Článek
S Markem jsme spolu skoro třicet let a nikdy jsem ho nepovažovala za nevěrníka. Máme dvě dospělé dcery, společný dům a za ty roky jsme spolu překonali dost problémů.
Jedna věc mi ale vrtala hlavou. Každého 17. května Marek zmizel.
Každý rok si kupoval květiny
Dřív jsem to neřešila. Marek si prostě vzal den dovolené a tvrdil, že potřebuje něco zařídit.
Pak jsem před několika lety našla v autě účtenku z květinářství.
„Komu jsi kupoval kytku za osm stovek?“ zeptala jsem se.
„Ale nikomu. To bylo pro kolegu,“ odbyl mě.
Nedávalo mi to smysl, ale nechala jsem to být.
Jenže další rok se stalo totéž. Sedmnáctého května se ráno oholil, vzal si lepší košili a odešel. Večer se vrátil zamlklý a nechtěl o ničem mluvit.
Letos jsem už byla rozhodnutá.
Zjistím, kam chodí.
Myslela jsem, že konečně uvidím jeho milenku
Marek odjel krátce po osmé. Na zadním sedadle auta měl kytici bílých růží.
Vyjela jsem za ním.
Bylo mi trapně. V duchu jsem si říkala, že jsem paranoidní ženská, která po sedmadvaceti letech špehuje vlastního manžela.
Pak zastavil před hřbitovem.
To jsem opravdu nečekala.
Šla jsem za ním a po chvíli ho uviděla stát vedle ženy přibližně našeho věku. Objali se.
„Tak přece,“ proběhlo mi hlavou.
Žena plakala a Marek ji držel za ruku. Stála jsem dost daleko, takže jsem neslyšela, o čem mluví.
Když odešli, došla jsem k hrobu.
Na černém kameni byla fotografie malé holčičky.
Tereza Nováková, 1996–1997.
Úplně se mi rozklepaly ruce.
Tereza byla jeho dcera
Když Marek přišel domů, čekala jsem na něj.
„Kdo je Tereza?“ zeptala jsem se.
Zbledl.
„Ty jsi mě sledovala?“
„Kdo je Tereza?“
Sedl si ke stolu.
„Moje dcera.“
Přede mnou žil čtyři roky s Klárou. Měli spolu holčičku, která se narodila s vážnou srdeční vadou. Přes veškerou léčbu zemřela krátce po prvních narozeninách.
Vztah s Klárou potom nevydržel.
Mě Marek poznal asi osm měsíců po jejich rozchodu.
„A za celou dobu tě nenapadlo mi říct, že jsi měl dítě?“ nechápala jsem.
„Chtěl jsem začít znovu.“
„Sedmadvacet let, Marku.“
Mlčel.
Každý rok v den Tereziných narozenin se s Klárou setkali u hrobu. Prý mezi nimi od rozchodu nikdy nic nebylo.
Věřím mu.
Jenže právě to možná není to nejhorší.
Ona o mně věděla všechno
O několik dní později mi Marek přiznal ještě jednu věc.
S Klárou se nevídal jen u hrobu. Občas si během roku napsali nebo zavolali.
„O čem?“ zeptala jsem se.
„Normálně. Jak se máme, děti, práce…“
„Naše děti?“
Přikývl.
Klára věděla, kde pracuji. Věděla, kdy se narodily naše dcery. Věděla o nemoci mojí mámy i o tom, že jsme před lety málem přišli o dům.
Žena, o jejíž existenci jsem neměla tušení, tedy znala podstatnou část mého života.
Já nevěděla ani její jméno.
„Chápeš, co mi na tom vadí?“ zeptala jsem se.
„Bál jsem se, že bys to nepochopila.“
„A tak jsi raději skoro třicet let lhal.“
Marek tvrdí, že mi nelhal, pouze o minulosti nemluvil. Já v tom velký rozdíl nevidím.
Nechci kvůli tomu zahodit celé manželství. Chápu také, že ztráta dítěte je něco, co si neumím představit.
Jenže mě pořád pronásleduje jedna myšlenka.
Klára celé ty roky věděla, kdo jsem já.
Já jsem až do letošního 17. května vůbec netušila, kdo je ona.
