Článek
„Promiň!“ „To říkáš vždycky.“ Lenka položila stokorunu na pračku a žvýkačku vyhodila. Iryna stála ve dveřích prádelny v kabátu. Béžovém, příliš teplém na září. Na levém rukávu měla utržený knoflík a místo něj zavírací špendlík. „Lenka,“ řekla. „Hm?“ „Já mám byt.“
Lenka vytáhla z pračky Sofijinu školní mikinu. „To je skvělý.“ „V Brně.“ „Ty jdeš do Brna?“ „Ano.“ Iryna se tentokrát usmála.
„Práce také. Hotel.“ „Recepce?“ „Ne. Zatím snídaně.“ „Aha.“ Lenka si okamžitě uvědomila tón. „Ale to je dobrý.“
„Je dobrý. Od šest do dvě. Potom volno.“ „No vidíš.“ Iryna poklepala prstem na zavírací špendlík na rukávu. „Musím koupit nový kabát.“ „Tenhle je dobrej.“ „Je starý.“
„To nevadí.“ „Mně vadí.“ Obě se zasmály. Lenka otevřela sušičku. „A od kdy?“ „První říjen.“
„To je za chvíli.“ „Ano.“ Iryna přikývla. „A Sofija půjde se mnou.“ Sušička zapípala. VYČISTIT FILTR.
Lenka se sklonila k displeji, jako by nerozuměla. „Kam?“ „Do Brna.“ „A škola?“ „Budeme měnit.“ „Teď?“
„Ano.“ „Je ve druháku.“ „Já vím.“ „Za dva roky maturuje.“ Iryna se podívala na ni. „Dva roky je dlouho.“
Lenka držela mokrou mikinu. „Pro ni ne.“ Iryna nic neřekla. „A Sofija to ví?“ „Ví o Brně.“ „A že jde s tebou?“
Iryna si rozepnula kabát. „Budeme o tom dnes mluvit.“ Takže nevěděla. Lenka pocítila úlevu. Okamžitou, nehezkou.
V březnu 2022 nabídli Iryně a Sofije pokoj na tři týdny. Petr našel výzvu ve firemním chatu a Lenka řekla, že samozřejmě ano, přestože se Petra večer zeptala, jestli je normální pozvat si domů dva úplně cizí lidi a teprve potom přemýšlet, kde budou spát. Kláře bylo deset. Matějovi osm. Klára nabídla, že bude spát v jeho pokoji. První noc jí to připadalo jako přespávačka.
Čtvrtou řekla, že Matěj smrdí. Po dvou týdnech chtěla svůj pokoj zpátky. Lenka jí vysvětlila, že musí vydržet. „Jak dlouho?“ „Nevím.“ „Tak měsíc?“
„Klárko.“ „Já se jen ptám.“ „Oni přišli o domov.“ Klára se na ni podívala. „Já vím.“ Lenka si to tehdy vyložila jako porozumění.
Děti byly často schopnější, než si dospělí mysleli. Nebo si Lenka přála, aby byly. Nakonec dali do Klářina pokoje druhou postel. Iryna spala půl roku dole na rozkládací pohovce. Sofija nahoře. Potom Iryna odešla.
Ne náhle. Ne navždy. Její matka potřebovala pomoc a Iryna se rozhodla vrátit za ní. Lenka si pamatovala dlouhý rozhovor u jídelního stolu, ze kterého pochopila jen polovinu. Petr říkal, že jestli Sofija chce zůstat ve škole tady, může u nich bydlet. Iryna plakala. Sofija ne. Večer šla Lenka za Sofijou.
„Jsi v pořádku?“ „Jo.“ „Můžeš brečet.“ „Já nechci.“ „Nemusíš být statečná.“ „Já nejsem.“
Lenka ji objala. Sofija se nechala. O mnoho měsíců později si Lenka uvědomila, že možná objímala hlavně sama sebe.
„Co se děje?“ zeptala se Sofija, když přišla dolů. Měla mokré vlasy a Klářinu mikinu. Lenka si všimla obojího. „Nic,“ řekla Iryna. „Tak proč jste obě tady?“ „Já peru,“ řekla Lenka.
„A máma?“ Iryna se usmála. „Já kontroluju.“ Sofija protočila oči. „Výborně.“ Vzala ze sušičky stokorunu.
