Nechci svoje děti brát k moři. Je to očistec pro mě i pro ně. Radši je nechám u babičky

Lucie stála v odletové hale letiště Václava Havla a na tváři se jí rozléval výraz absolutního blaha. V jedné ruce svírala pas, v druhé nový magazín a poprvé po pěti letech si vychutnávala ticho. Její děti, pětiletý Tomáš a tříletá Eliška, byly v tu chvíli v bezpečí jihočeského venkova u babičky Zdeny.

Lucie se přitom necítila jako krkavčí matka. Cítila se jako voják, který po pěti letech v zákopech konečně dostal opušťák. Právě se totiž rozhodla zbořit největší mýtus moderního rodičovství: představu, že dovolená u moře s děti je pro všechny ratolesti životním zážitkem a pro rodiče zaslouženým odpočinkem.

Vzpomínky na loňský pokus o „rodinnou pohodu“ v Řecku měla Lucie stále vypálené v paměti. Tehdy strávila 14 dní jako logistický manažer, kuchař a psycholog na plný úvazek, jen v 35 °C horku.

Celý ten „odpočinek“ začal už balením, kdy polovinu auta zabraly kufry s plenami, hračkami do písku a specifické přesnídávky. Tehdy totiž malý Tomáš odmítal jíst cokoliv jiného než 1 konkrétní značku těstovin. Samotná cesta letadlem se pak proměnila v tříhodinový boj o přežití. Eliška proplakala celé klesání kvůli tlaku v uších a Tomáš se pokoušel demontovat stoleček na sedadle před sebou, za což Lucie schytávala nenávistné pohledy od byznysmenů v okolí.

Když konečně dorazili k hotelu, děti zjistily, že moře je slané a štípe do očí. Výsledkem byl hysterický záchvat, který trval celé odpoledne. Místo relaxace s knihou Lucie jen neustále mazala děti „padesátkou“ a modlila se, aby nikdo nedostal úžeh. Tehdy jí to došlo: rodinná dovolená není dovolená, je to jen péče o děti v jiných, mnohem náročnějších kulisách.

Letos to Lucie udělala jinak. S manželem se dohodli a děti vyexpedovali na jih Čech. Babička Zdena byla nadšená a děti také. Lucii došlo, že pětiletému klukovi je úplně jedno, jestli se dívá na tyrkysovou hladinu nebo na kalný rybník za vsí. Pro něj byl vrcholem blaha traktor projíždějící kolem zahrady a možnost krmit sousedovy králíky starým chlebem. Doma v Česku měly děti svůj režim, své postele a babičku se svatou trpělivostí, kterou Lucie po letech v korporátu už dávno ztratila.

Lucie byla přesvědčená, že odpírat dětem moře v jejich útlém věku není týrání. Naopak, bylo to milosrdenství vůči nim i rodičům. Děti u babičky prožívaly skutečné dětství bez stresu z letištních hal, zatímco Lucie s manželem měli šanci si po letech znovu promluvit o něčem jiném než o barvě dětské stolice.

Věděla, že se domů vrátí opálená, vyspalá a s novou energií, díky které bude po zbytek roku mnohem lepší mámou. Dovolená bez dětí pro ni nebyla sobectvím, ale nutnou investicí do duševního zdraví celé rodiny.