Článek
V kuchyni u sestry seděla Jana nad seznamem. Tři talíře, dva hrnce, povlečení, ručníky. Věci přibývaly od sousedů i od lidí, které skoro neznala. Jedna žena přivezla krabici skleniček a omlouvala se, že nejsou všechny stejné.
Jana jí poděkovala. Po jejím odchodu se rozplakala nad tím, že ještě minulý týden měla vlastních skleniček plnou skříň.
Eliška seděla v obýváku na rozkládacím gauči. Na sobě měla tričko od sestřenice. Bylo jí velké a pořád si vytahovala rukávy nad lokty.
Při požáru stihli vyběhnout ven všichni. Oheň poškodil střechu a patro, zbytek domu byl promáčený. Do dětského pokoje se nedalo vrátit. Eliška si odnesla jen telefon, který měla večer u postele.
První dva dny se ptala na školní batoh a krabici pod postelí. Potom se ptát přestala.
Jana nevěděla, jestli jí má sama připomínat, co tam měla. V noci poslouchala, jestli dcera na gauči spí. Když jí ráno nabízela snídani, Eliška odpověděla, že si vezme něco později.
Manžel Pavel odjížděl každý den. Jednou za řemeslníkem, podruhé do práce, potřetí zpátky k domu. Telefon mu zvonil i u jídla. Když ho položil, Jana už někdy zapomněla, na co se ho chtěla zeptat.
Ve čtvrtek Eliška zaslechla, že tam pojede znovu.
„Můžu s tebou?“
Pavel zavrtěl hlavou. Potřebuje mluvit s člověkem, který prohlédne poškozenou střechu. Neměl by se jí kdo věnovat.
„Já půjdu jen dozadu.“
Jana ji přerušila. Dnes nikam nemusí, venku je horko a může zůstat u tety. Eliška přikývla, ale odpoledne se zeptala znovu.
Nakonec s ní v sobotu jela Jana. Obešly dům cestou přes zahradní branku. Zezadu nebylo na propadlou část střechy tolik vidět. U plotu stála lavička, kterou Pavel na jaře natřel. Jana si na ni sedla.
Eliška šla rovnou ke dvěma velkým nádobám vedle kůlny.
Pěstovali v nich rajčata.
Pavel je v dubnu přivezl jako malé sazenice. Eliška chtěla, aby rostly pod jejím oknem, jenže tam nebylo dost slunce. Nakonec s otcem vybrali místo vzadu na zahradě. Na jednu nádobu nalepila kus pásky se svým jménem, na druhou napsala táta.
Soused je po požáru několikrát zalil. Poslední dny však Jana ani Pavel nedokázali říct, jestli tam ještě chodí.
Eliška zvedla konev. Byla prázdná. Jana došla k venkovnímu kohoutku, napustila ji a donesla zpátky.
Dcera se sklonila k rostlinám. Na jedné větvi visely čtyři malé zelené plody. Opatrně ji přizvedla a položila na oporu.
„Myslela jsem, že už budou suchý,“ řekla.
Jana stála s konví v ruce.
„Proto jsi sem chtěla?“
Eliška přikývla. Pak jí ukázala natrženou pásku. Nápis táta už skoro nešel přečíst. Chtěla ho obnovit, ale neměla s sebou fixu.
O návratu do pokoje se nezeptala.
Jana jí nabídla, že rostliny může zatím přestěhovat teta na svou zahradu. Eliška chvíli mlčela a pak řekla, že by je chtěla mít u sebe.
Náhradní byt si šli prohlédnout v pondělí. Byl ve starším obecním domě, dva pokoje a malá kuchyň. Jana kontrolovala skříně a Pavel se ptal na pračku. Eliška otevřela dveře na balkon.
Byl úzký, ale odpoledne na něj svítilo slunce.
Když jim správce vysvětloval, kde jsou klíče od sklepa, Eliška ho přerušila.
„A smíme sem přivézt hlínu?“
Podíval se na Pavla.
„Máme dvě rajčata,“ vysvětlila Jana. „Ve velkých nádobách.“
Správce s nimi vyšel na balkon. Ukázal, kam mohou postavit podmisky, aby při zalévání netekla voda k sousedům pod nimi. Pavel přikývl. Eliška si místo ještě jednou přeměřila pohledem.
„Obě?“ zeptala se.
Ve středu vezli oblečení, krabici nádobí a peřiny. Rajčata se mezi ně nevešla. Pavel řekl, že pro ně zajede, až bude hotovo.
Večer ještě pořád skládali věci do skříní. Eliška zůstala stát u balkonu. Jana už se nadechovala, že musí chvíli počkat. Potom požádala manžela, aby pro nádoby dojel hned ráno.
„Já to nechtěl zapomenout,“ řekl Pavel.
„Já vím.“
Jana mu podala dvě staré deky, aby měl čím podložit náklad.
Přivezl je po deváté. Než nádoby vytáhl z auta, všiml si jmen na pásce. Eliška čekala u vchodu. Přidržovala větve, aby se při přenášení nezachytily o dveře.
Na balkoně museli všechno otočit jinak, než si představovali. Opory byly moc vysoké a překážely u okna. Pavel je zkrátil, Eliška hledala v krabici nůžky a provázek.
„Tohle neutahuj,“ upozornila ho, když přivazoval stonek. „Minule jsi ho skoro zlomil.“
Pavel povolil uzel.
Jana je slyšela z kuchyně. Přestala vybalovat talíře a opřela se o linku. Několik dní se doma mluvilo hlavně o tom, co chybí, kdo zavolal a kolik bude stát oprava. Teď se z balkonu ozývala dcera, která tátovi vytýkala špatný uzel.
Telefon na lince znovu zazvonil. Jana ho zvedla. Řemeslník jim mohl přijet něco vysvětlit, ale až další týden. Zapsala si termín na stejný seznam, na kterém měla chybějící nádobí.
Po zalití zůstala na dlažbě trocha rozsypané hlíny. Eliška si došla pro smetáček. Pavel mezitím postavil nádobu s jejím jménem blíž ke dveřím.
Jana našla mezi přivezenými věcmi černý fix. Podala ho dceři spolu s rolí pásky. Eliška ustřihla dva kousky a napsala nová jména. Na otcovu nádobu doplnila malé slunce.
Pavel chtěl odnést konev do koupelny, aby na balkoně zůstalo víc místa.
„Tu mi tady nech,“ řekla Eliška. „Ráno zalívám já.“
