Článek
O několik měsíců později se mě sousedka zeptala, proč maminka tentokrát ve čtvrtek nepřišla. S maminkou jsem vždycky vycházela dobře.
Možná právě proto mě dlouho ani nenapadlo, že bychom někdy mohly řešit něco tak obyčejného jako klíče. Bydlí asi deset minut autem od nás.
Když se narodil Matěj, byla u nás skoro každý druhý den. Přivezla oběd, vzala kočárek a poslala mě na hodinu spát. O tři roky později se narodila Eliška.
Maminka už tehdy pracovala jen na částečný úvazek a jeden den v týdnu měla volno. Ve čtvrtek.
Často hlídala. Vyzvedávala děti ze školky.
Když byly nemocné a my nemohli zůstat doma, několikrát je měla celý den u sebe. Pavel mi občas říkal:
„Tvoje máma nám ušetřila druhou hypotéku za hlídání.“ Trochu přeháněl.
Ale ne moc. Před třemi lety jsme koupili větší byt.
Čtyři pokoje, balkon a malá komora, která mi při prohlídce připadala obrovská a po půl roce byla plná věcí až ke dveřím. Matějovi bylo tehdy šest.
Elišce tři. Stěhování jsme zvládali hlavně po večerech a o víkendech.
Maminka pomáhala samozřejmě i tehdy. Balila kuchyň.
Umývala police. Děti odvezla na celý víkend k sobě, abychom mohli sestavit nábytek.
Asi měsíc po nastěhování jsem jedno ráno zabouchla dveře. Klíče zůstaly zevnitř.
Pavel byl na druhém konci Prahy. Já stála na chodbě s Eliškou a taškou do školky.
Zámečník mi řekl do telefonu cenu, po které se mi udělalo skoro špatně. Nakonec Pavel otočil auto a přijel.
Večer jsem nechala udělat ještě jeden klíč. Dala jsem ho mamince.
„Pro případ nouze.“ „Aspoň jednou myslíš dopředu,“ zasmála se.
Pověsila si ho doma k ostatním klíčům. Přišlo mi to jako nejlepší možné řešení.
A dlouho také bylo. Jednou Matěj zapomněl doma sešit.
Maminka ho vyzvedla. Při dovolené zalévala květiny.
Když měl přijít technik kvůli internetu a ani já ani Pavel jsme nemohli být doma, pustila ho dovnitř. Vždycky jsme se předem domluvili.
Proto jsem klíče vůbec nevnímala jako něco důležitého. První zvláštní věci jsem si všimla několik měsíců nato.
Přišla jsem večer domů a v koupelně byly všechny ručníky vyprané a složené ve skříňce. Ne tak, jak je skládám já.
Moje jsou většinou nacpané jeden přes druhý. Tyhle byly v úhledných komíncích.
„Ty jsi pral?“ zeptala jsem se Pavla. „Já?“
„Ručníky.“ Otevřel skříňku.
„Tak určitě.“ Myslela jsem, že to možná udělala maminka při hlídání.
Pak jsem na to zapomněla. O týden nebo dva později jsem otevřela skříňku v kuchyni.
Nemohla jsem najít rýži. Ani těstoviny.
Všechno bylo přeskládané. Koření bylo v plastové krabičce.
Konzervy stály podle velikosti. Staré otevřené balíčky zmizely.
Zavolala jsem mamince. „Ty jsi nám uklízela kuchyň?“
„Trochu.“ „Kdy?“
„Včera.“ Včera u nás podle mě být neměla.
„Proč jsi tam byla?“ „Jela jsem kolem.“
„A odemkla sis?“ „No ano.“
Řekla to tak samozřejmě, že jsem chvíli nevěděla, proč mi to vlastně vadí. „Zalila jsem ti kytky a říkala jsem si, že když už tam jsem, trochu ti srovnám kuchyň.“
„Mami, ale já nepotřebovala zalít kytky.“ „Vypadaly suše.“
Podívala jsem se na fíkus. Možná opravdu vypadal.
„Příště mi aspoň napiš.“ „Proboha, vždyť jsem ti jen uklidila.“
„Já vím. Jen mi napiš.“ „Dobře.“
Žádná hádka nebyla. Za několik dní mi dokonce přivezla pekáč lasagní a já na celou věc skoro zapomněla.
Pak jsme byly spolu na kávě. Maminka se mě zeptala:
„Ty ještě nosíš tu modrou halenku?“ „Jakou modrou?“
„Tu s krátkým rukávem. Máš ji dole ve skříni.“ Podívala jsem se na ni.
„Jak víš, kde ji mám?“ „Hledala jsem povlečení.“
„U nás?“ „Ano.“
„Proč?“ „Převlékla jsem vám postel.“
Musela jsem se zeptat znovu. „Naši postel?“
„Ne, sousedovic.“ Zasmála se.
