Článek
Jean-Paul Belmondo dokázal něco, co se podaří jen málokterému herci: stal se symbolem umělecky odvážného filmu a zároveň jednou z největších diváckých hvězd své země. Francouzská stanice France Culture při ohlédnutí za jeho kariérou připomněla více než osm desítek filmů i mimořádnou modernost jeho hereckého projevu. Belmondo totiž nebyl pouze slavnou tváří francouzské kinematografie. Patřil k hercům, kteří pomáhali měnit představu o tom, jak může filmový hrdina vypadat, jednat a působit na diváka.
Než ho začala milovat kina, patřilo důležité místo v jeho životě divadlu.
Na jevišti působil už v mládí a herectví pro něj nikdy nebylo jen cestou k filmové popularitě. Pozdější sláva na plátně sice divadelní práci na dlouhou dobu odsunula, vztah k živému publiku však nezmizel a po desetiletích se k němu znovu výrazně vrátil.
Belmondův vzhled navíc neodpovídal tehdejší představě uhlazeného filmového milovníka. Právě z toho se postupně stala jeho výhoda.
Místo dokonalé elegance přinesl bezprostřednost, drzost, fyzickou energii a schopnost působit před kamerou, jako by žádnou kameru nevnímal.
Jeho postavy mohly lhát, provokovat, utíkat před policií nebo se vrhat do nebezpečí, přesto v nich zůstávalo něco spontánně lidského.
U konce s dechem změnilo nejen jeho kariéru
Zlom přišel v roce 1960 s filmem Jeana-Luca Godarda U konce s dechem. Jak připomíná francouzská veřejnoprávní stanice France Inter, snímek znamenal výrazný zásah do tehdejšího filmového prostředí a z Belmonda prakticky přes noc udělal jednu z tváří francouzské nové vlny. Jeho Michel Poiccard nebyl klasickým hrdinou. Byl kriminálníkem, provokatérem a zároveň postavou naplněnou lehkostí, která působila na plátně překvapivě současně.
Úspěch však Belmonda neuzavřel do jediné herecké polohy.
Už v následujících letech pracoval s tvůrci velmi rozdílného rukopisu a dokazoval, že za nenuceným šarmem stojí mnohem širší herecký rejstřík. V dramatu Jeana-Pierra Melvilla Kněz Léon Morin se ocitl v podstatně sevřenější poloze než v Godardově filmu a ukázal, že nepotřebuje akci ani komediální nadsázku, aby udržel pozornost diváka. France Inter jeho účast ve filmu připomíná jako jeden z dokladů mimořádné všestrannosti v období, kdy natáčel téměř nepřetržitě.
Vedle autorského filmu se stále výrazněji otevírala cesta k velkým dobrodružným příběhům.
V historickém Cartoucheovi Philippa de Brocy dostal prostor pro živelnější a fyzičtější herectví, které mu bylo mimořádně blízké. Belmondo dokázal spojovat romantického dobrodruha s mužem, který sám sebe nebere příliš vážně, a právě tato směs mu později umožnila přecházet mezi komedií, akcí a dramatem bez pocitu, že pokaždé sledujeme jiného herce.
Ještě výrazněji se jeho fyzické dispozice uplatnily v Muži z Ria. Kulturní magazín ČT art připomíná, že řadu nebezpečných scén Belmondo předváděl osobně a kaskadéry odmítal. Právě dobrodružné snímky jako Muž z Ria nebo Muž z Hongkongu ukázaly jeho schopnost proměnit akční sekvenci současně ve zdroj napětí i humoru.
K Godardovi se znovu vrátil v polovině šedesátých let v Bláznivém Petříčkovi. Spolu s Annou Karinovou vytvořil filmovou dvojici v díle, které už dávno přesáhlo význam běžného kriminálního příběhu.
France Inter připomíná, že šlo o jejich třetí a zároveň poslední společný film.
Belmondo v něm potvrdil, že může být současně masově oblíbenou hvězdou a protagonistou radikálně pojatého autorského filmu.
Z rebela se stala hvězda velkého francouzského filmu
Právě schopnost přecházet mezi různými světy patřila k jeho největším přednostem. Belmondo se nenechal uzamknout ani do nové vlny, ani do jediného typu diváckého filmu.
V jednu chvíli mohl spolupracovat s režisérem, který experimentoval s filmovou řečí, vzápětí převzít roli dobrodruha, policisty nebo okouzlujícího podvodníka.
Taková proměnlivost nepůsobila jako nerozhodnost. Naopak vytvářela kariéru, jejíž jednotlivé části oslovovaly velmi rozdílné publikum.
K filmům, které upevnily jeho status evropské hvězdy, patří také Borsalino. Po boku Alaina Delona se zde setkaly dvě mimořádně silné osobnosti francouzské kinematografie. Belmondo už v té době nepotřeboval dokazovat, že dokáže být hlavním hrdinou; mnohem zajímavější byla jeho schopnost podržet vlastní charisma i ve chvíli, kdy plátno sdílel s jinou ikonou své generace. France Inter řadí Borsalino mezi klasické tituly jeho kariéry. Sedmdesátá léta stále výrazněji ukazovala Belmonda jako akčního hrdinu, který však odmítá strnulou vážnost. Ve Strachu nad městem se jeho fyzické herectví stalo jedním z motorů celého filmu. Nebezpečí zde už není pouhou kulisou pro vtip, ale plnohodnotnou součástí příběhu. Přesto zůstává na plátně tentýž muž, jehož divák poznává podle pohybu, výrazu a způsobu, jakým dokáže i vypjatou situaci zbavit těžkopádnosti.
