Článek
Člověk si chce přečíst obyčejnou zprávu, ale internet mu nejprve nařídí prokázat totožnost. Heslo musí být dostatečně silné, nejlépe jedinečné a rozhodně ne takové, které by si mohl snadno zapamatovat. Kdo chce přežít v digitálním světě, měl by se podle osvětových doporučení Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost orientovat v bezpečných heslech, přihlašovacích frázích, správcích hesel i vícefaktorovém ověřování. Lidstvo se tak dostalo do pozoruhodné situace. Zatímco k vlastní lednici stále stačí otevřít dveře, přístup k elektronickému účtu pomalu připomíná vstup do přísně střeženého vojenského objektu. Ještě chvíli a člověk bude muset před přečtením e-mailu doložit rodný list, otisk palce a doporučení dvou bezúhonných sousedů.
Samotné vytváření hesla představuje disciplínu vhodnou pro mistrovství světa v psychické odolnosti. Jedna internetová služba požaduje velké písmeno, druhá číslici, třetí speciální znak a čtvrtá odmítne všechno, co člověk během posledních deseti let používal. Americký Národní institut pro standardy a technologie přitom ve svých současných doporučeních upřednostňuje délku hesla před povinným kombinováním různých druhů znaků a odmítá nařizování pravidelných změn bez bezpečnostního důvodu. To ovšem některým přihlašovacím formulářům zřejmě nikdo nevysvětlil. Člověk tedy vytvoří něco mezi matematickou rovnicí a zaklínadlem ze středověkého rukopisu, systém mu slavnostně pogratuluje k silnému heslu a o pět minut později jej odmítne pustit dovnitř. Gratulujeme, účet je bezpečný. Především před vlastníkem.
Skutečná zábava začíná po kliknutí na možnost „Zapomenuté heslo“. Internet nabídne jednoduché řešení: pošle ověřovací zprávu do e-mailové schránky, ke které se člověk nemůže přihlásit, protože zapomněl heslo. Nastává digitální hlavolam, v němž je k získání prvního klíče potřeba druhý klíč, který leží v místnosti zamčené tím prvním.
Následuje žádost o ověřovací kód, potvrzení na jiném zařízení a občas také otázka, zda se skutečně přihlašuje majitel účtu. Ten v této fázi zpravidla přestává věřit i sám sobě. Ještě před chvílí chtěl zaplatit fakturu, nyní už přemýšlí, zda by nebylo jednodušší osobně navštívit banku, představit se vrátnému a přinést potvrzení od matrikáře.
Do této tragikomedie naštěstí vstupuje správce hesel. Důmyslný pomocník, který dokáže bezpečně uchovávat přihlašovací údaje, takže si je člověk nemusí všechny pamatovat. Má to však jednu drobnou podmínku: musí se dostat do samotného správce.
V satiricky dokonalém scénáři tak uživatel zapomene hlavní heslo k programu, který si pořídil právě proto, aby žádná hesla nemusel nosit v hlavě. Digitální civilizace tím dosahuje vyššího stupně vývoje. Dříve lidé ztráceli klíče od bytu, dnes mohou ztratit přístup k celé virtuální existenci, aniž by vůbec vstali ze židle.
Nejkrásnější okamžik přichází po úspěšném obnovení přístupu. Člověk si oddychne, vytvoří nové bezpečné heslo, pečlivě jej uloží a konečně otevře účet, kvůli kterému celé dobrodružství absolvoval. Jenže původní zpráva už ho nezajímá, faktura mezitím počkala a z plánovaných pěti minut se stala půlhodinová lekce digitální pokory. Systém přesto hodnotí celou operaci jako úspěšnou a uživateli blahopřeje k zabezpečení účtu. Jeho majitel se mezitím rozhodne, že si pro jistotu založí nové heslo také k druhé službě. Až jednou umělá inteligence převezme vládu nad světem, nebude potřebovat žádnou armádu robotů. Stačí, když lidstvu hromadně zobrazí upozornění: „Platnost vašeho hesla vypršela. Pro pokračování zadejte původní heslo.“
