Článek
Josef Kučera vyrůstal na Volyni, v české vesnici uprostřed Ukrajiny, kam kdysi jeho předci odešli za lacinou půdou do carského Ruska. Zrovna dodělal školu, když v roce 1939 přišla válka a s ní Sovětský svaz. „Do toho, co bych nazval kapitalismem, přišel socialismus, a to v hrozně špatném stavu,“ vzpomínal později. Hospodářství, které jeho rodiče budovali celý život, šlo ráz na ráz od deseti k pěti. Mladí utíkali do měst za prací, aby nebyli odkázaní na rodiče. Josef dělal většinou na pile.
A pak, na jaře 1944, když Rudá armáda osvobodila Volyň, se naskytla věc, o které tamní Češi léta snili. Do československé armády, která se formovala v Sovětském svazu, začali brát dobrovolníky. Nabízela se šance vzít pušku a probojovat se do země, kterou většina z nich nikdy neviděla, ale pořád jí říkali domov. Touha byla obrovská. Přihlásilo se přes dvanáct tisíc volyňských Čechů, muži i ženy, celé rodiny naráz. Z pár tisíc vojáků se rázem stal mnohem početnější armádní sbor. „Ani sami Rusáci nečekali, že nás bude tolik,“ říkal Kučera.
Zpočátku to navíc vypadalo, že půjdou osvobozovat konkrétní kus domova. Kučerova jednotka se přesunula na jih a vojáci se připravovali, že vstoupí na Podkarpatskou Rus, která před válkou patřila k Československu a odkud pocházela řada jejich spolubojovníků. Jenže tenhle plán skončil u zeleného stolu. O Podkarpatskou Rus nešlo, a místo toho vojáky čekal přesun tři sta kilometrů na Duklu. „Já je neobviňuji, Rusy,“ říkal později Kučera smířlivě, „ale myslím si, že do té doby šli pořád po rovině.“ Tušil, že hory budou něco úplně jiného.
Armáda dětí a starců
Nadšení bylo dojemné a děsivé zároveň. Kučera vzpomínal na kluka, který narukoval ve čtrnácti letech, a na mladíka, který se vstup do armády doslova vyprosil, přestože měl jen jedno oko. Přišli i šestnáctiletí chlapci, kteří zalhali o věku, jen aby mohli jít osvobozovat vlast svých dědů. Nikdo je neposílal. Šli sami.
Je těžké to dnes pochopit, ale pro ty lidi bylo Československo skoro posvátné slovo. Byla to země, o které jim vyprávěli rodiče a prarodiče jako o ztraceném ráji, na který mají právo, i když ho nikdy neviděli. Za tenhle sen byli ochotní dát cokoli, i vlastní děti. A armáda ty děti brala, protože zoufale potřebovala každé tělo. Málokdo z těch nadšených dobrovolníků tušil, do čeho jde. Představovali si osvobozování jako slavný pochod, ne jako umírání v blátě, na které za pár týdnů narazí.
Jenže sen o osvobození narazil na holou realitu. Vojáci neměli skoro nic. Uniformy pro nováčky se sháněly ještě měsíc po náboru. Důstojnický sbor prakticky neexistoval, důstojníci teprve přijížděli z Anglie. Výcvik probíhal, jak Kučera suše poznamenal, „za pochodu“. Nový branec se učil zacházet se zbraní od někoho, kdo narukoval o pár měsíců dřív, a nezřídka to byli podkarpatští Rusíni, kteří na začátku války utekli před Maďary do Sovětského svazu, prošli tam gulagy a teprve pak skončili v československé jednotce. Muži, kteří sami přežili peklo, tak zaučovali kluky, co drželi pušku poprvé v životě. Do téhle armády dětí, sedláků a starců pak přišel rozkaz, který ji poslal do nejhoršího pekla, jaké českoslovenští vojáci za celou válku zažili.
Karpatsko-dukelská operace měla být rychlým výpadem na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Sovětský maršál Ivan Koněv naplánoval, že jeho vojska spolu s československým sborem prorazí Dukelským průsmykem a za pět dní budou v Prešově. Na papíře to znělo odvážně. Ve skutečnosti to byl nesmysl.
Příprava trvala pouhé čtyři dny, průzkum byl mizerný a dva pilíře, na kterých celý plán stál, se zhroutily ještě dřív, než začal. Dvě slovenské divize, které měly Němcům otevřít cestu z týlu, nacisté odzbrojili. Slíbená pomoc od povstalců a partyzánů nepřišla. Ministerstvo obrany dnes bez obalu přiznává, že nad radami generálů převážily politické okolnosti. Rudá armáda přitom postupovala mnohem snadněji v maďarských nížinách. Čelní úder do dobře opevněných hor, kde neměl útočník jedinou výhodu a kam se těžko nasazovaly tanky, nedával vojenský smysl. A přesto padl rozkaz.
Když se zvedla mlha
Ráno 9. září 1944 vykročily československé brigády proti německým liniím zahalené v mlze. Volyňští Češi, pro které to byl vůbec první boj v životě, doslova pochodovali vstříc dobře zamaskovaným kulometům a dělům. A pak se mlha zvedla.
