Článek
V šatně otevřela úzkou skříňku vedle potrubí. Patřila k těm, které nikdo nechtěl, protože se uvnitř srážela vlhkost. Dana si na dno kdysi položila kus starého lina. Teď ho vytáhla spolu s pracovními botami, hrnkem a svetrem, který tam nechávala pro chladná rána.
Na vnitřní straně dvířek měla telefonní číslo vedoucí své úklidové firmy. Papírek odlepila a zmuchlala.
Ta jí už našla jinou práci. Od pondělí měla uklízet kanceláře v sousedním městě. O půl hodiny delší cesta a večerní směny. Dana poděkovala. V jedenašedesáti byla ráda, že nemusí hledat sama.
Z chodby se ozývaly hlasy. Někdo se smál a jiný volal, že v kuchyňce nejsou velké talíře. Dana věděla, kde jsou. V horní skříňce nad lednicí, za krabicí s vánočními ozdobami.
Přestala na chvíli skládat svetr. Pak ho vložila do tašky.
O obědě věděla od úterý. U automatu na kávu zaslechla, jak se zaměstnanci domlouvají, kdo přinese pečivo. Čekala, že někdo osloví i ji. Nakonec si řekla, že na podobné loučení stejně není. Někteří lidé přijdou o práci úplně. Ona si nemá na co stěžovat.
Přesto si ráno oblékla modrou halenku. Do šatny mohla přijít v čemkoli, ale nad otevřenou skříní doma nějakou dobu přemýšlela.
Když vyšla na chodbu, potkala Petra ze skladu. Nesl dvě přepravky limonád.
„Vy už jdete?“
Ukázala mu tašku. Ještě musí vrátit klíče a podepsat předání.
„Pojďte potom k nám. Máme jídla dost.“
Dana se usmála a řekla, že nechce překážet. Petr položil přepravky na zem.
„Někdo vám říkal, že nemáte chodit?“
„Neříkal.“
To bylo právě ono. Nikdo jí neřekl vůbec nic.
Pozvánku posílala účetní na firemní adresy. Dana žádnou neměla. Petr si to uvědomil až teď. Sám odpovídal na zprávu před třemi dny a přidal, že koupí pití. O tom, komu nepřišla, nepřemýšlel.
„Já jen nevěděla, jestli se mnou počítáte,“ řekla Dana.
Petr se podíval směrem k jídelně. Už tam někdo pouštěl hudbu.
„Počkejte na mě. Odnesu to a pomůžu vám s taškou.“
Vrátil se bez přepravek. Dana stála pořád na stejném místě, kabelku přes rameno a tašku s botami u nohou.
„Pamatujete si, jak jsem sem nastoupil?“ zeptal se.
Chvíli si ho prohlížela. Pak přikývla. Měl tehdy delší vlasy a chodil v bundě, která mu byla velká.
„A pořád jste zapomínal hrnek v umývárně.“
Petr se zasmál. Na hrnek si nevzpomínal. Na umývárnu ano.
Bylo mu pětadvacet a předtím dělal v malé prodejně. V závodě měl poprvé práci na směny. Třetí den špatně zapsal dodávku a vedoucí skladu na něj před ostatními křičel. Petr přikývl, odešel na záchod a zůstal tam skoro půl hodiny.
Dana ho našla, když přišla uklízet. Zeptala se přes dveře, jestli je mu špatně.
Odpověděl, že už se tam nevrátí.
Nezačala mu vysvětlovat, že ostatní to mají také těžké. Počkala, až odemkne. Pak s ním stála u umyvadla, zatímco si oplachoval obličej. Řekl jí, že se bojí znovu vejít do skladu. Nikdy předtím ho nikdo před lidmi takhle neseřval.
„Pojďte. Já tam stejně potřebuju vyměnit pytel,“ řekla.
Vešli spolu. Dana odsunula koš, Petr si vzal dodací list a šel opravit chybu. Nikdo se ho na dlouhou nepřítomnost nezeptal.
V závodě potom zůstal sedmnáct let.
„Já myslel, že druhý den skončím,“ řekl teď.
Dana zavrtěla hlavou.
„To už nevím. Ale tu bundu si pamatuju.“
Petr chvíli mlčel. Celé roky měl za samozřejmé, že ten den zůstal v paměti také jí.
Vzala tašku a šli vrátit klíče. U dveří kanceláře mu ji podala, aby mohla vytáhnout brýle. Potom podepsala papír a chvíli čekala, jestli je ještě něco potřeba.
Nebylo.
V jídelně už lidé seděli kolem spojených stolů. Petr jí přisunul židli vedle sebe a odnesl tašku ke stěně.
Účetní zvedla hlavu.
„Dano, vás jsem vůbec nezapsala. Promiňte.“
Dana začala říkat, že to nevadí. Pak se zarazila.
„Já nevěděla, jestli můžu přijít.“
Účetní položila vidličku. „Měla jsem vám to říct osobně.“
Muž naproti se dál bavil se sousedem. Jiný podal Daně talíř a zeptal se, jestli jí kuřecí. Přikývla. Účetní jí nabídla salát a zeptala se, kam jde od pondělí.
Po obědě je mistr svolal ke společné fotografii. Dana zůstala u stolu. Chtěla nejdřív posbírat prázdné skleničky, ale Petr se pro ni vrátil.
„Ty tu necháme. Pojďte taky.“
Postavila se na kraj skupiny. Účetní jí udělala místo před sebou a upozornila ji, že jí někdo zakrývá obličej. Dana se posunula.
Mistr držel telefon a zkoušel dostat všechny do záběru. Vždycky se někdo nevešel.
„Ještě chvíli vydržte,“ požádal.
Dana se podívala na Petra. Naklonil se k ní a pošeptal, že tohle mu ve skladu šlo vždycky lépe. Usmála se právě ve chvíli, kdy mistr zmáčkl spoušť.
Když fotografie oběhla stůl, Dana si ji přiblížila. Zkontrolovala, jestli nemá zavřené oči, a podala telefon dál.
„Mohla bych ji taky dostat?“ zeptala se.
Petr vytáhl svůj mobil. „Jasně. Nadiktujte mi číslo.“
Za chvíli jí v kabelce zazvonil telefon. Fotografie přišla i se zprávou: Dana v modré, kdybyste se nemohla najít.
Podívala se na něj přes stůl.
„Našla jsem se,“ řekla.
