Článek
Karel noty nepřevzal.
„Přijď aspoň na kafe. Po zkoušce jdeme k Vlastě.“
Josef stál v předsíni v pantoflích. Bylo úterý, půl šesté. Takhle brzy býval doma jen o prázdninách.
Ve sboru zpíval třicet dva let.
Měl svoje místo vedle Karla, desky s ohnutým rohem a tužku, kterou pravidelně půjčoval ostatním. Před každým koncertem tvrdil, že tentokrát to určitě nebude dobré.
Potom zpíval nejhlasitěji.
Po nemoci se jeho hlas změnil. Mluvit dokázal, ale při zpěvu se mu tón lámal. Zkoušel to doma, potichu a bez klavíru.
Jednou si pustil nahrávku jejich koncertu.
Vypnul ji ještě před koncem první sloky.
Na první zprávu od sbormistryně odpověděl, že zatím nepřijde. Na druhou napsal, že děkuje. Třetí si přečetl a telefon odložil.
Karel na něj na chodbě čekal.
„Já tam budu jen sedět,“ řekl Josef.
„Já většinou taky sedím.“
„Víš, jak to myslím.“
Karel přikývl.
„Vím. Tak přijď až k Vlastě. V osm.“
Josef si nechal noty.
Na další úterý měl připravený svetr, ale po večeři jej zase složil. K Vlastě mohl dojít za deset minut.
V půl sedmé si přesto obul boty.
Kulturní dům byl od hospody jen přes ulici.
Zastavil se před ním. Z patra slyšel klavír, potom několik hlasů, které se rozběhly každý trochu jinam.
Poznal začátek nové skladby.
Vyšel po schodech.
Dveře do zkušebny byly pootevřené. Sbormistryně Eva právě něco hledala v notách. Karel se předkláněl, aby si od souseda půjčil tužku.
Vedle něj stála prázdná židle.
Josef zaklepal.
Eva zvedla hlavu.
„Ahoj. Pojď dál.“
Karel odsunul kabát z opěradla.
„Myslel jsem, že dorazíš až k Vlastě.“
„Šel jsem kolem.“
Karel se podíval na desky pod jeho paží, ale nic neřekl.
Josef se posadil.
Eva ukázala, od kterého místa začnou znovu. Josef otevřel noty a našel správný řádek.
Pak se vedle něj ozval Karlův hlas.
Josef se nadechl s ním.
Ústa ale nechal zavřená.
Díval se do not tak soustředěně, až přestal vnímat písmena. Slyšel místo, kde se dřív přidával. Tentokrát jím ostatní prošli bez něj.
Srovnal si desky na kolenou.
Když Eva skladbu zastavila, rozhlédl se po hodinách.
Ještě čtyřicet minut.
„Dáme pauzu,“ řekla. „Za chvíli pokračujeme.“
Karel si odložil noty.
„Vyměnil jsem ten kotel.“
Josef se na něj podíval.
„A?“
„Měl jsi pravdu. Ten menší stačil.“
„Já ti to říkal už předloni.“
„Tak teď si to užij.“
Josef se usmál.
U Vlasty si sedli ke stejnému stolu jako dřív. Někdo se ho zeptal, jak se mu daří. Odpověděl, že hlas pořád zlobí. Chvíli o tom mluvili.
Potom Eva začala řešit, jestli mají na koncert zařadit i druhou novou skladbu.
Josef řekl, že se mu nelíbí.
Karel protočil oči.
„Ještě jsme ji nezazpívali.“
„Slyšel jsem klavír.“
Domů šel pěšky. Noty si odnesl s sebou.
V předsíni vytáhl z kapsy tužku. Na zkoušce ji ani jednou nepotřeboval.
Josef ji zasunul k novým notám.
Pak otevřel telefon a našel poslední zprávu od Evy.
„V úterý přijdu,“ napsal.
Po chvíli doplnil:
„Zatím jen poslouchat.“
Eva odpověděla, že zkouška začíná jako obvykle v půl sedmé.