„To je moje.“ „To jsme poznaly.“ „Tak proč je mokrá?“ „Protože jsi ji vyprala.“ „Já?“ „Já ji nenosím v džínách.“
Sofija se zasmála. Iryna ji pozorovala. Lenka si všimla, jak pozorně. „Večer si promluvíme,“ řekla Iryna. Sofija přestala skládat peníze. „O čem?“
„Potom.“ „Mami.“ „Potom.“ Sofija se podívala na Lenku. Tentokrát Lenka věděla. Neudělala nic.
Iryna neodešla hned. Zůstala na večeři. Petr dělal kuře s rýží. Matěj přišel z fotbalu hladový a snědl polovinu masa ještě předtím, než si sedli. Klára se Sofijou dorazily poslední. „Čí je ta mikina?“ zeptala se Lenka.
Sofija se podívala na sebe. „Moje.“ „Není.“ „Klára mi ji dala.“ Lenka se podívala na dceru. „Dala?“
Klára pokrčila rameny. „Je mi malá.“ „Minulý týden jsi ji měla.“ „A?“ „Nic.“ Sedli si.
Petr rozléval vodu. Iryna řekla: „Já mám práci v Brně.“ Matěj řekl: „Fakt?“ „Ano.“ „A budete bydlet tady?“
„V Brně.“ „To je daleko.“ „Není tak.“ „Je.“ Sofija se dívala do talíře. Iryna pokračovala:
„Já mám byt. Dva pokoje.“ „To je dobrý,“ řekl Petr. Lenka se na něj podívala. „A od října bude Sofija bydlet se mnou.“ Matěj žvýkal. Klára přestala jíst.
Sofija řekla: „Co?“ Iryna se na ni podívala. „Budeme spolu.“ „Ty jsi říkala, že to probereme.“ „Teď probíráme.“
„Tohle není probírání.“ „Sofi.“ „Já nechci měnit školu.“ „Najdeme dobrou.“ „Já mám dobrou.“ Lenka cítila, jak se jí zrychluje srdce.
Petr pod stolem položil ruku na její koleno. Setřásla ji. Iryna řekla: „My to zvládneme.“ „Co zvládneme?“ „Novou školu.“
„Já žádnou novou školu nechci.“ Klára se dívala střídavě na Sofiju a na svou matku. Petr řekl: „Možná byste si to měly probrat samy.“ Iryna se na něj usmála. „My jsme samy dost.“
Sofija odsunula talíř. „Já tady můžu zůstat.“ Iryna neodpověděla. „Můžu, ne?“ zeptala se Sofija Lenky. Petr sundal ruku ze stolu. Lenka řekla:
„Samozřejmě.“ Iryna se k ní otočila. „Samozřejmě?“ „Když bude chtít.“ „Lenko,“ řekl Petr. „Co?“
„Nic.“ „Ne, řekni.“ „Tohle asi není tvoje rozhodnutí.“ Sofija vstala. „Tak čí je?“ Nikdo neodpověděl dost rychle.
Sofija se zasmála. „Super.“ Odešla. Klára po několika vteřinách vstala taky. „Kam jdeš?“ zeptala se Lenka. „Za ní.“
„Nech ji.“ „Proč?“ Lenka nevěděla. Klára odešla. Matěj si vzal další kuře. „Ty nebudeš nic říkat?“ zeptal se ho Petr.
Matěj přestal kousat. „Co mám říkat?“ „Nic.“ „Tak proč se ptáš?“ Petr se zasmál. Iryna ne.
První rok po Irynině odjezdu volala Sofije každý večer. Potom obden. Potom podle potřeby. Lenka to nesledovala. Jen to věděla. Když měla Sofija angínu, ležela Lenka dvě noci vedle ní.
Když dostala první menstruaci po příchodu do Česka, byla Iryna pořád v domě a všechno řešila ona. Když přišla druhá, Iryna už byla pryč. Sofija zaklepala Lence na dveře koupelny. „Nemáš vložky?“ Lenka měla. Když jí bylo čtrnáct a spolužačka ji nazvala uprchlicí, zavolala ze školy Lence.
Když jí bylo patnáct a poprvé se opila, volal Petr. Když přinesla čtyřku z fyziky, podepisovala ji Lenka. Nebyla její zákonná zástupkyně ve všech věcech. V některých ano. V jiných se podepisovala Iryna a posílala dokumenty. Jejich život byl plný formulářů, ve kterých bylo potřeba rozhodnout, co přesně Lenka pro Sofiju je.
