Článek
Panelákový byt mých rodičů voněl celých mých jedenačtyřicet let naprosto stejně. Byla to neměnná, uklidňující směs mleté Jihlavanky, aviváže a starého papíru z křížovek, které otec louskal každé odpoledne. Dnes mě hned za dveřmi do nosu udeřil chemický odér, který připomínal levnou cukrárnu říznutou drogerií.
Otec seděl ve svém oblíbeném křesle, ale to bylo to jediné, co zůstalo při starém. Křesle s vytlačeným důlkem od jeho zad teď okupovala cizí entita. Muž, který celý život nosil manšestráky a seprané flanelové košile, měl na sobě černou mikinu s obrovským bílým nápisem na hrudi.
Kolem krku se mu houpal tlustý ocelový řetěz. Látka mikiny se napínala přes jeho vystouplé břicho a úzké džíny mu nepříjemně zařezávaly do stehen. Vypadal jako špatně oblečená figurína ve výloze obchodu pro teenagery, kterou někdo ze srandy nainstaloval do hlavního pokoje s umakartovým jádrem a prosklenou vitrínou plnou broušeného skla.
Matka stála u kuchyňské linky a krájela veku na chlebíčky. Byla k nám otočená zády a její ramena se pod tenkým svetrem podivně chvěla. Nůž narážel do dřevěného prkénka s rytmickou, křečovitou pravidelností.
„Čauky, zrovna jsem koukal na jedno video, to je úplný bizár,“ pronesl otec místo pozdravu a zvedl ke mně oči od obrazovky. Slovo bizár v jeho ústech znělo tak nepřirozeně, až se mi zježily chlupy na zátylku.
Z jeho vlasů, dříve prořídlých a bílých jako sníh, teď trčely ztvrdlé, nepřirozeně hnědé prameny. Barva chytila špatně, takže na spáncích prosvítala nazelenalá měď. Cítila jsem, jak se mi pod žebry začíná tvořit svíravý pocit v útrobách. Tohle nebyla krize středního věku. Tohle byla absolutní, nepokrytá panika ze smrti, která ničila všechno kolem sebe.
Pach strachu maskovaný melounem
Zhluboka si potáhl z podlouhlé plastové trubičky a vyfoukl oblak páry, který na vteřinu schoval prach na stínítku. Zvuk, který ta elektronická cigareta vydala, připomínal syčení prasklé pneumatiky.
„Tati, ty kouříš v obýváku?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl mnohem tenčeji, než jsem chtěla. Odložila jsem kabát na opěradlo židle, protože věšák v předsíni přetékal jeho novými, lesklými bundami.
„To není kouření, to je vape, ty jsi úplně sto let za opicema,“ zasmál se, ale jeho oči zůstaly prázdné a těkavé. Znovu zabořil pohled do telefonu. Svítící plocha odrážela modré světlo do jeho vrásek, které najednou působily hlubší a ostřejší než kdy dřív.
Matka položila na konferenční stolek talíř s chlebíčky. Její ruce, poseté stařeckými skvrnami a zhrublé od celoživotního mytí nádobí bez rukavic, se třásly. Nepodívala se na něj. Nepodívala se ani na mě.
„Vezmi si, Janičko,“ zašeptala a sedla si na samý okraj gauče. Ruce si složila do klína a začala si palcem jedné ruky mechanicky třít kloub na druhé. Byl to živý obraz naprostého odevzdání. Věděla jsem, že tenhle boj už vzdala dávno předtím, než otec přinesl domů ty bílé tenisky.
Sáhla jsem po chlebíčku. Na stole ležel otcův telefon. Cítila jsem chladnou, ostrou hranu skleněné desky stolu, o kterou jsem se opírala kolenem. V místnosti vládlo ticho, přerušované jen rychlým ťukáním jeho prstů do klávesnice.
„Já si nevezmu, držím ten přerušovanej půst. Sacharidy jsou zabiják,“ prohlásil otec autoritativně, aniž by k matce zvedl zrak. Jeho klouby, zduřelé artrózou, při pohybu po skleněném panelu tiše praskaly.
Cizí člověk ve starém těle
Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi popadnout ten jeho telefon a hodit ho z okna pátého patra přímo na rozbitý chodník před domem. Matka pro něj čtyřicet let vařila omáčky a pekla buchty. Teď tu seděla se svými chlebíčky a vypadala, jako by se snad chtěla omluvit za to, že vůbec dýchá vzduch v jeho přítomnosti.
Najednou se přední část jeho telefonu rozsvítila a zavibrovala na skle stolu s protivným, drnčivým zvukem. Otec po něm bleskově chňapl, ale byl příliš pomalý.
Zrak mi padl na odemčenou plochu. Nebyla to zpráva od bývalého kolegy z fabriky, ani upozornění na zprávy. V chatovací aplikaci svítilo jméno Kiki a vedle něj tři emotikony plamenů.
„Tak co večer, ty můj divochu? Zase mi ukážeš to tetování?“
Četla jsem tu zprávu jen zlomek vteřiny, než otec telefon otočil displejem dolů. V krku mi vyschlo. Do dásní se mi vlila hořká, žlučovitá pachuť. Tohle nebylo jen trapné oblékání. Tohle byla destrukce naší rodiny v přímém přenosu.
„To byla… reklama,“ vyhrkl otec a zakašlal. Nebyl to ten suchý, stařecký kašel, který jsem u něj znala. Byl to nervózní, dusivý zvuk člověka, který ví, že byl přistižen. Masivní ocelový řetěz na jeho hrudi při tom zachrastil o zip mikiny s odporným, kovovým zvukem.
Podívala jsem se na matku. Její výraz se nezměnil. Dál si třela kloub na palci. Znala to. Věděla to. Seděla v tomhle toxickém, voňavém pekle celé týdny a měsíce, zatímco z muže, se kterým vychovala dvě děti, se stávala laciná karikatura.
Ticho, které se nedá vyvětrat
„Měla bych jít,“ řekla jsem a postavila nedojedený chlebíček zpět na talíř. Žaludek se mi stáhl do tvrdé, bolestivé kuličky.
„Už? Vždyť jsi sotva přišla,“ pípla matka. Znělo to jako prosba. Prosba, abych ji v tom nenechávala samotnou. Ale já jsem neměla sílu na to dívat se, jak se její důstojnost drolí na kousky s každým otcovým pokusem o mladistvý úsměv.
„Mám doma ještě práci,“ zalhala jsem a vstala. Otec se ani nehnul, jen znovu otočil telefon lícem nahoru a jeho palec vyrazil na další virtuální lov.
V předsíni jsem si oblékala kabát. Omylem jsem zavadila o otcovu novou bundu, která visela na háčku vedle starých klíčů od sklepa. Zvuk toho falešného, vrzajícího polyuretanu byl tak odporný a levný, až jsem musela na okamžik zavřít oči. Materiál byl pod mými prsty studený a klouzavý, naprosto bez textury. Byla to jen připomínka všeho, co se v něm zlomilo.
Otec za mnou ani nepřišel ke dveřím. Slyšela jsem jen, jak si znovu potáhl z té plastové hračky a prostorem se neslo další zasyčení.
Matka stála ve dveřích kuchyně a v rukou mačkala utěrku. Sledovala jsem, jak si prstem uhlazuje zástěru, kterou si ráno čistě vyžehlila, a došlo mi, že ten muž v obýváku ji zabil už dávno; jen ještě nikdo nevypsal úmrtní list.
