Článek
Starosta Marek měl mapku připíchnutou vedle dveří. U nové zastávky byl chodník, osvětlení a místo, kde mohly děti bezpečně počkat na ranní spoj. Starý plechový přístřešek stál na konci návsi. Při dešti do něj zatékalo a jednu boční stěnu držely dva rezavé šrouby.
Božena přišla potřetí ve středu dopoledne.
„A ta lavička?“ zeptala se, sotva si sundala kabát.
Marek jí ukázal na mapě nové místo. Lavička tam bude také. Dokonce s opěradlem, které té staré chybělo.
„Já myslím tuhle,“ řekla Božena.
Vysvětlil jí znovu, že přístřešek už nemá smysl opravovat. Božena poslouchala, ruce položené na kabelce. Potom poděkovala a odešla. Na mapku se ani nepodívala.
Mezi dveřmi ještě zaváhala. Marek už však zvedal zvonící telefon.
Večer ji potkal u samoobsluhy. Nesla malou tašku a šla tak pomalu, že k ní došel, i když měl namířeno opačným směrem.
„Kdybyste potřebovala nakoupit, můžu vám to někdy přivézt,“ nabídl.
Božena řekla, že děkuje, ale zatím si ráda dojde sama. Zastavila se a přehodila tašku do druhé ruky.
„Vy si myslíte, že se chodím hádat,“ řekla po chvíli.
Marek chtěl odpovědět, že si to nemyslí. Jenže právě to si ráno řekl, když ji viděl přicházet přes dvůr úřadu.
„Nechápu, proč vám tak záleží na tom místě,“ přiznal.
Božena se podívala ke staré zastávce. Bylo to od nich ještě několik desítek kroků.
„Dojdete se mnou?“
Posadili se na lavičku. Božena položila tašku vedle sebe a několikrát se pomalu nadechla. Marek viděl, že má na čele drobné kapky potu, přestože byl chladný večer.
Věděl, že byla v nemocnici. Její dcera tehdy žádala sousedku, aby zalévala květiny. Když se Božena vrátila, občas ji potkával u branky. Pokaždé ho pozdravila a zeptala se, kdy konečně opraví cestu ke hřbitovu. Měl za to, že už je zase v pořádku.
„První týdny jsem došla jen k plotu,“ začala. „Pak k Novotným. Tam jsem se otočila. Domů to bylo trochu do kopce a já se bála, že to nezvládnu.“
Dcera jí nakoupila, sousedka přinesla oběd. Nikdo ji nenutil vycházet. Právě to ale Boženu děsilo. Ráno odemkla, večer zamkla a mezitím několikrát obešla kuchyňský stůl. Někdy si v předsíni obula boty a zase je sundala.
K zastávce se poprvé vydala s dcerou. Šly dlouho. Když si sedla, měla chuť ji požádat, aby došla pro auto. Nakonec se však vrátily pěšky.
O týden později to zkusila sama.
„Věděla jsem, že si tady sednu. To mi stačilo,“ řekla.
Od té doby chodila každé dopoledne. Nejdřív pouze na lavičku, později až do obchodu. Cestou zpátky se znovu zastavila. Pár minut odpočívala, než se pustila do mírného stoupání ke svému domu.
Občas s někým prohodila několik slov. S pošťačkou, s dětmi, které měly kratší vyučování, s paní Novotnou cestou od lékaře. Doma pak měla dceři co povědět.
Marek si znovu vybavil její ranní otázku. Mluvil o přístřešku, bezpečnosti a jízdním řádu. Ona se celou dobu ptala na lavičku.
„Ta nová je pro mě moc daleko,“ dodala Božena. „Možná jednou nebude. Teď ještě je.“
Když vstala, Marek sáhl po její tašce. Božena zavrtěla hlavou. Požádala ho jen, aby s ní chvíli šel.
Další den zašel za panem Dvořákem, který se staral o údržbu. Chtěl ponechat lavičku na místě, ale Dvořák mu připomněl, že tam po odstranění přístřešku nezůstane nic pevného, k čemu by ji přichytili.
Obešli náves. Pod kaštanem, několik kroků od původního místa, našli rovný kousek obecního pozemku. Dvořák si ho přeměřil a řekl, že lavičku usadí tam. Napřed ale musí vyměnit prasklé prkno.
Boženě Marek zavolal. Nejdřív začal vysvětlovat, že zastávka se přesto přesune.
„To já přece vím,“ řekla. „A lavička tedy zůstane?“
Zůstane.
V den, kdy přijelo první auto s nářadím, stála Božena u branky. Dívala se, jak pracovníci odvážejí plechové stěny. Marek jí zamával, ale ona se nerozešla. Počkala, až bylo hotovo.
Dva dny potom do obchodu nešla. Poprosila sousedku, aby jí přinesla chleba. Na lavičce mezitím schnul nátěr.
Za několik dní ji potkal pod kaštanem. Lavička měla nově natřené nohy a vyměněné jedno prkno. Božena seděla na kraji, tašku s pečivem u nohou.
Marek se zastavil.
„Už jste dnes byla v obchodě?“
„Byla. A paní Novotná taky. Jen se mnou nemohla dlouho čekat, protože jí jede autobus.“
Podívali se oba směrem k nové zastávce. Bylo odtud vidět, jak lidé postupně přicházejí pod osvětlený přístřešek.
Marek si přisedl. Po chvíli se Božena zeptala na cestu ke hřbitovu. Odpověděl jí, že se letos stihne opravit jen nejhorší úsek. Tentokrát ho nechala domluvit.
Když se zvedal, Božena ještě zůstala sedět.
„Ještě si odpočinu,“ řekla. „Domů už dojdu.“