Kolonka na to většinou neexistovala.
Po večeři stály s Irynou v kuchyni. Petr odvezl Matěje na trénink. Dívky byly nahoře. „Já myslela, že jí to řekneš jinak,“ řekla Lenka. „Jak?“ „Nevím. O samotě.“
„Ona vždycky chce být s vámi.“ „To není její vina.“ Iryna otevřela myčku a začala do ní dávat talíře. Lenka řekla: „Nech to.“ Iryna pokračovala.
„Nejsi návštěva.“ Iryna se zasmála. „Právě.“ Lenka nevěděla, co tím myslí. „Ona tady chce zůstat.“ „Teď.“
„Co znamená teď?“ „Teď chce.“ „Tak proč to nestačí?“ Iryna zavřela myčku. „Protože jí je šestnáct.“ „Sedmnáct jí bude za čtyři měsíce.“
„Ano.“ „Tak není malá.“ „Není dospělá.“ „Za rok bude.“ „Za rok.“ Lenka se opřela o linku.
„Ty jí chceš vzít všechno, co tady má.“ Iryna zůstala stát. „Já jí nechci nic vzít.“ „Tak proč nemůže zůstat?“ „Protože já chci svou dceru.“ Ticho.
Lenka se podívala na schody. Nikdo tam nestál. „Máš ji.“ Iryna zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Jak ne?“
„Když je nemocná, ty víš.“ Lenka nic neřekla. „Když má problém ve škole, ty víš.“ „Protože tady bydlí.“ „Ano.“ „Tak co mám dělat? Nechat ji nemocnou samotnou?“
„Ne.“ „Tak proč to říkáš, jako kdybych něco udělala?“ Iryna zavřela oči. „Já neříkám, že jsi udělala.“ „Tak co říkáš?“ Iryna chvíli hledala slova.
„Že já nevím.“ „Co?“ „Jakou má ráda pizzu.“ Lenka se zarazila. „Co?“ „Když byla malá, jedla jen šunku.“
Lenka mlčela. „Teď jsme byly v restauraci. Objednala něco se špenátem.“ Iryna se zasmála. „Ona nesnášela špenát.“ „Teď ho má ráda.“ „Já vím.“
„Tak proč—“ „Protože ty víš.“ Iryna se podívala na ni. „Ty víš, že má ráda špenát.“ Lenka najednou nevěděla, kam dát ruce. Iryna pokračovala:
„Já jsem jí koupila parfém k narozeninám. Řekla děkuju. Potom ho dala Kláře.“ „Neseděl jí.“ „Já vím. Teď.“ „To není tvoje vina.“ „Já vím.“ „Tak proč se chceš kvůli tomu stěhovat?“
Iryna se usmála. „Ne kvůli parfému.“ Lenka se začala smát. Iryna taky. Obě se smály déle, než bylo potřeba. Pak Iryna řekla:
„Já nechci být její teta.“ Lenka se přestala smát. „Nejsi.“ „Někdy ano.“
Petr přišel domů v deset. „Tak co?“ Lenka ležela v posteli. „Co co?“ „Jak to dopadlo.“ „Nijak.“
Petr si svlékl tričko. „Sofija nechce.“ „To jsme pochopili.“ „A ty s tím souhlasíš?“ „S čím?“ „Že má jít.“
Petr si sedl na postel. „Já nevím.“ „Ty nikdy nevíš.“ „Vím spoustu věcí.“ „Tak tohle.“ „Tohle není moje rozhodnutí.“
„Výborně. Takže když jde o něco nepříjemnýho, není to tvoje rozhodnutí.“ Petr se na ni podíval. „A tvoje je?“ „Bydlí u nás čtyři roky.“ „Jo.“ „Čtyři roky.“
„Já umím počítat.“ Lenka si přitáhla peřinu. Petr řekl: „Bude mi chybět.“ Lenka na něj pohlédla. „Tobě?“
„Jo.“ „Tak proč se tváříš—“ „Jak se mám tvářit?“ Lenka mlčela. Petr si lehl. Po chvíli řekl:
„A trochu se mi uleví.“ Lenka se posadila. „Cože?“ „Řekl jsem trochu.“ „To snad nemyslíš vážně.“ „Myslím.“
„Proč?“ Petr chvíli hleděl do stropu. „Protože už čtyři roky dávám pozor na každý slovo.“ „Před Sofijou?“ „Před tebou.“ Lenka se zasmála.
