Článek
Známe se asi 20 let. On je šťastně ženatý, a možná proto nám přátelství celou dobu tak funguje. Máme nastavené hranice, které nemůžeme a ani nechceme nikdo z nás překročit.
Osmého listopadu jsem měla narozeniny. Týden na to pro mě přichystal překvapení. „V pátek si od 17 hodin do půlnoci nic neplánuj,“ pošeptal mi Roman. S tím, že víc mi zatím říkat nebude, ale vše se včas dozvím.
Spadla mi čelist. I když jsem z velké rodiny, takový osobní dárek jsem nikdy nedostala. Aby mi někdo věnoval svůj čas a vymyslel program mně šitý na míru? Tak to je pecka!
První indicie dorazila na WhatsApp 12. listopadu: V pátek si pozor dej, na signoru zavolej. Pasta nebo fík, v hlavě budeš mít otazník. Buď šik, jak jen umíš být a hlavně prázdný břuch mít. Sejdeme se v ulici, kde jsou listopadový ručičky. Pak budeš paf, až na tebe světelný strom udělá baf. P.S Snad se najdeme
Moje reakce: No, tak to se nenajdem.
Panikařím a ptám se kamarádky, kde si myslí, že to je. I když Češi tou dobou oslavovali výročí sametové revoluce, já si to do souvislosti prostě nedala… Ale kamarádka je důvtipná a posílá mi tip, že to bude nejspíš Národní. No, čekám na další indicii.
Ta přichází 14. listopadu: Teplý kožuch na sebe dej, bez něho nevylejzej. Dvě hodiny venku budeš, ale na zimu díky výhledu zapomeneš. Bába nám řekne víc, kde stojí svatý Václav se snad dozvíš. Minulost s přítomností splyne, bude to úchvatné, čas tam rychle plyne. Domů se v teple povezeš. Do půlnoci doma jako Popelka budeš.
Hlavou se mi začínají honit různé scénáře. Pokud mám vidět svatého Václava, tak to nejspíš půjdeme do Národního muzea. Z kopule je výhled na celý Václavák, kterému dominuje Václav. Tam vlastně splyne minulost s přítomností, mám jasno. Jen mi vrtá hlavou, proč se mám teple obléct?
Třetí, poslední indicie dorazila 15. listopadu, tedy v Den D: U listopadových ručiček můžeme se potkat, v 17:30 na tebe budu čekat, pár minut zpoždění může se stát, však mě znáš.
Začíná se o mě pokoušet viróza, a tak Roman improvizuje a posílá čtvrtou indicii:
Do gala se dej a na mastnou tyč zapomeň. Pohodlný křusky na nohy dej a v 17 hodin vedle baráku na bílého oře čekej.
A je to tady! Roman mě vyzvedává bílým ořem. Tedy jejich autem. Nechal ho umýt zvenku i zevnitř. Odjíždíme na Národní. Náš večer začíná u pamětní desky 17. listopadu.
U památníku 17. listopadu
Pár metrů od něj vcházíme do nóbl italské restaurace. Je ve vnitrobloku, kterému dominuje světelný strom. Baf na mě neudělal, ale já z něj byla paf.
Světelný strom
V restauraci voláme na signoru a objednáváme vynikající večeři. Dávám si lasagne. Odkládám do bílého ubrousku svá drahá neviditelná rovnátka a jíme a povídáme a je nám fajn. Nespěcháme, ale Roman občas koukne na hodinky, abychom stihli další program. Když dojím, hledám bílý ubrousek. Na stole není. Obsluha ho odnesla se zbytky jídla, dochází mi. Propadám panice. Ty vole! Co budu dělat? Svěřuji se Romanovi a ten dostává záchvat smíchu. Přivolám obsluhu a svěřím se se svým delikátním problémem. Slečna odchází do útrob restaurace a po krátké době se vrací a na tácku nese jednu část rovnátek. „Mám je! Máte doufám jen tuhle jednu část?“, ptá se mě s nadějí v hlase. Vrtím hlavou. „Bohužel, mám dvě “, říkám a nechci raději vědět, kde je loví. Po dalších pár minutách se vrací a nese mi i druhou plastovou folii. Je umytá:) Smějeme se na celé kolo.
V restauraci začíná hrát známá „Happy birthday to you“ a já očima hledám oslavence. Ehm, tím jsem vlastně já, což mi dojde až když k nám míří číšník a přináší tiramisu s prskavkou. Všichni mě sledují, což mi nedělá moc dobře. Ale Tiramisu bylo vynikající. Děkuji Romane:), břuch mám plný!
Přesouváme se na Pražský hrad. Roman tušil, že nebudu dostatečně oblečená, a tak mi předává dárek. Zimní čepici a rukavice. Bože, to jedeme na severní pól nebo co? Parkujeme kousek od Pražského hradu. U pomníku Tomáše Garrigue Masaryka na Hradčanském náměstí na nás čeká „baba“. Tedy průvodkyně paní Jolana. S asi dvacítkou lidí se vydáváme na dvouhodinovou procházku po nádvořích se zajímavým výkladem. A konečně vidím slibovaného Václava. O týhle soše jsem fakt neměla tušení.
Do půlnoci jsem byla doma jako ta Popelka. Byl to krásný večer, na který nikdy nezapomenu. Romane, díky moc, mám tě ráda!
