Článek
Pan doktor je důkladný a každému se věnuje naplno. Takže poté, co jsem se zapsala jako desátá, odešla jsem na nákup, domů na snídani a vrátila se lehce po deváté. Bylo to zbytečně brzy — do ordinace vcházela teprve čtyřka.
Začaly jsme si povídat s osmičkou. Do Prahy přijela z Jílového a kvůli vyšetření si musela vzít dovolenou. Byla upovídaná a v obraze. Věděla, že v ordinaci není sestra – stará se prý o tatínka a nejspíš už se nevrátí. Proto to dnes trvá ještě déle, než obvykle. Probíraly jsme všechno možné, když vtom přišla do čekárny další žena. Nahlas oznámila, že si jde jen pro výsledky a že tedy rozhodně nebude čekat jako my všichni. Než jsme s osmičkou stačily cokoli říct, šestka ji pustila před sebe. Paní tam strávila 35 minut.
Šestka byl student, který neumí říct ne. Po deseti minutách mu došlo, že udělal chybu a odnesli ji i lidé, kteří s ním poctivě čekají už tři hodiny. Jako fér by mi přišlo, kdyby se zapsal na konec, když to své místo přenechal spěchající ženě. Ale nechtěli jsme to po něm. Začal vyprávět o studiu, o tom, že se musí naučit být asertivní, a s osmičkou dokonce měli společné známé. Atmosféra v čekárně se nakonec příjemně uvolnila. Jen mi vadilo, že mu osmička tykala. Já si to nedovolila.
V rohu seděl tatínek s holčičkou o berlích. Na táboře si zranila koleno. Přála si uzdravit se do oslavy narozenin – za pár dnů jí bude 11. Začala se nudit a dostala hlad. Tatínek chtěl raději zůstat v čekárně– co kdyby už šli na řadu… S číslem 15 zbytečná obava. Navrhla jsem, že když mi dá kontakt, zavolám mu, až budu odcházet. Stále pak před ním bude pět lidí, takže budou mít dost času se vrátit.
Po desáté přišla paní o berlích. Riskla to a zůstala s tím, že třeba na ní ještě přijde řada. Posadila se a daly jsme se do řeči – bydlí v ulici, kde jsem žila devět let. Plánuje se odstěhovat z Prahy, na jih Čech za dětmi.
V půl jedenácté jsem přišla na řadu. Diagnóza: tenisový loket, odborně syndrom manžety rotátorů. Dostala jsem opich – zabolelo mě to a vyklouzlo mi: „ty brďo.“ Pan doktor se zasmál: „Co je to to brďo?“ Upřímně – nevím. I když to říkám celý život. Podle pana doktora často přebíráme slova, jejichž význam ani neznáme. On prý jen ví, že brdo je součást tkalcovského stavu. „Brdo bylo tehdejší technologií, která nahradila zdlouhavou ruční práci. Dnes to samé dělá AI,“ řekl mi s úsměvem, zalepil mi místo vpichu a podal zprávu o ošetření.
Když jsem vyšla z ordinace, vracel se zrovna tatínek s dcerkou. Ani nečekali na můj signál – najedli se a nevěděli, kam jít. Ještě na chvíli jsem si sedla mezi paní bez čísla a tatínka–patnáctku. Taky nevěděli, co je brďo ani brdo. Zavzpomínali jsme na bizarní situace při covidu, dostala jsem tip na zajímavý film a mluvili jsme o situaci v Gaze. Nakonec to bylo fajn dopoledne.
Pro úplnost dodávám, že ta paní s berlemi ten den ošetřená nebyla…
