Článek
Nevím, jak kdo, ale já rozhodně nesdílím názor, že financování veřejnoprávní televize a rozhlasu prostřednictvím koncesionářských poplatků je nějakou spravedlivou a samozřejmou povinností nás všech. Často slýcháme argument, že jde o službu pro celou společnost, a proto by na její financování měli přispívat všichni. Jenže ono to s tím „všichni“ není tak úplně jednoduché.
Zapomíná se totiž na to, že v této zemi žijí přibližně dva miliony lidí, kteří neplatí daň z příjmů. Samozřejmě, pokud nepočítáme spotřební daně, DPH a další nepřímé odvody, které platíme prakticky všichni. Jenže právě tady je potřeba rozlišovat. Nelze donekonečna argumentovat tím, že něco platíme všichni, a používat to jako univerzální omluvu pro další povinné platby.
A především: proč bych měl platit za službu, jejíž rozsah, kvalitu a obsah si nemohu svobodně zvolit?
Další otázkou je, co se vlastně skrývá pod pojmem „veřejnoprávní televize a rozhlas“. Kdo určuje, co je veřejná služba a co už je pouze vlastní představa novinářů a vedení těchto institucí o tom, co by veřejnost měla sledovat a poslouchat?
Obávám se, že hranice mezi skutečnou veřejnou službou a redakční představou o důležitosti jednotlivých témat je někdy velmi tenká.
Jako příklad uvedu zdánlivou maličkost. Sleduji ČT24 a na informační liště se opakovaně objevuje zpráva, že Roman Šmucler rezignoval na funkci prezidenta České stomatologické komory. Dne 14. listopadu 2026 jsem si tuto informaci přečetl snad po padesáté. Nakonec jsem televizor přepnul na jiný kanál.
Opravdu si někdo v redakci myslí, že jde o tak zásadní událost, aby se musela neustále opakovat? My starší si pana Šmuclera možná pamatujeme z pořadu Tabu, mladší generace často ani netuší, o koho jde. Nejde mi samozřejmě o pana Šmuclera samotného, ale o naprosto zbytečné opakování informace, která pro většinu diváků nemá prakticky žádný význam.
A právě v tom je podstata problému. Veřejnoprávní médium má sloužit veřejnosti, nikoliv si samo určovat, co je pro ni důležité, a následně požadovat, aby si za takovou službu všichni povinně zaplatili.
Nechci tím tvrdit, že veřejnoprávní média nemají své opodstatnění. Kvalitní zpravodajství, nezávislá žurnalistika, vzdělávání, kultura, regionální vysílání nebo pořady pro menšiny mají nepochybně svou hodnotu. Jenže existence těchto potřeb automaticky neznamená, že současný způsob financování je jediný možný, spravedlivý a nedotknutelný.
A už vůbec to neznamená, že bychom měli bez diskuse přijímat každé navýšení nákladů a každou změnu pravidel.
Často také slyšíme, že koncesionářský poplatek je vlastně zanedbatelná částka. Možná pro někoho, kdo má nadprůměrný příjem. Ale zkuste se na to podívat očima člověka, který má důchod 16 000 Kč měsíčně. Pro takového člověka představuje úspora 205 Kč rozhodně nezanedbatelnou částku. To už není otázka pohodlí, ale reálných peněz, které mohou chybět v rozpočtu na potraviny, léky nebo energie.
A tady se dostáváme k další věci. Neustále se operuje s jednotlivými částkami a jejich zdánlivou zanedbatelností. Jenže jakmile těchto „pár korun“ začneme sčítat, zjistíme, že už nejde o žádné drobné.
A když na to použijeme teorii jednoho snědeného kuřete, dostáváme se k částkám, které už tak zanedbatelné rozhodně nejsou. Zvlášť když si uvědomíme, kolik dalších povinných plateb, poplatků a zdražení musí běžná domácnost každý měsíc zvládnout.
Můj problém tedy není v tom, že bych chtěl zrušit kvalitní zpravodajství nebo kulturní pořady. Můj problém je v principu. Proč má občan povinně financovat instituci, jejíž služby nemusí využívat, jejíž obsah nemůže ovlivnit a jejíž hospodaření nemá možnost přímo kontrolovat?
Pokud jsou Česká televize a Český rozhlas skutečně tak důležité pro celou společnost, ať se o jejich financování vede otevřená a věcná diskuse. Ať se zveřejňují skutečné náklady, ať se diskutuje o efektivitě provozu, počtu zaměstnanců, platech managementu i o tom, co všechno má být skutečně veřejnou službou.
Veřejnoprávnost přece nemůže znamenat bianco šek, který musí občan každý rok povinně podepsat, aniž by měl právo se ptát, za co vlastně platí.
A úplně na závěr: Nejsem proti veřejnoprávním médiím. Jsem proti tomu, aby se jejich současný model financování vydával za jedinou možnou a nedotknutelnou variantu.
Veřejná služba má být především službou veřejnosti. Ne veřejnost automaticky sloužící k financování instituce.
Můj názor na závěrečné vyznění: Nejsilnější je argument, že kritika veřejnoprávních médií neznamená automaticky požadavek na jejich zrušení. Odděluje totiž dvě věci, které se v podobných debatách často účelově směšují: potřebnost nezávislých médií a oprávněnost konkrétního způsobu jejich financování.
To je podle mě mnohem hůře napadnutelná pozice než pouhé volání po zrušení poplatků.
