Článek
„Ještě ne.“
Mladý muž kliku pustil.
„Potřebujete něco z chodby?“
Alena zavrtěla hlavou.
Na chodbě měla jen botník. Ten zůstal nedotčený. Stejně jako kabát, ve kterém se před šesti dny vrátila z nákupu a našla poškozené dveře.
Nejdřív si myslela, že je špatně zavřela.
Pak uviděla otevřenou zásuvku v předsíni.
Z ložnice zmizela malá šperkovnice a obálka s penězi. Prázdné krabičky ležely na posteli, spodní prádlo na podlaze.
Od té doby několikrát vyprala i věci, které zůstaly ve skříni.
Dcera u ní první dvě noci přespala. Další večer si Alena sedla do kuchyně a dveře nechala pootevřené. Slyšela sousedku odemykat, jejího muže kašlat a výtah, který zastavil o patro výš.
Věděla, že by měla zamknout.
Jen při představě zavřených dveří znovu viděla tu zásuvku.
Teď měla nový zámek. Zámečník Roman ho vyzkoušel při otevřených dveřích a vysvětlil jí, jak se používá.
Alena se znovu zeptala na klíče.
„Jsou všechny vaše,“ řekl.
Vzala je do dlaně.
„Tak já vám to podepíšu.“
Roman jí podal formulář. Podepsala se a zaplatila. Potom čekala, až si odnese nářadí.
Sklonil se pro kufřík.
„Dveře bychom ale měli vyzkoušet i zavřené.“
Alena se podívala do bytu.
Na kuchyňském stole měla čistý ubrus. Ten starý včera s dcerou vyměnily, přestože se mu nic nestalo.
„Já je potom zavřu,“ řekla.
Roman položil kufřík zpátky.
„Teď je zavřeme a hned otevřeme. Jen abychom věděli, že všechno dobře sedí.“
Ustoupila.
Dveře zaklaply. Roman otočil klíčem, odemkl a znovu je otevřel.
„Zkuste to taky.“
Alena zůstala stát.
„Mně se nechce být na té druhé straně.“
Řekla to s očima sklopenýma ke klíčům.
„Promiňte. Zdržuju vás.“
Roman se podíval na hodinky.
„Mám ještě čtvrt hodiny. Můžu počkat tady.“
Ukázal na místo vedle botníku.
Alena vešla dovnitř. Dveře přitáhla, ale těsně před zaklapnutím je zastavila.
Roman čekal.
„Jste tam?“
„Jsem.“
Zavřela.
Klíč držela tak pevně, že ho napoprvé nedokázala zasunout. Povolila prsty, otočila jím a hned zase odemkla.
Roman stál vedle botníku. Kufřík měl u nohou.
„Je to v pořádku,“ řekl.
Alena si položila dlaň na kliku.
„Ještě jednou?“
Přikývl.
Podruhé dveře zavřela rychleji. Zamkla a podívala se přes rameno do předsíně.
Zásuvka byla zavřená.
Došla k ní a sáhla na úchytku. Potom se vrátila ke dveřím.
Když otevřela, Roman si právě zasouval telefon do kapsy.
„Už musíte jet.“
„Za chvíli.“
Alena přikývla.
„Tak ještě počkejte, než dojdu do kuchyně.“
Tentokrát po zamknutí prošla až ke stolu. Srovnala roh ubrusu, který se při přesouvání židle ohnul. Pak se vrátila a otevřela.
Roman zvedl kufřík.
„Kdyby zámek drhnul, číslo máte na dokladu.“
Poděkovala mu.
Večer zavolala dcera.
„Mám přijet?“
Alena se podívala na dveře. Byly zavřené, klíče ležely na botníku.
„Dneska ne.“
Pak se zarazila.
„Ale zavoláš mi, až půjdeš spát?“
Dcera řekla, že zavolá.
Alena nechala v předsíni rozsvíceno. V kuchyni postavila vodu na čaj a posadila se tak, aby viděla na dveře.
Vstala ještě jednou.
Zkontrolovala kliku.
Potom se vrátila k hrnku.
