Článek
Karel odešel do důchodu na jaře. První týdny byly podle Libuše velmi úspěšné. Přestala kapat baterie v koupelně, dveře do sklepa se daly zavřít bez kopnutí a na chodbě konečně svítilo všechno, co svítit mělo. Potom začal manžel opravovat věci, které dosud nikomu nevadily.
Rozebral topinkovač, protože opékal jednu stranu víc než druhou. Libuše ho používala dvanáct let a řešila to otočením chleba. Karel nad tím strávil sobotu. V neděli měli k snídani rohlíky, protože topinkovač ještě čekal na součástku.
Když jí oznámil, že by mohl sundat dvířka všech kuchyňských skříněk a pořádně je srovnat, objednala penzion.
„Potřebujeme na chvíli pryč,“ řekla.
„Já nemám problém být doma.“
„Já začínám mít.“
Karel před odjezdem stál u otevřeného kufru a držel malou sadu šroubováků. Libuše ji bez řečí vrátila do zásuvky. Na její místo vložila knihu, kterou mu koupila k Vánocům.
„Tu jsem ještě nečetl,“ připomněl.
„Právě.“
První den se ubytovali. Karel prohlédl pokoj, zkusil zavřít okno a ukázal na uvolněnou kliku. Libuše položila na postel svou tašku.
„To okno jde zavřít?“
Šlo.
„Tak ho prosím zavři.“
Druhý den vyrazili do města. Libuše vybrala prodejnu keramiky i restauraci. Karel počkal před obchodem, objednal si stejnou polévku jako ona a při návratu řekl, že den byl pěkný.
Večer si otevřel knihu. Po několika stránkách ji odložil a zeptal se, co budou dělat ráno.
Libuše měla připravený výlet kolem rybníků. Vstala si pro mapu. Karel mezitím upozornil na zvláštní zvuk větráku v jídelně pod jejich pokojem.
„Slyšíš to?“
Libuše řekla, že slyší hlavně hosty, kteří si povídají na terase.
Ráno se trochu zdržela v koupelně. Když přišla dolů na snídani, manželův talíř stál na stole. Karel seděl vedle u okna. Před sebou měl větrák, několik šroubků v misce od kompotu a výraz člověka, kterému právě velmi dobře začal den.
Majitel penzionu stál nad ním.
„Pan manžel říkal, že se na to podívá. Už jsem chtěl koupit nový.“
Libuše si položila hrnek na stůl.
„V kolik chceš odjet?“ zeptala se Karla.
Podíval se na hodinky a odpověděl, že to bude nejvýš na půl hodiny.
Za hodinu přišel majitel s další miskou. Potřeboval svou kompotovou zpátky, začínal připravovat obědy.
Libuše už měla obuté boty. Karel ji požádal, jestli by mohla přidržet kryt, aby měl volné obě ruce.
„Nemohla.“
Zvedl hlavu.
„Vždyť už to skoro mám.“
„Já nechci přidržovat kryt. Chci být s tebou na dovolené.“
Majitel odešel do kuchyně. Karel začal šroubky skládat do řady. Libuše měla chuť odejít sama, aby si toho všiml. Jenže on by nejspíš dokončil větrák a teprve potom ji začal hledat.
Posadila se naproti němu.
„Tobě je tu se mnou dlouhá chvíle?“
Karel zavrtěl hlavou.
„Tak proč pořád potřebuješ něco dělat?“
Chvíli bylo slyšet jen nádobí za dveřmi kuchyně.
„Protože to umím,“ řekl.
Libuše čekala.
Začal jí vyprávět o posledních dnech ve fabrice. Chodili za ním lidé celý den. Něco se zastavilo, něco drhlo, někdo nevěděl, jestli může stroj znovu pustit. Karel přišel, podíval se a rozhodl, co dál. Doma teď ráno vstal a nikoho nezajímalo, jestli už je připravený.
„Když tam nepřijdu, nic se nestane,“ dodal.
Libuše mu chtěla připomenout všechny věci, které ještě potřebovali udělat v domě. Na okamžik ji napadla i zahrada. Potom se podívala na rozebraný větrák a nechala si seznam pro sebe.
„Mně chybíš, když u všeho čekám, až to dokončíš,“ řekla.
Karel se podíval na její boty.
„Já už to opravdu skoro mám.“
Tentokrát se oba trochu usmáli. Libuše mu řekla, že si dojde pro druhou kávu, a zeptala se, jestli by pak mohli vyrazit. Karel se rozhlédl po součástkách. Nakonec požádal majitele, aby mu tu práci nechal do večera.
K rybníkům přijeli před polednem. Libuše vytáhla mapu a začala ukazovat cestu, kterou večer vybrala. Pak se zarazila.
„Kam bys chtěl jít ty?“
Karel ukázal k lesu. Tvrdil, že na druhé straně býval malý kemp. Jako kluk tam jezdil se strýcem. Libuše o tom nikdy neslyšela, přestože spolu žili skoro čtyřicet let.
Našli jen zbytky cesty a místo, kde podle Karla stával výčep. Vyprávěl jí, jak tam poprvé spal ve stanu a celou noc se bál, že je někdo přejede autem.
Libuše se zasmála.
„Stanovali jste na silnici?“
„Ne. Ale já nevěděl, kudy tam lidi jezdí.“
U stánku si koupili oběd. Karel jí ukázal přes vodu místo, kde se tehdy koupali. Libuše odložila mapu a zeptala se, jestli byl ten jeho strýc opravdu tak přísný, jak o něm vyprávěla tchyně.
Vrátili se pozdě odpoledne. Karel dokončil větrák, zatímco se Libuše sprchovala. Když přišla dolů, už tiše běžel a majitel jim nesl dvě sklenice domácí limonády.
Libuše se podívala na manžela. Zase vypadal spokojeně. Přitáhla si židli vedle něj.
Druhý den ráno hledala mapu. Karel ji měl založenou v knize.
„Našel jsem ještě jednu cestu. Je kratší,“ řekl. „Mohli bychom jít pěšky rovnou odsud.“
Libuše si ji prohlédla. Potom mapu složila a vrátila mu ji.
Ve dveřích pokoje se Karel ještě zastavil. Zkusil uvolněnou kliku a podíval se na ni. Libuše čekala.
„Řeknu mu o ní, až se vrátíme,“ rozhodl.
Vyšli na chodbu. Karel sáhl do kapsy a zarazil se.
„Nemám klíč.“
Libuše se zasmála a vytáhla ho z kabelky.
„Aspoň dneska nemusíš opravovat zámek.“
