Článek
O tři dny později sedíme v kavárně, která je součástí Werichovy vily. Dělí ji od pokladny tři, možná čtyři metry. Přesto obsluha netuší, jak má muzeum otevřeno. A nezeptá se ani, jestli se do něj po kávě nechystáme. Mě to nezarazilo. Ale Jozefova citlivá duše se ozvala: „Čakal by som, že čašník povie: Káva dopitá, tak iste idete za pánom Werichom,“ řekne tiše. A pak jen zakroutí hlavou. Nešlo mu o neznalost otvírací doby. Šlo mu o nezájem o souvislosti. „To je presne ten dôvod, prečo už nemám silu učiť,“ dodává vysokoškolský pedagog. „Dnes mnohí vnímajú len to, čo sa ich bezprostredne týka. Neprekročia ten pomyselný prah medzi kávovarom a príbehom.“
Pieta za parašutisty
Nepřekročit práh. I když je to jen pár kroků. Ta věta mi utkvěla. A setkání s Jozefem Leikertem ve mně zůstává dál. Ne kvůli tomu, že je básník, kterému vyšla poezie v mnoha světových jazycích a získal několik literárních cen doma a v zahraničí. Ale kvůli tomu, jak vnímá svět.
Ve svých knihách mluví o lásce, souvislostech, o kulturní paměti. Věří, že i obsluha v kavárně může být pomyslným mostem – mezi kávou a příběhem, mezi přítomností a tím, co tu bylo dřív. Neodsuzuje. Ale je rozčarovaný. Říká, že se cítí podobně i mezi studenty. „Chýba im zvedavosť. Bez nej to nemá význam.“ A přitom právě zvědavost je to, co ho drží při životě. Zvědavost a poezie.
Útěk naděje
V kavárně mi Jozef věnoval svou novou knihu Útěk naděje. Nenapadlo by mě, že o holocaustu – o tématu tak těžkém a bolestném – je možné vyprávět ve verších. Jozef ale dokázal v několika slovech vyjádřit to, co by jinak zabralo celé stránky. K napsání poemy ho inspiroval dramatický útěk Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby z německého koncentračního tábora na území okupovaného Polska. Zejména pak ale postoj Ondreje Čaneckého z obce Skalité, který jim jako první pomohl po překročení hranice na Slovensku.
Procházím němými kouty koncentráku.
Za velkými skleněnými tabulemi,
v hromadě vlasů,
ožívají lidé.
Protézy zubů promluvily
a kufry všelijakých rozměrů
se vydaly na cestu.
Ještě si z hromady vybrat ten správný hřeben.
Bezrucí hledají pahýly rukou
a beznozí se prodírají k dřevěným botám
Všichni chtějí vykročit železnou bránou,
nad kterou bodá rozevřené nebe
přímo do srdce cynický nápis,
že práce osvobozuje.
Během procházky přes Karlův most mi Jozef vyprávěl o Villiamu Gerikovi – jednom z parašutistů, který je často vnímán jako kontroverzní postava a bývá označován za zrádce. Byl popraven spolu s Karlem Čurdou. Jozef o něm právě dokončil rozsáhlou osmsetistránkovou knihu, na které pracoval několik let. Čtenář v ní najde nejen informace z archivu, ale především pak autorovo osobní pátrání po místech, kudy mohl Gerik prchat před gestapem. Kdo ví – třeba právě přes Karlův most. A Jozef se mnou během naší procházky nenásilně propojil minulost s přítomností.
Jozef Leikert je člověk s hlubokým vhledem do světa a uměním slova. Setkání s ním po mě bylo velmi inspirativní. Jsem vděčná, že nás svedla dohromady právě ta půlnoční chvíle.
Jozef Leikert je slovenský básník a autor literatury faktu.Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě a posléze pracoval jako redaktor několika časopisů, mimo jiné i jako šéfredaktor Gama magazínu. Od roku 1997 působí na Historickém ústavu Slovenské akademie věd. Je předsedou Klubu spisovatelů literatury faktu a členem PEN-klubu.
Zdroj: Jozef Leikert: Útek nádeje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Leikert
Zdroj: Jozef Leikert
