Článek
Na prodeji se s Pavlem shodli už na jaře.
Zahradu zvládali čím dál hůř. Do ložnice vedlo šestnáct schodů a v zimě vytápěli i pokoje, do kterých chodili jen otevřít okno.
Nový byt měl výtah a balkon. Věra si do něj koupila dvě židle a těšila se, že si ráno sedne ven, aniž by nejdřív viděla záhon, který potřebuje vyplít.
Teď ale stála před zárubní a nedokázala malíři říct, aby pokračoval.
Nejnižší čárka byla skoro setřená.
Martin, čtyři roky.
Pavel tehdy přidržel synovi nad hlavou knížku. Martin se pokaždé zvedal na špičky a Věra ho musela upozornit, že takhle to neplatí.
Vedle čárky zůstala malá skvrna od pastelky.
O kousek výš začínala Lenka. Její jméno bylo napsané většími písmeny, protože si stěžovala, že Martin zabírá moc místa.
Malíř si prohlížel vrchní značku.
„Tahle je novější.“
„Před třemi lety. Synovi bylo devětatřicet.“
Přijel na oběd a tvrdil, že ještě určitě vyrostl. Pavel ho postavil ke dveřím, stejně jako kdysi. Vnoučata se smála, když mu babička připomněla paty na podlaze.
Nevyrostl.
Čárku tam přesto nechali.
„Chcete si to vyfotit?“ zeptal se malíř.
Věra vytáhla telefon.
Vyfotila celou zárubeň. Na displeji nebylo u dvou čárek jméno vůbec přečíst.
„Mám to,“ řekla.
Telefon ale neschovala.
Malíř odložil brusný papír.
„Kdybyste měla něco průsvitného, můžeme je překreslit.“
Věra se podívala do kuchyně. Všechny zásuvky už měly být prázdné.
V té pod troubou našla načatou roli pečicího papíru.
Rozvinuli ji podél zárubně. Malíř přidržel horní konec a Věra papír opatrně připevnila páskou. Dole si označila místo, kde začínala podlaha.
První jméno obtáhla rychle.
U Lenky zpomalila. Překreslila i přetažený oblouček, kterým Pavel kdysi opravoval písmeno.
„Nemusíte u toho stát,“ řekla malíři.
„Já zatím zakryju schody.“
Zůstala v kuchyni sama.
Když skončila, stáhla pásku a papír položila na stůl. Potom zavolala malíře zpátky do kuchyně.
Pavel přijel před polednem.
Prohlédl si papír a ukázal na poslední značku.
„Tady jsem mu centimetr přidal.“
„Já to věděla.“
„Tak proč jsi nic neřekla?“
Věra začala papír stáčet.
„Bylo mu devětatřicet. Už jsem ho vychovala.“
Pavel se zasmál a podržel jí druhý konec, aby se nezmačkal.
V novém bytě nechali roli několik týdnů ve skříni.
Pak přijela Lenka s šestiletou Aničkou. Zatímco dospělí vybalovali nákup, vnučka objevila papír mezi deskovými hrami.
„Co je to?“
Věra jej rozvinula na podlaze.
Ukázala jí maminčiny čárky. Anička přiložila dlaň k jednomu jménu a chtěla vědět, jestli byla maminka tehdy menší než ona.
Pavel přinesl knížku.
Papír připevnili vedle kuchyňských dveří. Věra srovnala spodní značku s podlahou.
Anička se postavila zády ke stěně.
„Paty dolů,“ připomněla jí Lenka.
Věra si vzala tužku.
Pod novou čárku napsala jméno a datum. Potom se obrátila k Pavlovi.
„Necháme to tu?“
Přikývl.
Šli prostřít k obědu. Anička se ještě jednou vrátila ke dveřím a postavila se pod svou čárku.