Já ne. „Proč nám převlíkáš postel?“
Maminka položila hrnek. „Protože jste tam měli povlečení snad tři týdny.“
„Jak to víš?“ „Viděla jsem ho.“
„Kdy?“ Začala být podrážděná.
„Lucie, ty se mě teď budeš vyslýchat, protože jsem ti vyprala povlečení?“ „Ne. Ptám se, proč chodíš k nám domů, když tam nejsme.“
„Já tam nechodím.“ „Tak jak ses dostala do ložnice?“
„Občas se stavím.“ Poprvé jsem jí řekla úplně jasně:
„Nechci, abys chodila do našeho bytu bez toho, že o tom víme.“ Tvářila se, jako bych jí řekla něco velmi ošklivého.
„Já nejsem nějaká cizí ženská.“ „To neříkám.“
„Jsem tvoje máma.“ „Já vím.“
„Tak co tam máš tak tajného?“ „Nic.“
„Tak v čem je problém?“ Tohle byla otázka, na kterou jsem tehdy neuměla dobře odpovědět.
Neměla jsem tajnosti. V šuplících jsme neměli peníze.
Ve skříni nic zakázaného. Jen jsem nechtěla, aby někdo otevřel dveře do našeho bytu a začal tam žít chvíli náš život bez nás.
Nakonec maminka řekla: „Dobře, už tam chodit nebudu.“
Myslela jsem, že jsme si to vyjasnily. Několik týdnů jsem si ničeho nevšimla.
Pak jsme jedno odpoledne potkala na chodbě paní Vávrovou. Bydlí naproti.
Je jí něco přes sedmdesát a ví skoro všechno, co se v domě děje. Ne proto, že by někoho špehovala.
Prostě je často doma. Bavily jsme se o výměně vstupních dveří.
Když jsem chtěla odejít, zeptala se: „Maminka je v pořádku?“
„Ano. Proč?“ „Dneska nepřišla.“
Nerozuměla jsem. „Kam?“
„K vám.“ „Proč by měla přijít?“
Paní Vávrová se zarazila. „Já myslela, že vám chodí ve čtvrtek uklízet.“
Cítila jsem, jak mi začíná být horko. „Jak ve čtvrtek?“
„Vídam ji tady.“ „Každý čtvrtek?“
„No… skoro.“ „Jak dlouho?“
Pokrčila rameny. „Dlouho.“
Odemkla jsem byt. Najednou jsem se na něj dívala úplně jinak.
Na kuchyň. Na koupelnu.
Na dveře do ložnice. Začala jsem si vzpomínat na věci.
Jednou byly děti ze školy a školky a jejich postele čistě převlečené. Myslela jsem, že to udělal Pavel.
Jednou zmizely prošlé léky z koupelnové skříňky. Jednou maminka věděla, že máme skoro prázdnou láhev pracího gelu.
„Kup si ho, měli tam ten tvůj ve slevě,“ řekla mi tehdy. Nenapadlo mě zeptat se, odkud ví, že dochází.
Večer jsem všechno řekla Pavlovi. Nejdřív se snažil být klidný.
„Třeba tam byla jen párkrát.“ „Sousedka říká skoro každý čtvrtek.“
Pavel seděl u kuchyňského stolu. „Tak to ne.“
On s maminkou vycházel dobře. O to víc mě překvapilo, jak jednoznačně reagoval.
„Je to náš byt.“ Pak se na chvíli zarazil.
„Počkej.“ Šel do komory.
Za chvíli se vrátil. „Ty jsi odvezla ty krabice po dětech?“
„Jaké?“ „Ty dvě, co byly tady vzadu.“
V komoře jsme měli oblečení, hračky a věci, které jsme chtěli postupně roztřídit. Dvě krabice skutečně chyběly.
Zavolala jsem mamince. Tentokrát jsem nezačala klíči.
„Mami, kde jsou krabice z komory?“ „Jaké krabice?“
„Po dětech.“ Chvíli přemýšlela.
„Jo. Ty staré věci.“ „Kde jsou?“
„Odvezla jsem je do charity.“ Sedla jsem si.
„Cože?“ „Vždyť jste to roky nepoužívali.“
„Mami, cos tam odvezla?“ „Oblečení. Nějaké hračky.“
„Všechno?“ „Co bylo v těch dvou krabicích.“
V jedné byly běžné dětské věci. To jsem věděla.
V druhé jsem ale měla několik věcí schovaných. Matějovu první zimní kombinézu.
Eliščiny malé šatičky z křtin. Pletenou deku, kterou dětem udělala Pavlova babička.
Nebyla drahá. Babička už ale nežila.
„Byla tam ta zelená deka?“ Maminka chvíli mlčela.
„Asi.“ Pavel vedle mě zavřel oči.
