Článek
Představte si tu situaci: Je neděle večer a máte neobvykle silnou křeč v břiše. V tu chvíli začínáte váhat, jestli jet na pohotovost. V hlavě vám ale naskočí titulky článků o tom, jak jsou lékaři přetížení a jak lidé zneužívají urgentní příjmy s rýmou a kašlem. Tím pádem se bojíte, že akorát dostanete vynadáno, protože by váš problém určitě počkal do rána k praktikovi.
Tento moment váhání je však nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Stigmatizace návštěv pohotovosti totiž vytváří tichý hazard s lidskými životy.
Kdo je tady vlastně odborník?
Z úst zdravotníků občas slyšíme stížnosti na „banality“. Z pohledu lékaře, který má za sebou dvanáctihodinovou šichtu a zachraňoval lidi po autonehodě, může být třídenní teplota skutečně banální. Jenže je tu jeden zásadní háček. Pacient není lékař.
Laik nemá vzdělání ani vybavení na to, aby dokázal s jistotou rozlišit mezi plynatostí a začínajícím zánětem slepého střeva. Nemůže vědět, zda je jeho bolest hlavy důsledkem dehydratace, nebo varovným signálem něčeho mnohem vážnějšího. Pokud by to věděl, nepotřeboval by medicínskou pomoc. Vyčítat laikovi, že neumí správně odhadnout závažnost svého stavu, je podobné, jako chtít po každém řidiči, aby si u krajnice sám diagnostikoval poruchu řídicí jednotky.
Past jménem „Dr. Google“ a AI
V atmosféře, kde se návštěva pohotovosti stává společenským prohřeškem, se lidé stále častěji obracejí k digitálním rádcům. Umělá inteligence nebo internetové diskuse sice mohou nabídnout okamžitou odpověď, ale chybí jim to nejpodstatnější. A to fyzické vyšetření a klinický kontext.
Lidé, kteří se bojí „obtěžovat“ na pohotovosti, často svůj stav podceňují. Odkládají návštěvu tak dlouho, až se z původně řešitelného problému stane stav ohrožující život. Paradoxně pak na pohotovost stejně dorazí, ale v mnohem horším stavu, jehož řešení je pro systém daleko dražší a pro pacienta rizikovější. Jenže v ten moment dostane pacient také vynadáno, protože měl přijít už dávno.
Systémová trhlina: Když není kam jinam jít
Je potřeba dodat, že přeplněné pohotovosti nejsou jen chybou „přecitlivělých“ pacientů. Jsou symptomem selhávajícího systému primární péče. Proč?
- Nedostatek praktiků: Mnoho lidí svého praktického lékaře vůbec nemá. Ne každý pacient může dojíždět desítky kilometrů daleko. Zvlášť, když má zdravotní problémy.
- Pracovní doba: Nemoci si nevybírají čas mezi osmou ranní a čtvrtou odpolední.
- Chybějící mezistupeň: V mnoha regionech neexistuje nic mezi „vydržet to do pondělí“ a „jet do krajské nemocnice“. Někteří se tak musí spoléhat jedině na pohotovost.
Kromě toho by si někteří měli uvědomit, že pacienti nechodí na pohotovost jen proto, že by je to bavilo a měli to jako zábavu. Lidé tam jdou, protože je něco trápí, jsou nemocní a potřebují pomoc nebo alespoň poradit od odborníka.
Stigmatizace jako bariéra
Pokud je s pacientem na pohotovosti jednáno jako s přítěží, zanechává to v něm hlubokou stopu. Příště, až bude mít skutečně akutní problém, bude váhat ještě déle. Tato výchova k mlčení je v přímém rozporu s prevencí.
Jistě, dvouměsíční bolest zad nebo žádost o recept na dlouhodobě užívané léky na pohotovost nepatří. To jsou případy, které skutečně zatěžují kapacity pro ty, kteří bojují o čas. Ale hranice mezi zbytečným a akutním je pro člověka v bolesti nesmírně rozmazaná.
Potřebujeme empatii, ne soudy
Řešením tedy není pacienta zastrašit, aby raději zůstal doma. Řešením je osvěta a především lidský přístup. Pokud lékař po vyšetření zjistí, že o nic vážného nejde, mělo by to být důvodem k oslavě a úlevě pro obě strany, nikoliv k výčitkám.
Pacient by měl odcházet s vědomím, že je v pořádku, když přišel k lékaři. Alespoň se zjistilo, že nejde o nic vážného. Jenže dokud bude pohotovost vnímána jako místo, kde musíme svou bolest obhájit před přísným soudem, budeme i nadále hazardovat s tím, že někdo, kdo pomoc skutečně potřebuje, zůstane sedět doma ze strachu, že bude za hlupáka.
Zdroje: mzd.gov, pohotovosti.vzp