„Prosím tě.“ „Vždycky jsem se bál, že řeknu něco blbě.“ „Co bys řekl?“ „Nevím. Že je něco drahý. Že děti něco stojí. Že máme malej barák. Cokoliv.“ „Nikdy jsem ti nic takovýho nevyčítala.“ „Nemusela.“
„Tak sis to vymyslel.“ „Možná.“ Petr se otočil na bok. „A taky budu rád, že budou holky zase každá ve svým pokoji.“ „Klára si nikdy nestěžovala.“ Petr se na ni podíval.
„To právě není úplně pravda.“
Lenka šla za Klárou až druhý den. Byla sama. Sofija měla odpolední vyučování. „Táta říkal, že ti vadí ten pokoj.“ Klára zvedla oči od notebooku. „Cože?“
„Že ti vadí, že jste spolu.“ „Táta je debil.“ „Kláro.“ „Tak proč ti to říká?“ „Tak je to pravda?“ Klára zavřela notebook.
„Ne.“ „Dobře.“ Lenka se otočila ke dveřím. „Mami.“ „Co?“ „Někdy.“
Lenka zůstala stát. „Co někdy?“ „Někdy mě štve.“ „Sofija?“ „No.“ „To je normální.“
„Ty vždycky řekneš, že to je normální, když už něco řeknu.“ Lenka se zamračila. „Jak to myslíš?“ „Nic.“ „Řekni.“ Klára si stáhla rukávy přes ruce.
„Když přišla, všechno bylo Sofija.“ „To není pravda.“ Klára pokrčila rameny. „Dobře.“ „Co všechno?“ „Prostě všechno.“
„Kláro, ona sem přišla v hrozný situaci.“ „Já vím.“ Ta dvě slova zněla úplně jako Iryna. „Museli jsme jí pomoct.“ „Já vím.“ „Tak co mi vyčítáš?“
„Nic.“ Lenka si sedla na kraj postele. „Tak proč to říkáš?“ Klára chvíli mlčela. „Pamatuješ, jak jsem chtěla k babičce na Velikonoce?“ „Ne.“
„Vidíš.“ Lenka se pokusila vzpomenout. „Jaký Velikonoce?“ „Ty první.“ „To byly čtyři roky zpátky.“ „Jo.“
„A?“ „Řekla jsi, že nikam nejedeme, protože Sofija by tam nikoho neznala.“ Lenka si matně vzpomněla. „To dávalo smysl.“ „Mně bylo deset.“ „No?“
Klára se na ni podívala. „Já taky chtěla k babičce.“ Lenka mlčela. „A když jsem byla naštvaná, řeklas, ať nejsem sobecká.“ „To jsem určitě neřekla.“ Klára se zasmála.
„Dobře.“ „Fakt si to nepamatuju.“ „Já jo.“ Z chodby se ozval Matěj. „Mámo!“ „Co?“
„Kde je nabíječka?“ „Jaká?“ „Moje!“ „Nevím!“ Lenka zvedla oči ke stropu. Klára se usmála.
„Vidíš.“ „Co?“ „Nic.“
Sofija přišla domů v šest. „Můžeme někam?“ zeptala se Lenky. „Kam?“ „Nevím. Ven.“ „Teď?“ „Jo.“
Šly pěšky. Bydlely na kraji města. Za posledními domy začínala pole a cyklostezka, po které Lenka chodila běhat, když ještě běhala. Sofija měla ruce v kapsách. „Máma chce, abych šla.“ „Já vím.“ „A ty chceš, abych zůstala.“
Lenka chvíli mlčela. „Jo.“ „Petr taky?“ „Musíš se zeptat jeho.“ Sofija se usmála. „Tak ne.“
„Budeš mu chybět.“ „Já vím.“ „Kláře taky.“ „Já vím.“ „Hádaly jste se?“ „Ne.“
„Určitě?“ „Mami—“ Sofija se zarazila. Obě se zastavily. Sofija zčervenala. „Promiň.“
Lenka cítila, jak jí něco prudce projelo hrudníkem. „Za co?“ „Já chtěla říct Lenko.“ „V pohodě.“ Šly dál. Lenka slyšela vlastní kroky.
