Hřbitov bláznů, pohřbené tajemství a kříž pomazaný exkrementy

Lákají mě tajemná místa. Proto když jsem se dozvěděla o komentované prohlídce bohnického hřbitova bláznů, neváhala jsem ani minutu. Před lety jsem tam už byla sama, ale teď to bude částečně ve tmě a to chci zažít. Přidává se ke mně i švagrová. Netušila jsem, že se s Olčou sejdeme na hřbitově.

U brány se nás schází asi dvacet. Vítá nás Jiří Vítek, který už několik let „zachraňuje mrtvé“. Na úvod prohlídky nás varuje před dvěma dírami, do kterých by nepozorný návštěvník mohl spadnout. „Podzemí není probádané. Proto prosím, pokud byste tam už spadli, točte a foťte,“ říká a svým humorem si získává naše sympatie.

Na úvod se dozvídáme teorii. Je snadno dohledatelná, proto ji napíšu stručně: Bohnický hřbitov byl otevřen v září 1909. Nejprve byl malý a pohřbívaly se tu děti pacientek bohnické léčebny. Pak přišla 1. světová válka, do léčebny byli převezeni italští chovanci z psychiatrické léčebně v Tridentu. Byli evakuováni z důvodu bojů a bohužel nakažení tyfem. Ten se rozšířil a během jednoho měsíce v léčebně zemřelo 600 lidí. Malý hřbitov už nestačil a musel se rozšířit. Dnes je tu celkem 4200 pochovaných lidí. Mezi nimi jsou sebevrazi, násilníci a nejhorší vrazi své doby.

Příčinou úmrtí většiny pacientů léčebny až do doby konce druhé světové války byla tuberkulóza následována nejrůznějšími demencemi (mozkové atrofie).

Vcházíme brankou. Vím, je to hřbitov, ale já se tu cítím dobře. Připomíná mi to spíš botanickou zahradu. Po stranách hřbitovních cest jsou kopečky pokryté břečťanem. Na první dobrou vás nenapadne, že to jsou hroby. Popínavou rostlinou jsou porostlé i vysoké topoly. Až na jediný. U něj se vylévala chemie, a proto je holý. Pomalu kráčíme po cestičce lemované stromy a máme pocit, že procházíme kostelem. Ostatně to byl záměr. Mít pocit, že jdete tunelem, uprostřed něhož je „oko do nebe“. Právě tady se nachází srdce hřbitova a jeho hlavní energie.

Nic zvláštního necítím, ale dozvídám se, že se tu konal satanistický rituál. SNB ho tehdy vyhodnotil jako hanobení pietního místa a účastníky zadržel.

Popojdeme pár metrů a zastavíme se u jednoho z mála zachovalých náhrobků. Patří matce dvou dětí Marii Tůmové. Bývalé služebné, která zemřela v necelých 29 letech na zápal plic. Legenda praví, že její jméno se nesmí vyslovovat. Pokud to uděláte, hrozí, že ohluchnete a oslepnete. Očividně to ale není třeba brát vážně, protože pan průvodce její jméno vyslovil už mnohokrát a nijak ho to neovlivnilo.

Další zastávku máme před chátrající kaplí. V roce 1930, kdy byla postavena, mívala vysokou dřevěnou zvonici. Na podstavci tam stával velký kříž. Vítek nechal udělat několik replik, všechny ale byly zničeny a ukradeny. „Jeden z nich byl nejednou pomatlaný exkrementy. Nainstaloval jsem fotopast, abych přišel záhadě na kloub. Ukázalo se, že tuhle nechutnost dělá paní ve zralém věku. Nakonec někdo ukradl i tenhle ‚voňavý‘ kousek,“ vzpomíná se smíchem Vítek. Kapli čeká rekonstrukce. Topoly stojící vedle ní půjdou dolů, ale genius loci se tu pokusíme zachovat, slibuje sympatický průvodce, který je současně místostarostou Prahy 8. 

Vede nás do bývalé márnice, která je vyzdobená graffity. V podzemní chodbě za kaplí má být dodnes vápno. To se používalo nejen pro pohřbívání lidí, kteří trpěli nějakou nakažlivou chorobou, ale i při pohřbech sebevrahů.

Další dominantou hřbitova je mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, zesnulým v průběhu hospitalizace v ústavu.

Začíná se stmívat a my zapínáme baterky. Díky hře světla a stínů je až teď vidět, že hroby měly svůj řád a linii. Přicházíme k zadní stěně hřbitova, kde jsou kopečky menší. Jsou tam pohřbeny děti. Kvete tam barvínek, takže tahle část hřbitova bývá modrá. Na chvilku se zastavím u branky, kde má být nejsilnější elektromagnetické pole. Necítím nic.

Při odchodu se ke mně přidá účastnice naší pohřební výpravy. Bojí se jít ve tmě a já mám, narozdíl od ní, čelovku. Začínáme si povídat a zjišťujeme, že máme hodně společného. Evelína bydlí vedle mého táty. Pracuje ve škole, kam si táta chodí pro obědy. Stejně jako já se zná s majitelem podniku Těsně vedle Burundy. No a největší pecka na závěr: Její maminka se narodila v Úštěku, kam já jezdím celý život. Zkrátka: Svět je malý a o náhody v něm není nouze.

A nové přátele můžete potkat i na hřbitově.