Článek
Seznámily se v roce 1945 na církevním gymnáziu školských sester na Náměstí Míru v Praze. Přes týden se učily a moc se nebavily. Zorka bydlela na internátě a Lída dojížděla z domova.
„Ve škole jsme moc lumpáren nedělaly, byly jsme dívčí třída“ smějí se. Zato o prázdninách, to bylo dobrodružství! Jezdily na čundry, stopem až do Tater, nejčastěji na korbě náklaďáku. Spávaly na seníku, myly se vodou z ešusu. „Jednou jsme potkaly dvě babky, které se ptaly: ‚Umíte se modlit? Nemáte blechy?‘ Odpověděly jsme popravdě – a nechaly nás u sebe přespat. Ráno jsme se probudily celé zablešené a drbaly se snad týden!“ smějí se.
„A když jsme šly na Lomničák, ty sis nechala věci v kapli, vzpomínáš?“
„Ne, to už si nepamatuju,“ kroutí hlavou Zorka.
Baví mě sledovat tyhle dámy, jak vzpomínají na své mládí. Škoda, že nemají fotku.
Ve třídě jich nakonec bylo pět nerozlučných kamarádek: Maruška, Hanka, Dáša, Lída a Zorka.
Navzdory různým životním cestám zůstala Lída a Zorka v kontaktu. Telefonovaly si nebo psaly dopisy. Z party už zůstaly jen tři – dvě kamarádky už nežijí. Poslední z pětice, Maruška, přijela nedávno do mukařovského domova za „holkama“ na návštěvu.
Životní cesty se rozdělují
Po maturitě se jejich cesty rozdělily. Lída nastoupila do obchodní organizace, kde se poznala se svým budoucím manželem a hodně cestovali. Zorka šla studovat polonistiku na filozofickou fakultu a věnovala se rodině. Má čtyři dcery, dvanáct vnoučat a osmnáct pravnoučat.
Pohled matky a dcery. Devadesát čtyři a dvaasedmdesát let – a stále stejná něha.
„Máma nikdy nebyla dobrá v matematice,“ směje se nejstarší dcera Lucie. „Tu ji učila řádová sestra Marie Eliška Pretschnerová – ta, o které se dnes mluví v souvislosti s blahořečením. Maminka si myslí, že je to kvůli ní – prý jí dala pěkně zabrat.“ říká Lucie s nadsázkou.
„Já se matiku neučila, nemělo to smysl,“ směje se Zorka a mrká na dceru. „Odflákla jsem studium i výchovu. Viď, Lucko?“
Mít s kým zestárnout
Lída žije v Domově pro seniory kardinála Berana tři roky. Občas se jí stýská po blízkých. Vlastní děti nemá, navštěvují ji praneteře. Cestování zůstalo její zálibou i ve stáří, i když už cestuje jen prstem po mapě. Vzpomíná přitom na místa, ke kterým se vážou její osobní vzpomínky.
Zorka se k Lídě přestěhovala letos v říjnu. „Lída mi to tady tolik vychválila, že jsem prostě musela,“ říká. Je vděčná za vysoký věk – a za své dcery. Co to jde, tak za maminkou jezdí.
Lída čte denně noviny. Vrací se i k oblíbeným knížkám. Opakuje si slovíčka. Z němčiny, italštiny, španělštiny. Nejdůležitější je láska, říká zamyšleně.
Zorka se na ni podívá a dodá: „A taky udělat si na sebe čas. Protože svou přítomností učíme potomky jak se mají chovat“.
Když někdo někam jede, já cestuji s ním,“ říká mi Lída a listuje atlasem
Obě si v Domově pro seniory kardinála Berana pochvalují péči, dobré jídlo i prostředí. Domov obklopuje nádherná zahrada plná květin, stromů a ptactva a také les. Obě ženy nedají dopustit na kapli. „Duchovní zázemí je pro mě strašně důležité,“ zdůrazňuje Zorka. Lída přikyvuje a dodává: „Velký dar je i naše přátelství. Ne každý má s kým zestárnout.“
Loutky z domova – tichá připomínka, že zestárnout spolu je dar
Zorka a Lída dokazují, že opravdové přátelství překoná čas, vzdálenosti i životní zkoušky – a že mít s kým zestárnout je dar, který stojí za to si chránit.
