Článek
Před odjezdem se jí sestra zeptala, jestli ještě něco potřebuje.
Tereza zavrtěla hlavou.
Dostala vysvětlení, telefonní číslo i čas na otázky. Jen se nedokázala zeptat, jak má projít kolem dveří, za kterými někdo právě chystal dítě na cestu domů.
Jejich holčička se narodila mrtvá.
Na pokoji to dokázala vyslovit. Teď měla v ruce tašku, ve které ležela nepoužitá čepička, a musela dojít k výtahu.
Z vedlejšího pokoje vyšla žena s květinami. Za ní muž nesl autosedačku a někomu do telefonu říkal, že už vyrážejí.
Tereza ustoupila k automatu.
Prohlížela si nápoje. Káva, čokoláda, čaj. V kapse měla drobné, ale nevytáhla je.
Telefon zavibroval.
„Mám přijít nahoru?“ napsal David.
Chtěla odpovědět, že ne. Ráno mu řekla, že tu krátkou cestu k autu zvládne. Že nemusí pro všechno chodit s ní.
Prsty jí zůstaly nad displejem.
„Potřebujete pomoct s tím automatem?“
Vedle ní stála uklízečka. Jednou rukou držela vozík, druhou si upravovala rukavici.
„Ne. Já si nic nedám.“
Žena přikývla a posunula vozík ke stěně. Začala otírat madlo.
Tereza sledovala její ruku. Vlhký hadřík přejel tam a zpátky. Z pokoje se ozval dětský pláč.
„Já odtud neumím odejít,“ řekla.
Uklízečka přestala utírat.
„Čekáte na někoho?“
„Manžel je dole.“
Tereza se podívala na tašku.
„My jsme sem přijeli pro dítě.“
Poslední slovo jí vyšlo tak tiše, že se bála, jestli ho žena slyšela.
Slyšela.
Položila hadřík na vozík. Chvíli mlčela.
„Můžu jít k výtahu s vámi?“
Tereza přikývla.
Žena požádala kolegyni, která právě vyšla z úklidové místnosti, aby jí na chvíli pohlídala vozík. Sundala si rukavice a hodila je do koše.
„Já jsem Milada.“
„Tereza.“
Vyšly pomalu.
U dveří vedlejšího pokoje Tereza znovu zastavila. Mladý otec uvnitř zápasil s rukávem malého overalu. Žena na posteli mu něco vysvětlovala a smála se.
Milada zůstala vedle ní.
Tereza sevřela držadla tašky tak silně, až ji zabolely prsty.
„Měla se jmenovat Ela.“
Milada se k ní otočila.
„Ela,“ zopakovala.
Tereza čekala další větu. Že je mladá. Že to jednou vyjde. Že musí být silná.
Milada se jen zeptala, jestli jí může vzít tašku.
Tereza ji podala.
Došly k výtahu. Když se otevřel, byl prázdný.
Milada stiskla přízemí.
V zrcadle naproti nim Tereza zahlédla svůj kabát. Před týdnem jej nedokázala zapnout. Teď na něm visel rozvázaný pásek.
Sklopila oči.
Milada držela tašku oběma rukama a dívala se na čísla nad dveřmi.
David čekal u recepce. Když je uviděl, vykročil proti nim. Převzal tašku a poděkoval.
Milada se chystala vrátit k výtahu.
Tereza ji chytila za rukáv.
„Počkáte, než si vezmu šálu?“
„Počkám.“
Šála zůstala na dně tašky. Tereza ji hledala dlouho, přestože přesně věděla kde. David držel tašku otevřenou a nechal ji.
Pak si šálu omotala kolem krku.
Milada se rozloučila. Tereza sledovala, jak se za ní zavírají dveře výtahu.
David natáhl ruku k východu, ale Tereza se nepohnula.
„Ještě chvilku,“ řekla.
Přikývl a postavil se vedle ní.
Tereza mu podala ruku. Tašku položili mezi sebe a ještě chvíli zůstali stát.