„Tu jsme chtěli nechat.“ „Tak proč byla v krabici s věcmi v komoře?“
„Protože jsme ji měli uloženou.“ „Lucie, já nemůžu vědět, co chceš schovávat dalších dvacet let.“
„Právě.“ „Co právě?“
„Nemůžeš to vědět. Proto se mě máš zeptat.“ Začala vysvětlovat, že komora byla přeplněná.
Že nám chtěla udělat místo. Že věci dostanou lidé, kteří je potřebují.
Všechno, co říkala, dávalo jednotlivě smysl. A přesto jsem byla vzteky bez sebe.
„Jak často k nám chodíš?“ „Občas.“
„Každý čtvrtek?“ Ticho.
„Ptám se tě.“ „Když mám cestu kolem.“
„Sousedka tě tady vídá skoro každý čtvrtek.“ Okamžitě změnila téma.
„Takže Vávrová hlídá, kdy sem chodím?“ „Neřeším Vávrovou.“
„Tak co řešíš? Vždycky vám něco udělám. Uklidím. Vyperu. Srovnám věci. Kolikrát jste přišli večer domů a měli všechno hotové?“ To byla pravda.
Jen jsem nevěděla, komu za to mám děkovat. „Já tě o to neprosila.“
Maminka se na druhém konci skoro zasmála. „To je zajímavé. Když potřebuješ hlídat děti, tak jsem dobrá. Když potřebuješ zalít kytky, tak jsem dobrá. Když potřebujete pustit technika, mám klíče. Ale když vám vyperu, najednou narušuju soukromí.“
Ta věta bolela právě proto, že nebyla úplně nesmyslná. Na její pomoc jsme si zvykli.
Volala jsem jí, když jsem potřebovala vyzvednout Elišku. Když Matěj zapomněl věci.
Když jsme nestíhali. Klíče pro nás byly výhoda.
Pro ni se z nich postupně stalo něco jiného. Možná pocit, že je náš byt stále trochu také její prostor.
„Mami, já nechci, abys nám přestala pomáhat.“ „Tak co chceš?“
„Abys zazvonila.“ Několik sekund bylo ticho.
Pak položila telefon. Druhý den přijela.
Přinesla klíče. Položila je na stůl.
„Ať je teda všechno správně.“ „Nemusíš je vracet. Stačí, když se domluvíme.“
„Ne. Já už bych se bála, že zase něco udělám špatně.“ Byla uražená.
Já byla pořád naštvaná kvůli dece. Pavel seděl v obýváku a do rozhovoru se raději nezapojoval.
„Mami, nejde o to, že jsi uklízela špatně.“ „Tak o co?“
„Že jsem ani nevěděla, že jsi tady.“ „Byla jsem tady půl hodiny.“
„Každý čtvrtek.“ Neodpověděla.
Klíče nechala na stole a odešla. Další týdny byly nepříjemné.
Děti k ní dál chodily. Maminka je hlídala, když bylo potřeba.
Ale ke mně se chovala zdvořile. A zdvořilost mezi námi byla horší než hádka.
O pár týdnů později jsem potřebovala, aby vyzvedla Elišku z družiny. Zavolala jsem jí.
„Můžeš dneska?“ „Můžu.“
„Děkuju.“ Čekala jsem nějakou poznámku.
Nepřišla. Když s Eliškou dorazily, zazvonil zvonek.
Šla jsem otevřít. Maminka stála na chodbě s Eliščiným batohem v jedné ruce a igelitovou taškou v druhé.
„Co je v tom?“ zeptala jsem se. „Buchty.“
„Pojď dál.“ „Můžu?“
Trochu si do mě rýpla. Poznala jsem to.
Ale zazvonila. „Můžeš.“
Sedly jsme si do kuchyně. Nalila jsem jí kávu.
Chvíli jsme mluvily o dětech. Pak řekla:
„Tu deku jsem zkoušela hledat.“ Podívala jsem se na ni.
„A?“ „Už tam nebyla.“
Přikývla jsem. „Škoda.“
„Jo.“ „To jsem neměla vyhodit.“
Byla to první omluva, kterou mi dala. Nebyla dokonalá.
Stačila. Klíče jsme jí už nevrátili.
Náhradní má Pavlův bratr, který bydlí dvě ulice od nás. Maminka k nám ale chodí skoro stejně často jako dřív.
Někdy přinese oběd. Někdy vyzvedne děti.
Jednou mi dokonce pomohla uklidit celou kuchyň před návštěvou. Jen už se na tom domluvíme.
Minulý čtvrtek jsem pracovala z domova. Krátce po desáté někdo zazvonil.
Otevřela jsem. Maminka stála venku s hrncem v ruce.
„Uvařila jsem moc polévky.“ „Tak pojď dál.“
Vešla. Podala mi hrnec.
Pak se podívala na koš s čistým prádlem stojící u pračky. „To budeš skládat dneska?“
„Ne.“ „Můžu?“
Posunula jsem koš směrem k ní. „Prosím.“
