Článek
Bylo osm hodin a sedmnáct minut.
Alena několik vteřin nechápala, co je špatně.
Pak jí to došlo.
Spala celou noc.
Nevstávala ve dvě.
Ani ve čtyři.
Nikdo na ni nezavolal z vedlejšího pokoje.
Nikdo nepotřeboval napít, otočit na bok nebo zkontrolovat, jestli si může vzít další lék.
Její manžel Petr byl deset dní mrtvý.
A Alena se poprvé po několika letech probudila odpočatá.
Seděla na kraji postele a najednou se rozplakala.
Ne proto, že jí Petr chyběl.
V tu chvíli plakala hlavně proto, že jí bylo dobře.
Začalo to obyčejným zakopnutím
Petrovi bylo jednašedesát, když začal mít zdravotní problémy.
Nejdřív zakopával. Pak se mu třásla ruka a čím dál hůř zvládal obyčejné věci.
Alena si z něj zpočátku dělala legraci.
„Stárneš, dědku.“
„Ty se podívej do občanky,“ odpovídal.
Byli spolu přes třicet let.
Vychovali dvě děti, splatili byt a začínali mluvit o tom, co budou dělat v důchodu.
Petr chtěl koupit menší karavan.
Alena chtěla konečně vidět Řím.
Místo katalogů cestovních kanceláří ale postupně začali doma hromadit lékařské zprávy.
Petr dostal diagnózu vážného neurologického onemocnění.
Zpočátku ještě chodil.
Pak s holí.
Potom s chodítkem.
A nakonec už téměř vůbec.
„Samozřejmě že se o něj postarám“
Když se zdravotní stav zhoršil, děti navrhovaly, že budou muset začít řešit pomoc.
Alena to odmítala.
„Je to můj manžel.“
Nikdo jí přece nemusel vysvětlovat, co má dělat.
Petr se celý život staral o ni. Když měla operaci, seděl vedle její postele. Když zemřela její maminka, zařídil pohřeb. Když jejich syn přišel v pětadvaceti o práci, byl to právě Petr, kdo ho několik měsíců finančně držel nad vodou.
Teď potřeboval pomoc on.
„Samozřejmě že se o něj postarám,“ řekla.
A také se starala.
Postupně přestala být manželkou
Nejdřív šlo jen o drobnosti.
Pomoci s knoflíky.
Nakrájet maso.
Doprovodit ho do koupelny.
Časem už Petr potřeboval pomoc téměř se vším.
Alena mu ráno pomáhala vstát, umyla ho, oblékla, připravila léky a snídani.
Naučila se věci, o kterých nikdy nepředpokládala, že je bude dělat.
Zvedat dospělého člověka z postele.
Měnit absorpční pomůcky.
Hlídát pitný režim.
Poznat podle dechu, že něco není v pořádku.
U postele měla připravený telefon a brýle.
Spala lehce.
Stačilo, aby Petr zakašlal, a byla vzhůru.
Přátelé přestali volat
První rok ještě občas někam šli.
Později začalo být všechno složitější.
Restaurace musela mít bezbariérový vstup.
Návštěva u známých znamenala vyřešit dopravu, toaletu a několik dalších věcí.
Nakonec bylo nejjednodušší zůstat doma.
Kamarádky Alenu zpočátku zvaly dál.
„Přijď alespoň na kafe.“
„Nemůžu.“
„Tak příští týden.“
„Uvidím.“
Postupně přestaly volat tak často.
Alena se na ně za to někdy zlobila.
Zároveň věděla, že kdyby jí zavolaly, stejně by nikam nešla.
Jednou křičela kvůli sklenici vody
Petr nemoc snášel špatně.
Býval samostatný a nesnášel pocit, že je odkázaný na druhé.
Někdy byl protivný.
Jindy se omlouval.
Jednou v noci zavolal na Alenu, že má žízeň.
Bylo něco po třetí.
Alena vstala a donesla mu vodu.
„Studenou,“ řekl.
„Je studená.“
„Není.“
Alena se vrátila do kuchyně.
Vyměnila vodu.
Petr se napil.
„Tahle je zase moc studená.“
Alena se na něj podívala.
Pak vzala sklenici a prudce ji položila na stolek.
„Tak si ji dojdi natočit sám!“
Jakmile to řekla, ztuhla.
Petr neodpověděl.
Nemohl si dojít ani na toaletu.
Natož pro vodu.
Alena odešla do kuchyně a několik minut tam brečela.
Ráno se mu omluvila.
Petr jen kývl.
O podobných chvílích nikdy nikomu nevyprávěla.
Dcera jí nabídla pomoc
Jejich dcera Lucie bydlela asi dvacet minut autem.
Jezdila za rodiči několikrát týdně, vozila nákupy a zařizovala kontroly.
Jednou mamince navrhla, že by si mohla vzít Petra na víkend k sobě.
„Abys měla dva dny pro sebe.“
Alena okamžitě zavrtěla hlavou.
„A co byste s ním dělali?“
„To samé co ty.“
„Nevíš, jak ho večer přesunout.“
„Tak mi to ukaž.“
„On nebude chtít.“
Petr seděl ve vedlejším pokoji.
„Já bych chtěl,“ ozvalo se.
Alena se urazila.
Dodnes nedokázala přesně vysvětlit proč.
Možná proto, že poslední roky dokazovala sama sobě i všem ostatním, že péči zvládá.
Přiznat, že potřebuje volno, jí připadalo skoro jako selhání.
Občas si představovala, že je sama
Za tu myšlenku se nenáviděla.
Přicházela hlavně večer.
