vydávají za ostatní potřeby. Zdraví je v průměru stálo přibližně 755 korun měsíčně, doprava 850 korun a informace či telekomunikace dalších 939 korun. Na oblečení a obuv připadalo pouhých 382 korun měsíčně, zatímco průměr napříč všemi českými domácnostmi dosahoval přibližně 682 korun. Podobný rozdíl je patrný také u stravovacích a ubytovacích služeb, za které domácnosti důchodců vydávaly zhruba 726 korun na osobu měsíčně. Samotná čísla sice nedokazují, že každý senior šetří z nouze, ukazují však, jak odlišně se jeho peníze rozdělují ve srovnání se zbytkem společnosti.
Průměrná penze vypadá dobře. Skutečný život je složitější
Na první pohled by se mohlo zdát, že českým důchodcům po zaplacení běžných výdajů ještě zbývá poměrně slušná částka. Jak uvádí Český statistický úřad ve statistikách důchodů, průměrný plný starobní důchod dosahoval v prosinci 2025 výše 21 175 korun měsíčně. Jenže porovnávat jej přímo s průměrnými výdaji 16 750 korun by bylo zavádějící, protože jde o dva rozdílné statistické ukazatele. Zatímco první vyjadřuje důchod jednotlivce na konci roku, druhý zachycuje roční spotřebu přepočtenou na osobu v domácnostech různých velikostí. Člověk žijící sám proto může být v podstatně horší situaci než manželé, kteří si společně hradí bydlení a další náklady.
Představme si například osamělého důchodce s měsíční penzí 18 tisíc korun, z níž musí devět tisíc zaplatit za nájem, energie a služby spojené s bydlením.
Na potraviny, léky, dopravu, telefon i všechny ostatní potřeby mu zůstává dalších devět tisíc korun. Jde sice o modelový příklad, nikoliv o konkrétní zdokumentovaný případ, ale dobře ukazuje, jak rychle se může zdánlivě přijatelný příjem proměnit v napjatý rozpočet. Stačí porucha lednice, nečekaný doplatek za léky nebo vyšší vyúčtování energií a úspory, pokud vůbec nějaké existují, mohou rychle zmizet. To, co pracující člověk někdy vyřeší přesčasem nebo přivýdělkem, může být pro seniora s omezenými možnostmi výdělku mnohem těžší překážkou.
Největší tíhu nesou ti, kteří na všechno zůstali sami
Že nejde pouze o nepříjemné počítání korun, připomíná také analytička Simona Měřínská v článku Příjmová chudoba postihuje i zaměstnané, který v červnu 2026 zveřejnil odborný magazín Českého statistického úřadu Statistika&My. Podle uvedených údajů tvořily dvě třetiny starobních důchodců ohrožených příjmovou chudobou osaměle žijící nepracující ženy starší 65 let, přičemž statistická hranice ohrožení pro jednotlivce v roce 2025 činila 19 090 korun měsíčně na základě příjmů z předchozího roku.
Tato hranice není univerzálním minimem potřebným k životu, přesto ukazuje, jak významnou roli hraje výše příjmů i skutečnost, zda se člověk má s kým podělit o náklady. Za strohými čísly se totiž může skrývat odložená návštěva vnoučat, další zima ve starém kabátě nebo obava otevřít obálku s vyúčtováním.
Důstojné stáří by přitom nemělo znamenat celoživotní odměnu v podobě rozhodování, zda si člověk může dovolit zaplatit všechno, co skutečně potřebuje.