„Někdy mi tak v hlavě říkáš?“ zeptala se. Sofija se začala smát. „Co?“ „Nic.“ „Ne, řekni.“ „To je divná otázka.“
„Tak nic.“ Sofija kopla do kamínku. „Já mám dvě mámy.“ Lenka se na ni nepodívala. Sofija pokračovala: „Ale nejsou stejný.“
„To jsem si všimla.“ Sofija se zasmála. „Máma je máma.“ Lenka čekala. „A ty jsi ty.“ To nebylo to, co chtěla slyšet.
A zároveň to bylo možná přesnější. „Tak co chceš?“ zeptala se. Sofija dlouho neodpovídala. „Chci zůstat do maturity.“ Lenka cítila úlevu. „Dobře.“
„A potom chci do Brna.“ Úleva se zastavila. „Na vysokou?“ „Možná.“ „Tak proč nejdeš už teď?“ „Protože nechci měnit školu.“
„Takže chceš zůstat.“ „Do maturity.“ „To jsou skoro dva roky.“ „Jo.“ „A co máma?“ Sofija se dívala před sebe.
„Bude naštvaná.“ „To není důvod jít.“ „Já vím.“ „Musíš jí to říct.“ „Já vím.“ „Já to za tebe dělat nebudu.“
Sofija se na ni podívala. „Já nechci, abys to dělala.“ Lenku ta věta překvapila. „Dobře.“ Sofija po chvíli řekla: „A nechci být pořád u vás.“
„Co?“ „Když bude máma v Brně, chci tam jezdit.“ „Samozřejmě.“ „Třeba každý druhý týden.“ „Každý druhý víkend.“ „Ne víkend.“
„Tak kdy?“ „Třeba čtvrtek až neděle.“ „A škola?“ „V pátek můžu někdy chybět.“ Lenka se zasmála. „To teda nemůžeš.“
„Vidíš.“ „Co?“ „Nic.“ Sofija se usmívala. Lenka pochopila, že právě udělala přesně to, co slíbila, že dělat nebude. Začala organizovat dceřin život, který nebyl její.
Iryna přijela další neděli. Tentokrát bez kabátu. Měla nové červené sako. „To je z práce?“ zeptala se Lenka. „Ne. Sekáč.“ Otočila se.
„Sto devadesát.“ „To je dobrý.“ „Vidíš.“ Sofija jim oznámila své rozhodnutí v kuchyni. Chtěla zůstat do maturity. Jezdit za Irynou.
Po maturitě se uvidí. Iryna poslouchala. Ani jednou ji nepřerušila. Když Sofija skončila, řekla: „Ne.“ Sofija zavřela oči.
„Mami.“ „Ne.“ „Proč?“ „Protože jsem tvoje máma.“ „To není důvod.“ „Je.“
„Ne.“ Lenka se nadechla. Petr, který seděl vedle ní, jí položil ruku na zápěstí. Tentokrát ji neshodila. Sofija řekla: „Já nejsem kufr.“
Iryna se podívala na ni. „Já vím.“ „Tak mě nemůžeš jenom přestěhovat.“ „Můžu.“ „Ne.“ „Jsi nezletilá.“
„Je mi skoro sedmnáct.“ „Skoro.“ „Tak proč se mě vůbec ptáš?“ Iryna se nadechla. „Protože chci, abys chtěla.“ Sofija se zasmála.
„Ale když nechci, tak stejně půjdu.“ Iryna měla oči plné slz. „Ano.“ Sofija vstala a odešla. Tentokrát za ní Klára nešla. Lenka se na ni podívala.
Klára dál jedla. „Co?“ řekla. „Nic.“ Po chvíli Klára vstala také.
Balit se začalo o týden později. Nebyl žádný dramatický okamžik, kdy Sofija rozhodnutí přijala. Prostě se objevily krabice. Iryna přinesla pásku. Petr sehnal dodávku. Sofija chodila do školy a večer dávala věci do dvou hromad.
BRNO. TADY. Lenku hromada TADY zpočátku uklidňovala. Pak si všimla, že v ní jsou hlavně věci, které Sofija nechce. Staré učebnice. Rozbitá lampička.
