Článek
„Tenhle dům chci prodat.“
Petra přestala krájet bábovku.
„Cože?“
Marie seděla proti ní u kuchyňského stolu, na kterém pořád ležel stejný ubrus jako v době, kdy Petra chodila na základní školu.
„Dům. Už jsem mluvila s makléřem.“
„Mami, proč?“
„Protože je na mě velký.“
„Žiješ tady třicet osm let.“
„Právě.“
Petra položila nůž.
Pak si všimla modré složky vedle matčina hrnku.
„A co je tohle?“
Marie si ji přitáhla k sobě.
„Věci, které musíme probrat.“
Nejdřív ztrácela jen drobnosti
Marie si poprvé všimla, že něco není v pořádku, asi před dvěma lety.
Nemohla najít klíče.
To nebylo nic zvláštního.
Jenže klíče byly v lednici.
Smála se tomu.
„Tak už blbnu,“ řekla tehdy dceři.
Petra mávla rukou.
„Já včera hledala telefon a celou dobu jsem ho držela.“
Jenže pak začalo drobností přibývat.
Marie zapomněla na domluvenou návštěvu zubaře. V obchodě si nevzpomněla na PIN ke kartě, který používala roky. Jednou vyprávěla Petře stejnou historku během půlhodiny třikrát.
Dcera si toho všimla také.
„Mami, měla by sis zajít k doktorovi.“
Marie se urazila.
Nakonec ale šla.
Diagnózu slyšela sama
Následovalo několik vyšetření.
Praktický lékař.
Neurologie.
Testy paměti.
Marie zpočátku doufala, že je jen unavená nebo jí něco chybí.
Nebyla.
Lékař jí vysvětlil, že změny odpovídají počínajícímu onemocnění, které bude pravděpodobně postupovat.
Marie se okamžitě zeptala:
„Jak rychle?“
Přesnou odpověď nedostala.
Právě to jí připadalo nejhorší.
Ne že něco zapomene dnes.
Ale že nikdo nedokáže říct, co bude umět za dva roky.
Nebo za pět.
„Ale vždyť jsi úplně normální“
Když to řekla Petře, dcera nejdřív nevěřila.
„Ale vždyť jsi úplně normální.“
Marie se zasmála.
„To mám dát kabelku do trouby, abys mi věřila?“
„Tak jsem to nemyslela.“
Petra se okamžitě rozplakala.
Marie ji objala.
Nakonec uklidňovala ona ji.
První týdny rodina o diagnóze skoro nemluvila.
Marie dál nakupovala, vařila a chodila s kamarádkami na kávu. Každou středu vyzvedávala desetiletého Matěje ze školy.
Když se na ni člověk podíval, nic zvláštního by nepoznal.
Jen Marie už věděla.
Začala dělat seznamy
Nejdřív si pořídila obyčejný sešit.
Na první stránku napsala hesla a důležité kontakty.
Pak seznam léků.
Telefon na praktického lékaře.
Číslo na sousedku.
Informace o účtech.
Co platí každý měsíc a odkud.
Postupně začala řešit i věci, které Petře připadaly předčasné.
Navštívila několik menších bytů.
Zjišťovala, jak fungují pečovatelské služby.
Četla o zařízeních pro lidi s poruchami paměti.
Dokonce si začala zapisovat, co by si přála, kdyby jednou nedokázala rozhodovat sama.
Petře o ničem neřekla.
Nejvíc ji vyděsil vlastní soused
Rozhodující okamžik nepřišel u lékaře.
Přišel před supermarketem.
Marie tam potkala pana Vránu, který bydlel o čtyři domy dál.
Znal ji téměř třicet let.
Pozdravil ji.
Marie se usmála.
A neměla nejmenší tušení, kdo před ní stojí.
Muž se s ní několik minut bavil.
Marie odpovídala.
Přikyvovala.
Smála se.
Teprve když zmínil svou ženu, všechno se jí spojilo.
Domů dojela bez problémů.
Pak seděla skoro hodinu v autě před garáží.
Poprvé ji napadlo:
Jednou možná nepoznám ani Petru.
Proto chtěla dům prodat
Velký dům na okraji Pardubic kdysi milovala.
S manželem ho koupili, když bylo Petře pět.
Na zahradě stála houpačka.
V obýváku slavili Vánoce.
Na schodech pořád byly drobné škrábance po dětském odrážedle, se kterým po nich kdysi sjížděl Matěj.
Manžel zemřel před sedmi lety.
Od té doby tu Marie bydlela sama.
Dvě patra.
Zahrada.
Kotel.
Schody.
Místnosti, do kterých někdy celý týden nevstoupila.
Marie chtěla dům prodat ještě teď.
Dokud o tom rozhoduje ona.
Za peníze si chtěla koupit menší byt blíž k Petře a část nechat stranou na péči, kterou možná jednou bude potřebovat.
Petra to viděla jinak.
„Já se o tebe postarám“
„Takže ty už plánuješ nějaký ústav?“ zeptala se.
„Neplánuju ústav.“
„Tak co teda plánuješ?“
Marie otevřela modrou složku.
