Článek
Na první fotografii, kterou jsem si kdy nechala vytisknout opravdu velkou, má moje máma zavřené oči. Směje se tak, že jí není vidět skoro nic jiného než zuby, a táta jí podává přes stůl půlku meruňky. Ten snímek dodnes visí nad tiskárnou v mém brněnském ateliéru, trochu vybledlý na straně u okna.
V pátek ráno jsem pod ním rovnala vzorníky papírů a doufala, že si nevěsta vybere i album. Nájem měl odejít v pondělí a doplatek za její říjnovou svatbu mi na něj stačil, pokud bych ovšem do té doby nekoupila nic dalšího. Ani tu žárovku do předsíně, která už třetí den poblikávala. Uvařila jsem kávu, setřela ze stolu kolečko po hrnku a otevřela galerii.
Veronika přišla se sestrou Hankou, obě ještě v kabátech, protože venku pršelo a v domě se topilo tak nějak ze slušnosti. Hanka mi podržela dveře, zatímco jsem přenášela druhou židli. „Já vám tu nechám nevěstu a běžím do práce,“ řekla. Sundala si z ramene plátěnou tašku, aby vylovila telefon, a já jí mezitím ukazovala, kudy se dostane na zastávku. Když odešla, zůstaly po ní na podlaze mokré půlměsíce podrážek.
Veronika si přisunula židli až k monitoru. U fotky s otcem se usmála a palcem přejela hranu svého nového prstenu. Tohle jsem na předávání měla ráda: lidé se přestanou dívat, jak vypadají, a na chvíli jsou zase tam. V chladném průjezdu před obřadem, u stolu s příliš sladkým vínem, vedle někoho, koho celý den hledali očima.
Pak jsme došly ke skupinovým snímkům. „Tady Hanku trochu zúžíme,“ řekla Veronika. Klikla jsem na další fotografii, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. „A tady taky. Vlastně všude. Ona ty šaty vybrala nešťastně.“ Na obrazovce stály sestry pod kaštanem, Hanka nakloněná k Veronice, aby jí vytáhla z vlasů drobný lístek.
„Myslíte srovnat látku?“ zeptala jsem se.
„Ne, celkově. Pas, ruce. Vy to umíte, viděla jsem vaše portréty.“
Uměla jsem ledacos. Taky jsem uměla v duchu okamžitě odečíst nájem od zůstatku na účtu. Místo toho, abych se zeptala, jestli o tom Hanka ví, jsem otevřela ceník. „Takový zásah není v základních úpravách. Musela bych spočítat snímky a práci navíc.“
Veronika kývla s úlevou, jako bychom konečně našly správný rozměr alba. „Jasně. Hlavně přirozeně. A když to dobře dopadne, mohla byste nám v prosinci nafotit lidi do firemního webu. Máme vás v užším výběru.“
Přitáhla jsem si blok a napsala do něj počet fotografií i požadované zásahy: pas, paže. Bylo mi nepříjemně, ale pečlivě jsem tu nepříjemnost převáděla na hodiny. Dvě hodiny tady, další tam. Docela šikovný způsob, jak se nemuset slyšet.
Z chodby se ozvalo zaklepání a Hanka strčila hlavu do dveří. „Taška. Já bych bez hlavy taky odešla.“ Ležela pod židlí, kam ji předtím položila. Sehnula se pro ni právě ve chvíli, kdy jsem přepnula na snímek z parketu. Ženichova babička na něm seděla na židli, ruce zvednuté nad hlavou, a Hanka před ní tančila s nakřivo nasazeným papírovým kloboukem. Měla otevřenou pusu a jednu botu už držela v ruce.
„Ježiš, tuhle máte!“ Narovnala se a přišla blíž. Voněla deštěm a mentolovou žvýkačkou. „Babička tvrdila, že nikdo její písničku nezná. Tak jsem jí ji nechala pustit. Tohle mi pošlete, prosím vás. Klidně takhle.“ Naklonila se k sestře. „Koukej na ni. Tady ještě neví, že jí ten klobouk za chvíli nasadím.“
Veronika se krátce zasmála. Já měla dlaň položenou na bloku s poznámkou o Hančiných pažích. Přikryla jsem ji prsty, což byla tak hloupá a zbytečná věc, až mě z ní píchlo v obličeji. „Pošlu,“ řekla jsem.
Hanka poděkovala, zvedla tašku na důkaz, že tentokrát má všechno, a odběhla. Chvíli bylo slyšet její kroky na schodech.
„Tak tu taneční necháme,“ řekla Veronika.
Zavřela jsem ceník. „Já jí nebudu měnit postavu ani na ostatních.“
Podívala se na mě a potom na blok. „Vždyť jste to teď počítala.“
„Počítala. Měla jsem vám rovnou říct, že to dělat nechci.“ Káva mezi námi už měla na povrchu tenkou matnou skvrnu.
Veronika si přehodila kabelku do klína. „Já ji přece nechci zesměšnit. Právě naopak.“
Věřila jsem jí, že si to tak vysvětluje. O to hůř se mi odpovídalo. „Na těch fotkách je vaše sestra. Světlo a barvy upravím, jak jsme domluvené. Její tělo ne.“
Chvíli jsme seděly bez hnutí. Pak Veronika řekla, že firemní focení radši svěří někomu flexibilnějšímu. Zabolelo mě to přesně tam, kde měla. Nezmohla jsem se na žádnou pohotovou odpověď, jen jsem přikývla a znovu otevřela galerii. Zbytek výběru jsme dokončily zdvořile, už bez povídání.
Doplatek přišel v neděli po odevzdání snímků. Nezachránil mi celý další měsíc, jen ten pondělní nájem, kvůli kterému jsem se tolik kroutila.
V pondělí večer mi napsala Hanka. Poslala fotku babiččina stolku: mezi brýlemi a ovladačem stál malý rámeček s jejich tancem. „Musela jsem jí to hned vytisknout,“ stálo pod ním. Zvětšila jsem si obrázek. Babička měla v odrazu skla pruh od lampy přes čelo a rámeček byl trochu nakřivo. Hanka se smála přesně tak, jak jsem ji zachytila. Odepsala jsem, že jsem ráda, a ještě chvíli si tu fotografii nechala otevřenou vedle dokončené zakázky.