Dvě mikiny. Lyžařské kalhoty. „Tohle bereš?“ zeptala se Lenka a zvedla zimní bundu. „Jo.“ „Je ti malá.“ „Není.“
„Rukávy máš sem.“ „To nevadí.“ „Koupíme novou.“ „Máma koupí.“ Lenka bundu položila. „Dobře.“
Sofija ji strčila do kufru. „Ten kufr už nezavřeš.“ „Zavřu.“ „Nezavřeš.“ Sofija si na něj sedla. „Podej zip.“
Lenka ho zatáhla. Kufr se zavřel. „Vidíš.“ „Zničíš zip.“ „Nezničím.“ „Tak dobře.“
Sofija se na ni podívala. „Ty jsi naštvaná.“ „Nejsem.“ „Jsi.“ „Jsem smutná.“ „To je skoro stejný.“
„Není.“ „Pro mě někdy jo.“ Lenka si sedla na postel. Na stěně byly fotografie. Klára a Sofija na koupališti. Petr s dětmi na lyžích.
Třída před školou. Sofija s Irynou na Karlově mostě. Tu poslední fotila Lenka. „Můžeš sem jezdit, kdy chceš,“ řekla. „Já vím.“ „Fakt.“
„Já vím.“ „Klidně každý víkend.“ Sofija se začala smát. „Co?“ „To samý říká máma.“ Lenka ztuhla.
„Co říká?“ „Že až budu jednou na vysoký, můžu jezdit každej víkend.“ „A?“ „Nic.“ „Tak proč se směješ?“ „Protože vy dvě jste úplně stejný.“
„To teda nejsme.“ Sofija se smála ještě víc. Lenka taky. Nechtěla.
Dva dny před odjezdem Sofija nebyla doma do jedenácti. V deset jí Lenka napsala. Bez odpovědi. V 10:15 zavolala. Nic. V 10:26 znovu.
Nic. V 10:38 řekla Petrovi: „Já pro ni jedu.“ „Kam?“ „Nevím.“ „Tak kam jedeš?“
„Najdu ji.“ „Jak?“ Lenka zavolala Kláře. Ta byla v pokoji. Telefon jí zazvonil o patro výš. „Výborně.“
Petr se začal smát. „Mně to nepřijde vtipný.“ „Já vím.“ V 10:44 cvakly dveře. Sofija přišla. „Kde jsi byla?“
„Venku.“ „To vidím.“ „S Honzou.“ Lenka se zarazila. „Jakým Honzou?“ Sofija se zasmála.
„Vidíš.“ „Co vidím?“ „Nic.“ „Proč jsi nezvedala telefon?“ „Byla jsem na kole.“ „V jedenáct večer?“
„Jo.“ „S nějakým Honzou.“ „Jo.“ „Kdo je Honza?“ Sofija si sundala boty. „Kluk.“
„To jsem pochopila.“ „Můj kluk.“ Lenka se dívala. „Ty máš kluka.“ „Jo.“ „Jak dlouho?“
„Asi čtyři měsíce.“ „Čtyři měsíce.“ „Jo.“ „A já o tom nevím.“ „Ne.“ „Iryna to ví?“
Sofija přestala rozepínat bundu. „Jo.“ To bolelo nečekaně. „Od kdy?“ „Od léta.“ „Takže jí jsi to řekla.“
Sofija pokrčila rameny. „Ptala se.“ Lenka měla chuť říct, že ona se také ptá. Na všechno. Pořád. Místo toho řekla:
„Tak si umyj zuby.“ Sofija se rozesmála. „Co?“ „Nic.“ „Proč se směješ?“ „Protože jsem čekala něco jinýho.“
„Jako co?“ Sofija ji objala. Jen rychle. „Dobrou.“ Odešla nahoru. Lenka zůstala v předsíni.
Petr stál ve dveřích kuchyně. „Co?“ „Nic.“ „Tak proč se tak tváříš?“ Lenka se podívala ke schodům. „Iryna věděla o Honzovi.“
Petr přikývl. „Aha.“ „Čtyři měsíce.“ „Tak vidíš.“ „Co vidím?“ Petr se usmál.
„Že taky něco ví.“ Lenka se na něj chtěla naštvat. Nešlo to úplně.
V den odjezdu přijela Iryna v půjčené dodávce. Měla nové sako a starý kabát přes ruku. Petr nosil krabice. Matěj chtěl Sofijin reproduktor. „Ne,“ řekla Sofija. „Stejně ho nepoužíváš.“
„Tak ho nepoužívej ty.“ „Logika.“ „Kup si svůj.“ Klára nevyšla z pokoje. Sofija šla nahoru. Za několik minut se ozvalo bouchnutí dveří.