To, co následovalo, se nedá popsat jinak než jako jatka. U vesnic Machnówka, Wrocanka a Bóbrka narazili vojáci na zuřivý odpor a německé protiútoky. Během jediného dne přišel sbor o stovky padlých, raněných a nezvěstných. Chlapci, kteří ještě před pár týdny stáli u pily nebo na poli, leželi mrtví v cizím blátě. Zvlášť v prvních dnech se jednotky dostaly rovnou do pásma německé přehradné dělostřelecké palby, kde nešlo dělat nic než se modlit a přebíhat. Generál Oldřich Kvapil to shrnul jednou větou: po Machnówce klesla bojová morálka téměř na nulu. Padaly hlavy, velitel sboru generál Jan Kratochvíl byl svévolně odvolán a nahrazen Ludvíkem Svobodou. Odvolat ho přitom mohla podle pravidel jen londýnská exilová vláda, ne sovětský maršál. Za to, že plán byl od začátku šílený, ale zaplatili řadoví vojáci.
Z rychlého výpadu na pět dní se staly bezmála dva měsíce vraždění o každou kótu a každý metr rozbahněného svahu. Jeden z veteránů shrnul Duklu pár slovy, u kterých mrazí: bláto, déšť, všude miny a mrtví kamarádi, vši, hlad, věčný strach o život a žádná možnost převléct se do suchého.
Přebíhat otevřený terén znamenalo vsadit život na náhodu. „To mezi nás padalo jako déšť,“ vzpomínal na minometnou palbu volyňský Čech Bedřich Opočenský, který dodnes nechápal, jak to on a jeho posádka přežili. Některé střely naštěstí nevybuchly. Voda stála v zákopech, boty prosakovaly, uniformy nešlo usušit a mrtví často zůstávali ležet tam, kde padli, protože si pro ně nikdo netroufl. V takovýchhle podmínkách, o kterých si dnes neumíme udělat ani přibližnou představu, se odehrála věc, o níž se za komunismu nesmělo mluvit.
Kulka zezadu
Panika je nejhorší nepřítel každé armády. Když se v rojnici jeden muž otočí a dá se na útěk, může strhnout ostatní a celý útok se zhroutí. A na Dukle panika propukla, není divu. Byli tam sotva vycvičení chlapci, pro které bylo tohle první i poslední setkání s válkou. Historik Zdeněk Vališ, který pročítal dobové rozkazy, si u nich musel dělat přestávky a ptá se: lze těm dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum?
Představu velitelů střílejících do vlastních prchajících vojáků máme spojenou s politruky a NKVD v Rudé armádě. Málokdo ji spojuje s naší armádou. Jenže na Dukle na to v krajních chvílích došlo i u Čechoslováků. Otevřeně o tom mluvil generál Karel Klapálek, legionář a hrdina od Tobruku. Přiznal, že když se za útoku vojáci obrátí špatným směrem, veliteli nezbývá než zasáhnout nejkrutěji, jak umí. „To je válka,“ dodal. Sám generál Ludvík Svoboda pak podle dobového rozkazu nařídil vykonat trest smrti zastřelením na vojínu Josefu Svítkovi, aby, jak stálo v rozkaze, morálně zapůsobil na mužstvo, v němž se objevilo neobvyklé množství případů zběhnutí. Poprava se měla konat přímo v ubytovacím prostoru jednotky.
Nejde o senzaci a nejde o obviňování. Z čistě vojenského hlediska velitelům možná opravdu nic jiného nezbývalo, jinak by se celý útok proměnil v katastrofu. A přesto je to lidská tragédie, u které nelze ukázat prstem na viníka. Vyděšené děti utíkaly, protože byly jen dětmi. Velitelé stříleli, protože museli držet frontu. Obojí je pravda a obojí je hrozné. Právě proto o tom má smysl mluvit.
Přes všechnu tu hrůzu se českoslovenští vojáci probojovali dál. 6. října 1944 překročili první z nich hřeben a vstoupili na československé území. Pro muže, kteří se narodili stovky kilometrů daleko na Volyni a domov znali jen z vyprávění dědů, to musel být okamžik, na který léta čekali. Za komunismu se 6. říjen stal armádním svátkem.
I ten okamžik měl ale svou temnou daň. Právě 6. října, na samém prahu vlasti, zahynul po výbuchu miny generál Jaroslav Vedral-Sázavský, legionář a odbojář, který se přes celou Evropu probíjel domů. Padl doslova ve chvíli, kdy stál nohama na zemi, za kterou celou válku bojoval. Cíl byl na dohled a vzal si ho s sebou.
Účet za těch pár desítek kilometrů byl strašlivý. Sbor ztratil 935 padlých, 4 518 raněných a 756 nezvěstných. Bylo to nejkrvavější vystoupení československých vojáků na východní frontě za celou válku. Slovenskému povstání to nakonec stejně nepomohlo, to bylo mezitím potlačeno.
Po roce 1948 z toho všeho režim ukoval mýtus o krví zpečetěném a nerozborném bratrství se Sovětským svazem. Na pomníku v průsmyku dodnes stojí patetická slova o osvoboditelích. O rozbahněných svazích, o vších, o šestnáctiletých klucích, kteří zpanikařili a byli za to popraveni, se mlčelo. Skutečné hrdinství těch vojáků se schovalo pod tak silný ideologický nános, že o Duklu časem přestal být zájem.
Zdroje:
