Článek
Touha, která dává sílu
„Strašně rád bych jel k moři a poslouchal jeho šumění,“ svěřuje se mi Lubomír. Neznáme se osobně, ale už po prvním telefonátu cítím, že tenhle člověk má neobyčejnou vnitřní sílu. Mluví klidně, bez sebelítosti. Jen občas se mu zadrhne hlas – to když vzpomíná, co všechno ztratil.
Když tělo volá o pomoc
Dřív pracoval i sedmnáct hodin denně. Hlavu mu svíraly bolesti, ale odmítal zpomalit. „Bral jsem to jako daň za práci,“ říká. Bolesti se ale stupňovaly – ráno, přes den, v noci. Kolegové si všímali, že se s ním něco děje. „Běž k lékaři,“ prosili ho.
Praktická lékařka mu předepsala prášky na bolest a poslala ho k psychiatrovi. Lubomír se ztrácel sám v sobě – už nebyl schopný vyhodnotit, že se něco děje. „Navenek jsem byl tvrdý chlap, uvnitř rozbitý. Brečel jsem u maličkostí,“ vzpomíná.
Operace mezi životem a smrtí
Za život vděčí mamince a tatínkovi. Když se po sezoně vrátili z chaty do Prahy, začali pozorovat, že se se synem něco děje. Jeho stav se pořád zhoršoval, a tak ho tatínek naložil a odvezl na Polikliniku Budějovická- neurologické oddělení. CT odhalilo obrovský nádor s otokem. Naštěstí se dostal do rukou primáře Jana Klenera. On a jeho tým mu v nemocnici Na Homolce zachránili život.
Lubomír krátce po operaci, kdy mu byl odstraněn nádor mozku
Po operaci
Operace proběhla, ale po pár dnech se přidaly komplikace – otok mozku a ztráta zraku. Lubomír viděl jen mlhu a stíny. Přidaly se halucinace a úzkosti.
„Byl jsem zavřený sám v sobě. Dva roky jsem bojoval se strachem a depresí,“ říká Lubomír.
Návrat k životu
Postupně se začal zvedat – i díky primářům Klenerovi, Diblíkovi a psychiatrovi Vimmerovi. Dnes je v invalidním důchodu, trénuje oči, chodí na rehabilitace a pracuje na tom, aby mozek znovu „naučil“ vidět.
Největší pokroky mu přináší hyperbarická komora – po měsících tréninku začal rozpoznávat obrysy místo stínů.
Od zdravého Lubomíra po operaci – nádor mu vzal zrak, ale ne vůli žít
Finanční výzvy a naděje
Důchod 9 712 korun nestačí na běžný život a drahou léčbu. Lubomír bydlí u rodičů, kteří mají jen omezené prostředky.
Novou naději mu přináší léčba speciálními bioregulátory a epigenetickými preparáty, podporující regeneraci nervových buněk a obnovu zrakových drah. V kombinaci s hyperbarickou terapií mu dávají šanci na zlepšení.
Odvaha a chuť žít
„Můj mozek nepřijal, že tohle je konečná,“ říká tiše. „Každé ráno se na něco těším – ať už je to cesta k lékaři, setkání s přítelkyní, nebo představa, že napíšu knihu. Uvažuji o tom už dlouho, ale teď mi to navrhují i ostatní lidé – že můj příběh stojí za to vyprávět. Dát naději druhým. Ukázat jim, že cesta tu vždycky je,“ dodává s úsměvem.
Ten úsměv nevidím. Ale cítím ho. Z Lubomírova hlasu - je moc příjemný.
„Život je pro mě dar, a já chci žít,“ loučí se.
Pomozme Lubomírovi znovu vidět
Lubomírova cesta není o lítosti, ale o víře, že lidská vůle dokáže i to, co se zdá nemožné.
Každý dar, malý i velký, mu pomůže znovu postavit se na nohy –
a možná jednou opravdu slyšet šumění moře, po kterém tak touží.
Ráda bych se s Lubomírem poznala osobně. Jeho příběh chci sledovat dál –
protože ukazuje, že i když člověk ztratí zrak, nikdy by neměl ztratit naději.