Pak pláč. Potom smích. Petr prošel kolem Lenky s krabicí. „Holky.“ „Hm.“ „To byl komentář.“
„Já vím.“ Iryna nesla kufr. Lenka jí ho chtěla vzít. „Já ho mám.“ „Já taky.“ Chvíli ho držely obě.
Potom Lenka pustila. Sofija s Klárou sešly dolů. Obě měly červené oči. „Ty jsi kráva,“ řekla Klára. „Ty větší.“ „Napiš.“
„Ty napiš.“ „Ty se stěhuješ.“ „Tak právě.“ Objaly se. Matěj čekal. „Ty nic?“ zeptala se Sofija.
„Co?“ „Rozloučení.“ Matěj ji objal. „Neudus mě,“ řekl. „Debile.“ „Uprchlíku.“
Všichni ztichli. Matěj zbledl. „Já to nemyslel—“ Sofija se začala smát. Smála se tak, že se musela opřít o dveře. „Ty jsi fakt debil.“
Matěj se začal smát taky. Lenka se nesmála. Petr ano. Iryna se dívala na Matěje a potom na Sofiju. Nakonec se také usmála.
Když dodávka odjela, Klára šla nahoru. Lenka za ní. V pokoji zůstaly dvě postele. Na stole hrnek BEST SISTER. Na skříni malé žluté slunce. „Odneseme tu postel?“ zeptala se Lenka.
Klára se otočila. „Ne.“ „Budeš mít víc místa.“ „Sofija sem bude jezdit.“ „Jasně.“ Klára si sedla na Sofijinu postel.
„Ale ten stůl bych mohla dát k oknu.“ Lenka se podívala. „Mohla.“ „A knihovnu sem.“ „Jo.“ Klára chvíli plánovala.
Pak se zarazila. „To je hnusný.“ „Co?“ „Že už přestavuju pokoj.“ Lenka se posadila vedle ní. „Proč?“
„Odjela před deseti minutama.“ „No a?“ Klára se podívala na prázdnou skříň. „Mně se ulevilo.“ Lenka mlčela. „A zároveň mi je hrozně.“
„To jde.“ Klára se na ni podívala. „Fakt?“ „Asi.“ „Mně někdy vadilo, že tady je.“ „Já vím.“
„Nevěděla jsi.“ „Teď vím.“ Klára si lehla dozadu na matraci. „Tobě někdy taky?“ Lenka si vzpomněla na koupelnu obsazenou ráno o deset minut déle. Na účty za lyžák.
Na další židli u stolu. Na večery, kdy chtěla říct dětem něco soukromého a pak si uvědomila, že Sofija sedí vedle nich. Na okamžiky, kdy se za podobné myšlenky okamžitě nenáviděla. „Jo,“ řekla. Klára přikývla. Zůstaly chvíli sedět.
Pak Klára řekla: „Můžeme ten stůl přestěhovat teď?“ Lenka se zasmála. „Teď hned?“ „Proč ne?“ „Protože Petr je pryč a je těžkej.“
„Tak to zvládneme.“ Zvedly stůl. Byl těžší, než vypadal. „Pozor na zeď.“ „Já dávám pozor.“ „Nedáváš.“
„Mami.“ „Co?“ „Pusť.“ „Když pustím, spadne ti to na nohu.“ „Já to mám.“ „Nemáš.“
„Mám.“ Lenka pustila. Klára stůl udržela. „Vidíš.“ „Dobře.“ Postavily ho k oknu.
Na místě, kde stál předtím, zůstaly ve dřevěné podlaze čtyři světlejší čtverečky. Klára si jich všimla. „To se časem srovná?“ „Asi.“ „Jak dlouho?“ „Nevím.“
Lenka sáhla po telefonu. Měla zprávu od Sofiji. Fotografie z auta. Iryna řídila. Sofija seděla vedle ní a měla na sobě Klářinu mikinu. Pod fotografií bylo:
Máma zase jede podle navigace úplně blbě �� Lenka se usmála. Začala psát: Řekni jí, ať sjede na— Zastavila se. Smazala to.
Napsala jen: �� Telefon položila na nový stůl u okna. Klára mezitím posouvala knihovnu. „Pomůžeš mi?“ „Jo.“
Lenka vstala. Na podlaze zůstaly čtyři světlé čtverečky. Tentokrát je ničím nezakrývala.