„Plánuju, abyste jednou věděli, co chci.“
Petra ji zavřela.
„Já se o tebe postarám.“
„To teď říkáš.“
„Protože jsi moje máma.“
Marie chvíli mlčela.
„A ty máš práci.“
„No a?“
„Dvě děti.“
„Mami.“
„Hypotéku.“
„To snad není tvoje starost.“
„Právě že je.“
Petra vstala od stolu.
„Takže sis prostě sama rozhodla, že tě jednou někam odložíme.“
„To jsem neřekla.“
„Ale přesně tak to zní.“
Poprvé se pohádaly kvůli budoucnosti
Petra nedokázala pochopit, proč to máma řeší právě teď.
Vždyť normálně funguje.
O víkendu spolu byly na výletě.
Před týdnem hlídala děti.
Včera jí Marie poslala recept na koláč.
„Ty se chováš, jako bys zítra nevěděla, kdo jsem.“
„Já nevím, kdy to přijde.“
„Třeba nikdy.“
Marie se na dceru podívala.
„Péťo.“
Stačilo, jak její jméno vyslovila.
Petra ztichla.
Obě věděly, že tahle možnost existuje.
Jen jedna z nich o ní chtěla mluvit.
Dcera měla úplně jiný strach
Několik dní si nezavolaly.
Pak Petra přijela sama.
Bez dětí.
„Já nechci ten dům,“ řekla hned ve dveřích.
Marie nechápala.
„Jaký dům?“
„Já myslela, že si myslíš, že mi jde o dědictví.“
„To mě nenapadlo.“
Petra si sundala bundu.
„Tak proč mě do toho nechceš pustit?“
Marie jí uvařila kávu.
Teprve tehdy pochopila, co dceru skutečně bolí.
Petra se nebála, že přijde o dům.
Bála se, že přijde o mámu.
A Marie jí teď klidným hlasem vysvětlovala, jak to má jednou udělat co nejjednodušeji.
Jako by plánovala dovolenou.
„Chci to rozhodnout ještě já“
„Víš, čeho se bojím?“ řekla Marie.
Petra zavrtěla hlavou.
„Že jednou budu říkat, že nikam nechci. Že na tebe budu křičet. Že ti budu tvrdit, že všechno zvládnu.“
Petře se zalily oči slzami.
„Tak tě nikam nedám.“
„Ale co když už nebudu vědět, co je pro mě dobré?“
„Já budu.“
„Právě.“
Marie jí vzala ruku.
„Proto ti to chci říct teď.“
Petra začala brečet.
„To zní, jako by ses se mnou loučila.“
Marie chvíli nic neříkala.
„Neloučím.“
Pak se pousmála.
„Jen chci některé věci rozhodnout ještě v době, kdy si pamatuju, proč jsem je rozhodla.“
Dům nakonec prodala
Petra s tím dlouho nebyla smířená.
Ale přestala mámu přesvědčovat, aby nic neměnila.
Marie našla menší byt s výtahem asi deset minut autem od dcery.
Přestěhovala si tam fotografie, starý jídelní stůl a křeslo, ve kterém její manžel každý večer usínal u televize.
Dům se prodal na jaře.
Když předávala klíče novým majitelům, rozplakala se.
Petra také.
Pak spolu sedly do auta.
„Nelituješ toho?“ zeptala se dcera.
Marie se ještě jednou podívala na dům.
„Dneska ne.“
Petra nastartovala.
Marie dodala:
„A jestli toho budu jednou litovat, připomeň mi, že jsem to dneska chtěla.“
Některé věci už zapomíná
Od diagnózy uplynul další rok.
Marie stále žije sama.
Už ale neřídí.
Jednou totiž cestou od kamarádky špatně odbočila a několik minut nevěděla, kde je.
Auto prodala sama.
Petra ji k tomu nemusela nutit.
Matěje už nevyzvedává ze školy, zato za ní často chodí domů.
Někdy spolu hrají karty.
Marie občas zapomene, kdo vyhrál předchozí hru.
Matěj jí to připomene.
Zatím vždycky pozná jeho.
I Petru.
Modrá složka zůstává v šuplíku
Marie má pořád dobré dny.
A pak dny, kdy hledá slovo, které ještě včera znala.
S Petrou už o budoucnosti dokážou mluvit.
Ne často.
Ale dokážou.
Modrá složka leží v horním šuplíku komody.
Petra ví, co v ní je.
Marie ví, že její dcera ji jednou možná bude muset otevřít bez ní.
Obě by byly nejraději, kdyby ten den nikdy nepřišel.
Marie ale udělala všechno, co mohla, aby její budoucí já nemuselo rozhodovat o věcech, kterým už možná nebude rozumět.
A hlavně aby její dcera jednou nemusela hádat, co by si máma přála.
Jednou se jí Petra zeptala, jestli se nejvíc bojí toho, že zapomene její jméno.
Marie chvíli přemýšlela.
„Ne.“
„Tak čeho?“
„Že vy zapomenete, jaká jsem byla předtím.“
Petra ji chytila za ruku.
„Toho se bát nemusíš.“
Marie se usmála.
Tu větu si druhý den nepamatovala.
Petra ano.