Snímek Zvíře zase pracoval s jeho image mnohem hravěji. Belmondo mohl využít zkušenosti s fyzickou komikou i pověst člověka, který se náročných scén nezalekne. Výsledkem nebyla pouze komedie založená na kaskadérských výkonech, ale také film vědomě pracující s obrazem herce, jehož veřejná persona už byla natolik známá, že se sama mohla stát součástí humoru.
Jinou stopu zanechal Profesionál z roku 1981. Belmondův Josselin Beaumont je podstatně tvrdší a osamělejší než bezstarostní dobrodruzi z předchozích desetiletí. Film využívá jeho charisma jinak: méně prostřednictvím komediální energie a více skrze odhodlání člověka, který postupuje za svým cílem navzdory systému stojícímu proti němu. France Culture zařazuje Profesionála mezi charakteristické snímky jeho rozsáhlé kariéry.
Následovaly další tituly, které upevňovaly jeho mimořádnou popularitu, například Eso es nebo Samotář. Belmondo už nepotřeboval složité představování postavy.
Divák znal jeho způsob chůze, úsměv i okamžik, kdy se klidný výraz promění v rozhodnou akci. Nebyla to herecká pohodlnost, ale vzácná forma hvězdné identity: publikum přicházelo do kina také proto, že chtělo znovu vidět právě jeho.
Divadlo ukázalo jiného Belmonda
Filmová popularita někdy zastínila skutečnost, že Belmondo zůstával vzdělaným divadelním hercem. Ve druhé polovině osmdesátých let se na jeviště výrazně vrátil a objevil se mimo jiné v Sartrově Keanovi, Rostandově Cyranovi z Bergeracu či Feydeauově komedii Brouk v hlavě. ČT art připomíná, že zvládal jak vážné, tak komediální divadelní role a že návrat k jevišti nebyl okrajovou epizodou jeho pozdní kariéry.
Také oficiální pocty postupně potvrzovaly postavení, které si ve francouzské a evropské kultuře vybudoval. V roce 2016 převzal na festivalu v Benátkách Zlatého lva za celoživotní dílo. O rok později mu zvláštní pozornost věnovala také francouzská filmová akademie a publikum jej přivítalo dlouhou ovací. V té době už nebyl jen populárním hercem několika generací, ale živou připomínkou mimořádně širokého období francouzské kinematografie.
V Československu a později v Česku získal Belmondo ještě jednu výraznou identitu prostřednictvím dabingu.
Zpravodajský server iROZHLAS.cz připomíná, že jej namlouvali například Jan Tříska či Ladislav Mrkvička, nejpevněji se však s jeho tváří spojil Jiří Krampol. Ten podle vlastních vzpomínek vytvořil české znění u více než tří desítek Belmondových filmů. Pro velkou část domácích diváků se tak francouzský originál a český hlas staly téměř nerozlučnou dvojicí.
V roce 2001 zasáhla Belmonda těžká cévní mozková příhoda, která výrazně omezila jeho pohyb i řeč. Aktivní filmová kariéra se tím prakticky uzavřela. Přesto se ještě jednou před kameru vrátil, ve filmu Muž a jeho pes. Role stárnoucího a osamělého muže byla zcela jiná než někdejší akční dobrodruzi a už samotný návrat měl pro publikum silný význam.
Odešel herec, jehož filmy zůstaly překvapivě mladé
Jean-Paul Belmondo zemřel 6. září 2021 ve věku 88 let. Zpráva okamžitě vyvolala mimořádnou odezvu ve Francii i za jejími hranicemi.
Francouzský prezident Emmanuel Macron jej označil za národní poklad a vzpomínky se nevracely pouze k jednotlivým rolím, ale k celé epoše, kterou jeho tvář provázela. Byl u nástupu nové vlny, u zrodu velkých dobrodružných filmů šedesátých let i u diváckých hitů dalších desetiletí.
Jeho odkaz však nestojí pouze na množství natočených filmů ani na odvaze, s níž kdysi vstupoval do nebezpečných scén bez kaskadéra. Síla Belmondových rolí spočívá v pocitu svobody, který z nich ani po desetiletích nezmizel. Michel Poiccard může stále působit drzým dojmem, muž z Ria se může znovu vrhat do dalšího dobrodružství a Josselin Beaumont může kráčet za svým cílem, přestože divák jejich příběhy dávno zná. Kamera totiž u Belmonda zachytila něco, co se obtížně nacvičuje a ještě hůře napodobuje: radost z hraní, pohybu a samotné přítomnosti před publikem. Proto Jean-Paul Belmondo nezůstal jen hercem několika slavných filmů. Stal se jednou z tváří evropského kina, které dokázalo být uměním i velkou diváckou událostí ve stejném okamžiku.