Co kdyby mohla prostě zavřít dveře a někam odjet?
Co kdyby nemusela plánovat každý den podle Petrova zdravotního stavu?
Co kdyby měla celý víkend jen pro sebe?
Pak se podívala na manžela a zastyděla se.
On si přece nemoc nevybral.
Jednou slyšela známou říct o jiné ženě, že „dala nemocného manžela do zařízení“.
Způsob, jakým to vyslovila, Aleně zůstal v hlavě.
Jako by ho odložila.
Alena si tehdy slíbila, že Petra nikdy neodloží.
Poslední rok už byl velmi těžký
Petr se postupně zhoršoval.
Pomáhala domácí péče a rodina využívala další služby, ale největší část dne byla s ním stále Alena.
V noci se často budil.
Někdy nevěděl, kolik je hodin.
Jindy měl bolesti.
Alena začala mít problémy se zády a tlakem.
„Musíte taky odpočívat,“ opakovala jí praktická lékařka.
Alena se tomu skoro smála.
Kdy?
Tentokrát už se z nemocnice nevrátil
Na jaře dostal Petr zápal plic.
Sanitka ho odvezla do nemocnice.
Nebyl tam poprvé, takže Alena automaticky nachystala tašku s hygienou, pyžamem a nabíječkou na telefon.
Čekala, že se za několik dní vrátí.
Nevrátil.
Jeho stav se zhoršil a po několika dnech zemřel.
Alena seděla u jeho postele.
Držela ho za ruku.
Když lékař později přišel a řekl, že je mu to líto, měla pocit, že mu nerozumí.
Šest let se bála přesně této chvíle.
A teď přišla.
Po pohřbu byl byt plný lidí
Následující dny nebyla skoro nikdy sama.
Děti.
Vnoučata.
Příbuzní.
Telefonáty.
Květiny.
Pohřeb.
Všichni se jí ptali, jak to zvládá.
„Musím,“ odpovídala.
Po pohřbu dcera ještě dlouho uklízela v kuchyni.
„Mami, nechceš, abych tu dneska spala?“
„Ne.“
„Určitě?“
„Běž domů k dětem.“
Lucie ji objala.
Když za ní zaklaply dveře, v bytě bylo najednou úplné ticho.
Alena se podívala na hodiny.
Devět večer.
Normálně by v tu dobu chystala Petrovi léky.
Tentokrát nemusela.
První pocit nebyl smutek
Alena si šla lehnout.
Čekala, že neusne.
Probudila se až ráno.
Bylo osm hodin a sedmnáct minut.
Chvíli ležela a poslouchala ticho.
Pak ji napadlo:
Nemusím vstávat.
Nemusím dneska nic.
A na několik vteřin ucítila něco, co si nedovolila šest let.
Úlevu.
Vzápětí přišla vina.
„Jsem strašná,“ řekla nahlas do prázdného pokoje.
Dceru její věta zaskočila
O několik dní později seděla s Lucií u kávy.
Dcera mluvila o tátovi.
O tom, jak jí chybí.
Alena dlouho mlčela.
Pak řekla:
„Mně se první noc po pohřbu tak dobře spalo.“
Lucie na ni překvapeně pohlédla.
Alena pokračovala.
„A ráno jsem byla ráda, že nemusím vstávat.“
Dcera nic neříkala.
„Hrozný, viď?“
„Co?“
„Že se mi ulevilo.“
Lucie položila hrnek.
„Mami, tys šest let skoro nespala.“
„Ale táta umřel.“
„Já vím.“
„Tak by se mi přece nemělo ulevit.“
Lucie chvíli mlčela.
„Možná se ti neulevilo, že táta umřel.“
Alena se na ni podívala.
„Možná se ti ulevilo, že už se netrápí. A že ty už nemusíš mít pořád strach.“
Alena zase začala plakat.
Tentokrát před dcerou.
Nechyběla jí péče. Chyběl jí Petr
Po několika týdnech začala Alena pomalu uklízet manželovy věci.
Nejtěžší nebyly léky.
Ani pomůcky.
Ty předala skoro bez emocí.
Pak ale našla Petrovu starou košili, kterou nosil ještě před nemocí.
Přiložila si ji k obličeji a rozplakala se tak, že si musela sednout na zem.
Najednou jí došlo, po kom vlastně truchlí.
Ne po muži, kterému poslední roky podávala léky.
Chyběl jí Petr, který ji kdysi učil řídit.
Petr, který neuměl tančit.
Petr, který chtěl koupit karavan.
Nemoc během posledních let zabrala v jejich životě tolik místa, že skoro zakryla člověka, kterého milovala.
Některá rána jsou pořád těžká
Od Petrovy smrti uplynulo několik měsíců.
Alena už zase občas chodí s kamarádkami na kávu.
Jednou odjela s dcerou na víkend.
Poprvé po letech si koupila lístek do divadla a nemusela řešit, kdo bude doma.
Některé dny si tu svobodu užívá.
Jindy jí kvůli tomu bývá smutno.
Na nočním stolku ještě pořád nechává telefon na místě, kde ho mívala připravený pro případ, že ji Petr zavolá.
Už dávno nemusí.
Jen ho zatím nedokázala dát jinam.
Alena dlouho věřila, že láska k nemocnému člověku znamená chtít ho mít vedle sebe za každou cenu.
Dnes už ví, že dvě věci mohou být pravda současně.
Petr jí může nesnesitelně chybět.
A zároveň se jí může ulevit, že šest let plných strachu a vyčerpání skončilo.
Jedno z toho druhé nemaže.
